Ale ten příběh přece ještě neskončil. Kdo ví, co tu dotyčnou čeká zítra nebo za deset let. Ale evidentně hnusný start překonává a nespadla do režimu "mně není pomoci."
Sakra jaký "mládí v hajzlu?" Nebo od nějakého věku jsou všichni nešťastní a rezignovaní?
"A dnes mě fakt lezou na nervy lidé v obchodech. Bude válka ? Inflace ? Ty hromady žrádla, boje o poslední zlevněnou kostku másla, hádání ve frontě na šunku,..."
právě jste mi rozmluvila odchod na nákup 
Zajímalo by mě, jaké číslo se skrývá za vaší definicí "mládí v...do důchodu daleko".
Nechci tu vypisovat svůj srdceryvný příběh (pomalu by mě mohl Dickens žalovat:), ale věřte mi, nikdy není pozdě.
Neumím si představit situaci, kdy bych si řekla, že "už to nemá cenu", leda, že by ta s kosou už mávla a já slyšela svist ostří, no stejně bych asi doufala, že ještě něco...
Tak nějak ... Ovšem vždy jsou tady takové ty menší radosti a asi by bylo dobré se jich chytit. Celkově na mě negativně působí tma, zima, konec roku - bilancování. Ale ono to zase přejde.
46 silně funící na záda. Hlavně, když poslední měsíce sleduji partnera (50+), jeho postoje, negativní hlášky atp., fakt mi z té, v podstatě padesátky není moc veselo. Jsem bohužel typ, kterého jeho okolí dost ovlivňuje, takže jeho komentáře mi samozřejmě, jako "rozené optimistce", na radosti moc nepřidají.
Jo, tak to vás dobře chápu. Chlapi bývají k stáru dost bručouni, i když se mi zdá, že ten váš ještě teda nárok nemá.
Já jsem rozená optimistka a i tak mám co dělat, odstínit negativní řeči mýho muže. Zrovna dneska jsem mu říkala, že si určíme, kolik hejtů mi může za den říct :-)
Mám štěstí v tom, že mám radostnou kamarádku, plnou velkých plánů, je o pět let starší než já a tak všemi těmi mezními čísly prošla přede mnou a já viděla, a vidím, že to nic neznamená, fakt jen číslo.
Pohřeb - díl 2.
Sjeli jsme se celá rodiny, chyběla jenom sestra, kterou nepustili z práce.
Přijeli jsme do krematoria. Vyšel řečník a ptal se nás, jestli chceme něco přidat k řeči. Přečetl nám ji. Máma to odkývala. Na závěr řeči ještě zmínil "družka XXX s rodinou" Měl to připsané rukou na okraji papíru. - někdo připomněl, že to má říci..? Žeby dostala rozum..?
Smuteční hosté se pomalu scházeli, všichni jsme se zdravili - lidi z baráku, pejskaři, z pěveckého sboru. Přijel syn a partnerkou, i jeho bývalá žena. Všichni jsme se pozdravili, se synem proběhlo i políbení na tvář (kdysi jsme spolu chodili, než se rodiče poznali)
Pak přišla dcera s bývalým manželem. Nálada okamžitě pod bodem mrazu. Ve smuteční síni vystavené umělohmotné věnce (pronajímají se...) se stuhami. Jo, gumové, recyklovatelné věnce!
Začal obřad, řečník řečnil, poslech hudby.. jen o družce ani zmínka. Mysleli jsme, že ještě na konci. Ne. Jen že rodina si nepřeje kondolence. Zezadu se ozýval šum, ženské z baráku. Manžel, sedící vedle nich, zaslechl něco o sprostém svinstvu.
Na parkovišti jsme ještě chvilku postávali, máme kondoloval syn dědovy sestry, moc milý a sympatický muž.
Dcera nás okázale ignorovala.
Najednou vyběhl řečník ještě něco dořešit s dcerou. Když se vracel, zastavila jsem ho a ptala se, proč nezmínil mámu s rodinou.
Paní objednavatelka to zakázala. Koukal na mě smutně, omlouval se, ale objednavatelka pohřbu má poslední slovo.
Tak asi tak..
Ta se tedy fakt vyznamenala! Je mi lito... Jsem rada, ze to mate za sebou!
