Tyhlety knížecí rady mam nejradši 
Já bych to s tou vděčností nepřeháněla. Nakonec když se ti dosavadní procházka růžovou zahradou změní v noční můru, člověk vděkem zrovna nepřetéká 
a udělat něco s něčím můžeš taky jen do určitý míry. Akorát nejškodlivější je, podle mě, to čekání na zázrak. Zázraky se totiž nekonaj... a strávit život čekáním na ně může vyústit v nepěkný překvapení, až se zavře to víko
...tak čekala jsem, kdy, jak rychle se ozve nějaký odpůrce klišé...
Jenže já vím, o čem mluvím...
...a učím to i své děti.
A ano, mohu použít zase chytré, leč velmi pravdivé myšlenky - když něcco chci, tak pro to udělám maximum.
Co na svoje možnosti můžu.
A pokud to nedostanu(a je jedno, jestli věc, práci, vztah, situaci...), tak to asi mít nemám..., a nemá význam se pro to trápit.
(ale já, vnitřně, budu mít čistý svědomí, že jsem udělala, co jsem mohla, a nefňukala jsem nad svým "pohnutým" osudem. Fňukaly fakt nemusím...)
A ano, je pravda, že dost často si člověk uvědomí, že je myšlenkami už hodně vepředu, a nebo - hodně lidí se neustále šťourá v minulosti, místo toho, aby žili přítomností, užily si ji, co to jde,
prostě vytřískat z každého dne co nejvíc...
Za sebe můžu říct, že si vychutnám asi všechno - volno po práci, raní kafe, šmejdění na netu, nákupy, válení se u tv, sport, prostě se těším...
A jasné, že jsem někdy utahaná a zmačkaná, ale jinak je život krásnej...
Neva :-). Fajn rodina, pohodové dětství. Skvělý otec, který mi od malička každý den říkal, že mi to sluší :-). Na druhou stranu moje sestra se stejnou výchovou a stejným zázemím je řešič, který si dokáže komplikovat svůj hezký život přímo parádně...
Díky :-). Někdy je za tím taky spousta práce :-).
Já ti dám klišé!
Ale máš pravdu, že "udělala, co jsem mohla, a nefňukala jsem nad svým "pohnutým" osudem" je celkem dobrá strategie
...Ty víš..., a já vím...
Taky bych řekla, že obě víte. A Miru zásadně neodporuju, protože ona se svými radami řídí.
Já ti dám klišé!
Ale máš pravdu, že "udělala, co jsem mohla, a nefňukala jsem nad svým "pohnutým" osudem" je celkem dobrá strategie
Miru Dámy, to je sice pravda, leč je to bohužel o povaze, která se tak hehce změnit nedá. Věřím, že každému by prospěla výše zmiňovaná forma myšlení, ale přeprogramovat hlavu není tak jednoduché, zvláště, když se v původní "nespokojené" formě člověk plácá většinu života. Je jasné, že čekat ně "něco" nemá smysl, ale ještě horší pocit je, už nikdy se nic zvláštního nestane. A ten příběh s tou ženou, která se rozvedla, byla sama na děti a pak už nic, je dost frustrující, tedy pokud ty děti nejsou to jediné po čem kdy toužila. Jasně, zázraky se nedějí, ale na druhou stranu negativních okolností je více než dost. A někdy, ač se člověk snaží, výsledek maximálně (a to v lepším případě) neutrální. A když se nedaří delší dobu, je to prostě depresivní, protože se není na co těšit a člověk tak už automaticky očekává jen další negativa, která jej vlastně už ani nepřekvapí, protože už ani nic jiného neočekává. Jsou i lidé, kterým se zadaří vše, co si kdy přáli a naopak, někdo si může připadat, že žije život, který nestojí za nic. Nemusí se automaticky dít něco příšerného (alespoň ne pořád), ale naprosto stačí takové to neslané, nemastné nic.
Je to vlastně jedno, protože debatujeme o paní, kterou ani jedna neznáme :-) Ale myslím, že to nebyla nějaká její nespokojenost se životem, spíš prostě jak ten rozhovor plynul, tak to tam nějak padlo a mě se to někde hrozně dotklo, možná od té doby se vědomě snažím užívat si věci v tu danou chvíli a pomíjivého drobného štěstí.
A proto si teď užívám vnoučata. Pohrát si, projít se, jet na výlet a vrátit rodičům. Ideál 
Někde jsem četla citát. Nevím už přesné znění, ale myšlenka byla zhruba tato: Vnoučata jsou odměnou za trápení, které jsme měli s dětmi. Strašně se na ně těším.
Děkuju, tušila jsem :-)
Určitě jsou i další vlivy, ale ten dobrej základ, ten je k nezaplacení. A často bohužel nedohnatelný, i kdyby se jedna na hlavu postavila :-)
...tak jasné -
jsou celozivotní optimiste, pesimisté, melancholici, intro/extroverti, atp. ..., ale podstatne je, jestli člověk v te ktere kategorii je - relativne - spokojený, srozumneny, srovnaný sam se sebou.
