To je zajímavé , já jsem pořád měla co dělat , abych stihla všechno , co se děje v reálném čase. Pocit, ze by melo přijít něco "opravdového", jsem nikdy neměla. Když tak vzpomínám, můj život byl a je docela fofr. Tak teď čekám jedině na ten důchod, jestli bude klidněji. Ale moc nedoufám 
Hmm, s tou prací mi trochu mluvíte z duše. Mám vysokou, velmi specifický obor, ale už za studií jsem pracovala v jiném oboru, kde jsem nakonec zůstala. Ten svůj "vystudovaný" po letech už dělat nemůžu a ten současný mě nějak přestává bavit a uspokojovat. Zrovna včera jsem se sešla s pár spolužáky z gymplu a všichni nějak žijí prací, dva zrovna otevřeli právní kancelář, jedna kosmetický salon, dvě spolužačky dělají velmi náročnou práci v sociální a duchovní sféře....prostě jsem si tam připadala úplně nepatřičně. Ono paradoxně zní mé zaměstnání pro ostatní zajímavě a vždycky se mě všichni vyptávají na podrobnosti, ale mě připadá hrozně povrchní, raději už bych dělala něco jiného.
Ale to je právě super :-) U ní to bylo tak (pokud si to z toho rozhovoru dobře pamatuju), že si před tou třicítkou z životní situace nic nedělala, takové to "no co, tři děti, manžel v háji, pohoda, to je jen začátek", ale pak se nic jiného neudálo, nevdala se, měla nějakou normální až mizernou práci, málo peněz a pořád se vlastně jen točila kolem těch tří dětí....vyznělo to hrozně smutně.
Je to tak, čekat na Něco se dá uprostřed dřiny i ve vatě. Tohle je v hlavě, ne ve vnějších okolnostech.
Závidím a taky si to tak plánuju, ale je to ještě moc daleko.
nechtela bych byt vecny cekatel na "neco".Mne irituje i cekat ve fronte.:-DA to jaro a leto vzdycky prijde.:-)
Ted vazne,urcite je to v hlave a musi to byt dost smutne.
Taky jsem, myslím, nějakou dobu čekala "na něco", ono už je to dávno. Ale když jsem otěhotněla, tak mě to přešlo. Bylo jasné, že jsem si ten život docela zásadně "vykolíkovala" a už to může být jen horší. Pak se ty pocity vrátily s krizí středního věku v podobě - to už fakt nic dalšího nebude? Přerovnala jsem si to v hlavě, že je to cesta, ne cíl a uvědomila si, že je to vlastně docela fajn, že už nutně nemusím budovat něco velkého, že jsem si to vybudovala, mám rodinu a kde bydlet a budu spíš udržovat a užívat si to, co mám. Ale je to jen moje zkušenost a taky mě výrazně "zklidnila" nemoc, nebýt toho ... ? Občas mě popíchne čertík, jestli je to spokojenost nebo rezignace
.
ja na nic necekam,libi se mi jak to je.Ale zas mam strach aby nebylo hur.
(Si clovek nevybere)
I mně v tom pomohla ta nemoc. Já měla tendence si i hezčí věci v šatníku nechávat na potom. Na to, co přijde.
Zní to asi blbě, ale pak jsem byla ráda, když jsem se probudila a bylo mi dobře, tak jsem se snažila si ten den užít co nejlépe.
Jo, na jaro a léto se těším už teď, až bude teplo a nebudu muset nosit ty šály a rukavice, obuju lodičky... :) Možná je to v tom, že když se člověk těší na něco konkrétního, tak tolik nečeká na to osudové COSI.
Pročítám zpětně diskuze za několik dní a říkám si, že jsem vlastně exot. Chlapy jsem si vybírala vždycky podle toho, jestli tam bylo TO. Podívali jsme se na sebe a už jsme si nemohli pomoct :-). Moje kamarádky ( které chtěly chytrého, zabezpečeného, na úrovni...) se mi smály, že si jednou přitáhnu domů sexy bezdomovce...Dnes jsou většinou rozvedené a já mám už 28 let chlapa, se kterým TO pořád funguje... A i s těmi jeho předchůdci pořád můžu jít na kafe, jsou fajn. Dítě mi vyrostlo, ani nevím jak, žilo náš život, vůbec mě to nefrustrovalo. Je dospělé a máme z něj radost. Stihli jsme i kariéry, ale nijak na nich nelpíme. Takže představa, že od zítřka nemusím pracovat a můžu do konce života žít někde na pláži, je mi dost blízká :-).
Tuhle jsem jsem někde četla pravidlo šťastného vztahu, 3 x dej. S trochou nadsázky je to pravda.
1. dej mu ( sex je radost pro oba)
2. dej mu nažrat ( u nás mě, s hladovou nemá cenu vyjednávat)
3. dej mu pokoj ( neprudit, neprudit, neprudit...)
Samozřejmě že byly v životě těžké chvíle, ale jinak za mě dobrý :-)
Já nečekám na osudové cosi, ale uvědomuju si, že i pro čekání na konkrétnosti (až bude teplo, až budu mít po zkouškách, až se přestěhujeme, až půjde dítě do školky, až po dovolené, až o prázdninách, až po prázdninách, až až...) občas zapomínám žít dnes.
Ale snažím se.
"Jo, na jaro a léto se těším už teď, až bude teplo a nebudu muset nosit ty šály a rukavice, obuju lodičky... :)"
já to mám ve skutečnosti tak, že hlavní důvod, proč se těším na vánoce je ten, že po nich se to začne zase pomalu obracet, tj. nejdřív se začnou prodlužovat dny, přibývat víc světla a tepla. i když takový prosluněný únor s -15°C taky pamatuju 
No, a jiná může být zklamaná životem, protože má sice dost peněz, ale ani jedno dítě 
Je to fakt všechno v hlavě a člověk nemůže mít všechno - nemá nárok na všechno štěstí světa. Je dobrý se s tím smířit...
...člověk by měl být vděčný, za to, co má...
(a pokud se mu to nelíbí, tak ať s tím něco udělá a změní si to)
Mě by zajímalo, jestli to neva, jaká byla vaše původní rodina a jaké bylo vaše dětství?
No, a jiná může být zklamaná životem, protože má sice dost peněz, ale ani jedno dítě
Je to fakt všechno v hlavě a člověk nemůže mít všechno - nemá nárok na všechno štěstí světa. Je dobrý se s tím smířit...
Presne, tohle si taky dost intenzivne uvedomuju.
Já to má nějak NAD tím, co se děje teď. Těším se na jaro, ale teď jsou blíž Vánoce a těším se, že se půjdu podívat na trhy a kupovat dárky, koukám, co ještě musím do konce roku udělat pracovního - víc vrstev prostě.
Klobouk dolů, je hezké, že vám to tak vyšlo.