Ach jo. No, je to za vámi. A VY jste to zvládli.
"A dnes mě fakt lezou na nervy lidé v obchodech. Bude válka ? Inflace ?"
Děkujeme našim zastupitelům, že nám na tři dny zavřou obchody. Počkej v pátek, to bude teprve masakr 
Dadoo, vy jste to zvládli. Rozloučili jste se důstojně.
To, že ona tam předvedla svoji malost, hloupost a malichernost, je její věc. Víte, já tyhle lidi nechápu. Sami sobě otravují život tím jedem, co mají v sobě. Víte, jak moc jste jí tam museli vadit? Jak moc žluče a nenávisti musela spolykat? Je to chudák, nic víc, k politování.
Ale to neznamená, že byste jí měli nechat všechno. Toho právníka byste mamince najmout měli.
Jste dobří. Držím vám palce i dál.
Ona je tedy neuvěřitelná!!! Klobouk dolů před vámi všemi, zvládli jste to úžasně a s noblesou. Maminky je mi moc líto.
Hm. Já teprv po 50 jsem začala mít čas na to plnit si své plány. Děti jsem měla brzo, takže ty už jsou dospělé (tedy už mají své děti, takže potěšení z vnoučat, na druhou stranu jsou poměrně daleko, takže si navzájem nelezeme na nervy), a konečně se mi život ustálil tak, že můžu. Po padesátce jsem stihla - vyhrát konkurs na poměrně dobré místo, přestat kouřit, zhubnout 20 kilo, změnit barvu vlasů, dělat redaktora webových stránek, začít konečně pořádně chodit ven (geocaching), vybudovat e shop pro manželovo podnikání, začít psát povídky do různých soutěží (a začít se v nich docela slušně umísťovat), navázat nová přátelství... a mám dalších plánů spoustu, třeba procestovat Česko - je spousta míst, kde jsem ještě nebyla, a díky keškám nacházím taková místa i v okolí, tak co jich teprve bude ve větší vzdálenosti, a tady dávám dohromady knížku povídek o kočkách, co jsem za roky sepsala, má to naději, že to klapne...
Na každý den se těším a příští rok bude super, určitě. Nebojte se, padesátka fakt není žádný věk, opravdu. Jde jen o to nenechat se semlít propagací mládí. Každý věk má své. Já beru jako velké plus to, že jsem zdravá, tím pádem můžu vlastně cokoli...
Ano, bude to opravdu masakr,ale tak nějak to pochopím, ale proč týden dopředu lidi nakupují uzeniny a sýry a pečivo v extra velkých gramážích, to fakt nechápu.
Jo a ty nemáš o svátcích co šmejdit v obchodě po čerstvém pečivu či jiné nutnosti, ty máš rozjímat a jít do zoo
(fakt jsem podobnou slátaninu četla jako jedno z oddůvodnění zavírací doby)
To je síla a je mi z toho smutno. Ale zvládli jste to se ctí. V rodině máme bohužel podobný případ. Můj děda a tatínek mé mamky se podruhé oženil a jeho nová žena zakázala mamce se s ním vídat. Děda tak k nám jezdíval na návštěvu párkrát do roka na tajňačku.
Nedávno umřel a na pohřbu to bylo cca stejné. Naši větev rodiny v podstatě odstřihli 
Souhlasím se vším, co napsala Torrah.
Děkuji všem :-)
Právník je zařízen. Zavolala jsem exmanželovi dcery mého muže. Pamatovala jsem si, že kamarádil s nějakýma právníkama. A on vše zařídil během chvilky. Jeho sestra jim navíc vede právní kancelář, kde jsou i notáři. Takže během dopoledně zaběhla za notáři a hned mi volala, at si domluvíme termín, že mamce řeknou všechno co a jak. A kdyby byl problém, že mohou dělat dohled nad vyřízením pozůstalosti, ev. pomůžou při případných dohadech.
A když jsem exzeťovi hrozně moc děkovala, že to mámu strašně uklidnilo, že na to není sama, že jí poradí někdo, kdo tomu rozumí, odbyl mě se slovy: "Prosím tě neděkuj, snad jsme rodina, ne?
Jo. Je rodina a rodina.
Super! A ano, je rodina a rodina. Teď už se bude mamince lépe dýchat.
Pořád držím palce.
