Možná je to znak nedospělosti, ale já mám nejradši dárky - překvapení. I s tím rizikem, že to nedopadne. Někoho úkolovat, to a to, tam a tam, to si to můžu koupit sama. Jo, taky "píšu Ježíškovi,"aby to měl snazší, nějak se snažíme, abychom měli všichni stejně dárků. Jeden rok zapomněl muž dát část dárků pod stromek (shodou okolností vesměs ty pro něj), a malá pak to strašně řešila a málem plakala, že tatínek skoro nic nedostal.
žejo? děti to taky vždycky hrozně řešily, tak jsem si jednu dobu sama balila dárečky sobě, aby jim to nebylo líto:-))
mám kamarádku, která to má vyřešený úplně ideálně, jenže ona má relativně malou rodinu, jinak je to moc časově (a v některých případech i emocionálně) náročný: dohodnou si se sestrou/maminkou/dcerou společný půlden, kdy jdou na nákupy a kávu/oběd/večeři a věnují si darem nějakou věc a současně ten společně strávený čas. já to pár let praktikovala s dcerou až/dokud to šlo a doporučuju:-)
toužit po překvapení snad není nedospělost - nebo teda ještě taky mám co dělat:-P