Stěžovací vlákno

Samozřejmě dokážu výjimečnou situaci pochopit a asi jsou chvíle, kdy i nemocný do práce prostě musí. Ale obvykle ti nemocní všichni nejsou matky samoživitelky se dvěma dětma, minimální mzdou a pár tisícovým kontokorentem, případně ředitelé zeměkoule, bez nichž by slunce nevyšlo. Fakt mě to zlobí, protože sama radši zruším zaplacenou dovolenou, abych bacily neprskala všude ve vlaku nebo v penzionu a vyležím se doma a pak bum prásk a už v práci slyším "Mně je tak blbě, mě tak hrozně bolí v krku, ježiš já mám takovou rýmu, celou noc nespim, jakej mám kašel..." To bych ty lidi nejradši propleskla.

nebo děvenko...

Já nesnáším "rozumíme si?" 

Někdo mi vykládá svoje názory, nepustí mě ke slovu, je mu v podstatě jedno, co si o tom myslím, a zakončí to touhle větou. Konkrétně od jedné osoby by ty myšlenkové pochody chtěly překlad do češtiny, mluví a mluví, pronáší dlouhou nesouvislou řeč a nakonec - rozumíme si? tónem "jestli jsi nepochopila, jsi úplně pitomá".

 a Amun : mne vytáčí "tady slečna nám to ukáže/řekne/připraví..." přesně ve významu "tak se ukaž, děvenko"

Mýlíš se, děvenko. ;-)) Je to i v reálném životě. O větě "to pochopíte, až budete mít vlastní děti" by ti učitelky a jiní pedagogičtí pracovní i mohli vyprávět romány.

Ano, ano! Hodně našlehanej, že skoro ani nebylo poznat, že je to tvaroh ;)

A top oplatky se sýrem si živě pamatuju. Z dnešního pohledu asi byly dobré, ale na návštěvě u babičky jsem si do jedné kousla - to byl tedy šok! Vždycky dávala na talíř "normální" sladké oplatky a teď tohle ;) Myslím, že o tom ani nevěděla, prostě v Jednotě sáhla vedle.

mňa vytáča otázka: Máš s tým problém?

inak, ja niekedy nachladnutá do práce chodím, keď mám len nádchu, alebo len kašeľ ale inak sa cítim fajn, a doma by som nudou chcípla, lebo ležať by som nevydržala. Ale chodím autom a v kancelárii za celý deň nevidím živú dušu. Akonáhle sa cítim trochu zle, do tej postele rada zaleziem.

nejhorší jsou takový ty nemůcky, kdy člověku tak napůl nic není, ani žádnou moc teplotu nemá, neschopenku by mu nedali (navrch lákavá představa hezkého dopoledne v čekárně u doktora plné dalších uchrchlaných lidí) a dovolený je mu na to líto...mě to teda doma baví a nudou bych rozhodně nechcípla, ale ty děngy mi jsou bohužel docela třeba. Ale naštěstí bejvám nemocná docela málo, ale když, tak to stojí za to, s tím by do práce asi fakt lézt nešlo, hrdinskej výkon byla i jedna stanice tramvají k doktorovi

Taky jsem měla v minulý práci takovou kolegyni údernici, která kdyby nepřišla do práce, tak nejen zkrachuje firma, ale rovnou se zastaví zeměkoule. Jednou byla fakt hodně nemocná, stěžovala si, že ji bolí v krku tak, že nemůže polykat. Posílat ji k doktorovi nebo aspoň domů bylo jak mluvit do dubu. Prohlásila, že do práce přijde, i kdyby měla chcípnout (doslovná citace). Tak jsem jí tedy taky natvrdo oznámila, že jestli to chytnu, zůstávám doma a ona bude v práci nemocná a sama, protože angínu, či co to měla, přecházet nehodlám. Nehnulo s ní ani to, ale naštěstí se mi ten její moribundus vyhnul. K dokreslení situace jsem tenkrát sama nebyla úplně zdravotně ok (ovšem nenakažlivá) a ona to věděla.

tiež bývam našťastie chorá veľmi málo, a tak poriadne len raz za niekoľko rokov. Ale to obdivujem aj cestu k doktorovi, naposledy bol pre mňa nadľudský výkon si uvariť čaj, a v telke som dokázala pozerať jedine Živú panorámu, všetko pri čom by aspoň trochu bolo potrebné použiť mozog, bolo nad moje sily.

Liezť v takom stave do práce si neviem predstaviť ani v najhoršom sne, to fakt musia robiť len totálni workoholici

Hlasim, ze jsem nemocna, ale do prqce musim, neb nem as kdo jit za me a kolegyne 12 hodin v kuse jet nemuze...

"Pochopíš, až budeš mít vlastní děti" jsem slýchávala od nejlepší kamarádky!!! Strašně mě to vytáčelo a dodnes jsem jí to nezapomněla :-) Zvlášť když jsem nic nepochopila :-D a pořád se v přístupu k některým sporným věcem dost lišíme. 

Jinak s těma nemocema....to může být takový syndrom "nepostradatelnosti" nebo "já nikdy nejsem nemocná!" (viz. Monika z Přátel). Má to moje matka a přiznávám, že do jisté míry i já. Naštěstí teda pracuju z domu, ale je to teda takový jev, že jakmile je vám hůř, místo abyste zalezli a někde v tichu umírali, naopak znásobíte své úsilí a snažíte se světu (a především sobě) dokázat, že vám nic není a pro slabost není místo!!! 

Jak jsme si tu někde psaly o schovávání dobrot před rodinnými příslušníky... V pondělí jsem koupila jednotlivé, nikterak levné bonbóny dětem do adventních kalendářů (mají látkové), pečlivě spočítáno a vybráno, aby měly všeho stejně...

Teď jsem našla jeden obal na krbu...

No nezabily byste ho?!

Stěžuju si, že vás vůbec nestíhám číst :) (ale to je v dobrém stížnost, abyste chápaly, jsem ráda, že to tu žije :) ).

Co se týče mejdlíček a fialek, já zažila spíše ta mejdlíčka, a vůbec mi nechutnaly. O fialkách mi spíš vykládala moje mamka. A co jsem milovala, byla ruská zmrzlina za tři koruny. Nějak mi ta, co prodávají teď, připadá jiná. Nevím, jestli se mi to jen zdá nebo ne, tehdy jsem měla pocit, že je nekonečná. A co se týče těch bonbonů Sweet Potato, tak u nás se toto provozuje též. Jen se to "nežere" dětem, ale vnoučatům. Mají přijet, já nakoupím víc jogurtů, víc ovoce, něco dětem na zub - a málem abych si na to lehla, abych to do jejich příjezdu uchránila. A ten nevinný pohled - žes neřekla??? Řekla! Třikrát! :) Ještě jsem na svobodě a on živý, pořád :)

Lol, tohle mi dělá kolegyně, která mi pravidelně a neustále skáče do řeči..to s tím zvyšováním hlasu NESNÁŠÍM  

No a teda nejsem si jistá, jestli si všichni tihle přecházeči angín a chřipek uvědomujou, že na myokarditidu se umírá..a to tak, že docela dost.