Já jsem dřív tyhle historky hltala a aktivně vyhledávala, ale co mám dítě, tak mě z toho mrazí a půlku příběhů tady jsem přeskočila.

Jestli si někdy moje dítě začne povídat se zdí a ve skříni bude spát jeho imaginární kámoš, umřu strachy. 

žluťásek Zvykneš si  

Hele, a vy jste některá takovýho imanigárního kamaráda měla? Já to znám z televize a od dětí mých plus mínus vrstevníků, ale nepamatuju si,  že by ho měl někdo z nich, nebo o tom aspoň mluvil .

Zina já jsem ho neměla, ani jsem neslysela nikoho známého, ze by měl, ale z nějaký učebnice asi psychologie si pamatuju, ze prej je to celkem běžný 

Zina Taky znam akorat tak z knizek. Jako dite jsem si teda furt vymyslela pribehy, ale to bylo jako, ne ze by se mnou nekdo imaginarni fakt bydlel

Zina ja ne, ale dcera mela, byla to postava z animaku, takze s nami proste chvili pobyvala a nastesti nenosila informace ze zahrobi.  Ale zeptam se ji na to, ona si pamatuje spousty detailu z uplne ranych fazi zivota..

Zina Taky neznám ani z okolí. 

moje dcera má imaginární dvojče, ale to spíš přikládám její fantazii a touze po ségře. Už o ní teda dlouho nemluvila...

No a syn má 51 štěňátek, každou chvíli se dozvím, že jsem si na některý sedla/stoupla/sedí mi na hlavě/zrovna mě počůralo a je to trochu teror. No a to přikládám hádejte čemu?

Camp_Lhaha no neni trochar, preco zrovna 51 nevysvetlil?

Camp_L

ZŽe žijete v útulku. 

Zina taky znam jen z literatury. u nas mame malou fantazii:-))

Zina Já ne, ale hodně jsem si personifikovala plyšáky, to třeba moje děti nemají. Ale jinak fantazii jsem teda měla bujnou a vydželo mi to v podstatě dodnes. Jako malá  (ale myslím v podstatě ještě v pubertě) jsem si hodiny vydržela hrát sama nějaký příběh, kde jsem si všechny ostatní postavy představovala. 

Garfie To já taky. Vlastně i když jsem si kreslila, nebo stavěla stavebnici, byl to příběh. Oblíbené kostky (nebo třeba knoflíky) měly jména a charakter. Dost mi to pomáhalo při domácích pracech nebo hrabání zahrady. Děti to asi nepodědily.

Garfie to mi pripomnelo, ze jedna moje bezka se jmenovala Luisa a druha Lotka (a pri vystupu na Jezerku jsem si s nima povidala, pac me ten kopec strasne prudil)

moora To je dobrý A došlo mi, že dítě mělo jeden čas (kolem tří let?) pojmenované nohy - Karel a Pavel!

moora To je hezký!!

Sweet Potato Já si takhle hrála s knoflíkama ve školním věku, každý konkrétní knoflík někdo byl a moje mamka jednou použila moji třídní učitelku na kabát, stropila jsem jí kvůli tomu strašnou scénu a ona neměla nic lepšího na práci, než to pustit jako vtipnou historku ve sborovně (byly kolegyně) a třídní potom chodila a chtěla vědět, která teda jako je a vůbec kdo je kdo a já se strašně styděla!! 

Garfie Jako historka dneska vtipny (a mily), ale tenkrat tlapkam teda. 

moje prababicka byla svadlena a probirat jeji sbirku odstrizku a knofliku bylo  este nektery ty knofliky mam schovany

Mrakoplas no, předpokládám, že se inspiroval u 101 dalmatinů a protože je chytrej, tak ví, že stovku bych mu nevěřila nebo nedovolila

dzizisketa no skoro:) zatím teda jen dvě kočky a oblovka (tu jsem ukecala místo tarantule). Ale přál by si pejska moc... Taky chameleona, hada a šváby...

Zina hej, mala som. Vílu, ktorá bývala v žiarovke, ale chodila so mnou, kam som potrebovala. Moje deti mali obe, staršia zo žartu dodnes, ale keď bola malá, tak to pre ňu boli úplne reálne postavy.

Garfie Teda ale! Tlapkám moc.