Pokud ne, tak pak to muze byt problem.
...taky jsem nikdy nerekla, že zmenit svoji situaci je lehké, snadné.
Ne, naopak, je to tezké, a nekdy fakt hodne, a človek kolikrat myslí, že chcipne za pochodu, a k tomu se ještě tvárit - v praci, mezi znamými - ze je vse ok(nejsem typ, ktery by svuj zivot "rešil", ventiloval veřejne, na potkaní...),
ale pořád musí být/je před ocima ten obraz, jak chci, aby to bylo, prostě tah na bránu...
(jo, a negativni myšlenky jsou silnejsí, resp. na jejich zatlacení, potrení/"vyzmizikovaní" z hlavy je potreba dvojita davka tech pozitivních, na silu si tam, do hlavy rvat ty kladný. No, a mozek po case ustoupí...).
Nefňukat, neskladat se, všechno jde, když se chce.
(akorat chcíplá koza, malý děti a rozbitý hodiny ne...)
jojo mit se na co tesit. bez toho neumim zit, jenom prezivat:-/ kdyz jsem si to pokousela nejak preprogramovat, tak jsem mela naslapnuto akorat tak s flaskou pod stul. br
Rzumím, ale ve fázi "mládí v pr.... a do důchodu daleko, se toho už moc změnit nedá. A představa, tak a to je jako celé a maximálně bude hůř, opravdu nic optimistického neposkytuje. Tak jistě, je třeba se s tím smířit, ale že by to bylo radostné? Žít s pocitem, o.k., není to taková hrůza, ale žádná hitparáda, takže se to nějak "přežije" a je-li život samý kompromis, ale spokojenost nula, pak opravdu nevidím důvod k radosti, kromě té předstírané před okolím, leč realita v soukromí je zcela odlišná. A "boovat", když už to nemá smysl, to je jen pro opravdu silné povahy.
Přiznávám, nechce se mi číst ufňukanou diskusi pět stran dozadu a přesně jako Miru si myslím, že dospělý člověk by fňukat neměl, buď něco udělá nebo to nechá být, ve všech směrem, práce, rodina, přátelé, fňukání a stěžování na vše pořád dokola je nesnesitelné a věční stěžovatelé se pak diví, že je " nikdo nechápe a nemá rád" No bodejť. !
Ale jak jsem psala, nečetla jsem předchozí, možná je moje úvaha úplně mimo mísu, ale tak to berte jako můj vlastní názor na něco jiného
A dnes mě fakt lezou na nervy lidé v obchodech. Bude válka ? Inflace ? Ty hromady žrádla, boje o poslední zlevněnou kostku másla, hádání ve frontě na šunku, to opravdu posouvá vánoce, ony vánoce, do úplně jiných sfér.
Jo a štvou mě lidi, co mají napečeno 13 druhů a chystají ještě tři nepečené
Asi máte pravdu, ale mám kamarádku, která má super rodinu a přitom její dětství bylo absolutní peklo...Zemřela ji maminka, otec nechal jejího bratra u babičky a s ní se přestěhoval 200 km daleko. A začal jí vodit domů nové maminky jak na běžícím pásu. A některé byly fakt macechy... A otec zahořklý zlomený muž. Moc jí ten dnešní krásný život přeju.
To je hezký příběh, jako z pohádky. Konec dobrý, všechno dobré. Někdo má prostě štěstí a někdo méně.
Štěstí je třeba jít naproti :-).
...toho štestí je zlomek.
Je to o tom, jak se človek ke svemu zivotu postaví.
Jak ríkam, každý má možnost volby - nekdo fnuka, nekdo makne.
Ve vší uctě, mam dojem, ze jsi taková mučednice...
Jsi zdrava, urcite nekde pracujes, urcite nekde bydlis.
Jestli se Ti ve Tvem zivote neco nelibi, tak to zmen.
Nikdo jiny to za Tebe neudela.
A pak se budes mit lepe.
Pokud se Ti ale do zmeny nechce, ok, pak budes do konce zivota pofnukavat nad osklivym osudem, zlymi kamaradkami, postavou konzistence spatne vyklopeneho pudinku, barvou pleti alá mrtvola, a bla bla bla...
Lide se proste bojí,
bojí se zmen, neznama,
a jsou pohodlní. No, pak se ale nemohou divit...
Prijde mi vzdycky skoda, kdyz se dost vecí zmenit dá, jen se porad hledají vyhovorky...
A není to o detstvi, jasné, pokud je hezké, predpoklada se, ze to bude snazsí v dospelosti, ale neni to zaruka ani podminka,
resp. i detstvi celkem na h***o se da zoracovat tyk, ze je pak clovek v zivote spokojený.
Je to o té volbe, vůli a chuti.
No, náťa má pravdu - človek rad pomuze, podporí druheho v mizernych obdobich zivota, ale donekonecna chlacholit "nešťastnika" - to me taky nebere.
