Jennyfor 

Takhle aspoň: 

Jennyfor no...uff, drž se!

Jennyfor posilam hodne sil

Jennyfor my se takhle starali o dedu. Pro me to byl "jen" deda,takze to bylo snazsi,pro matku to muselo byt hrozny. On byl posledni roky strasny,i ja jsem se nabrecela,natoz matka.  Delal ostudu i po vsi,treba zavolal starostce,ze potrebuje,aby mu prisla domu pomoct,pritom mel 100%peci,matka mu varila,prevazovala bercove vredy...pak se pridali pribuzni,kteri za nim jezdili jednou rocne,a kterym si stezoval na vybajena prikori,dospeli k zaveru,ze ho tyrame.neprijeli ani na jeho pohreb,uplne to rozvratilo rodinu,protoze ti prosti lide nemaji tuseni,co to znamema mit doma despotickeho,zleho,senilniho starce,s paranoidnimi predstavami. Snad to nekdy pochopi na vlastnich rodicich.

Dodnes bych brecela,kdyz si na to vzpomenu. Preju ti hodne sil,ja vim,jak tezke tyhle pece jsou.

Jennyfor to je hrozný... na to přece nemůžeš zůstat sama! napadá mě leda zkusit se poradit s doktorem.. jako já mám doma maroda přesně 4 dny a už jsem dneska házela věcma, toto si vůbec neumím představit, ach jo...

Jennyfor

Nenech se dotlačit k otrocine 24x7. Táta nebude spokojenější, opravdu ne. A většinou ten nevdek odskace ten, co se stará nejvíc. Držím palce a moje rada zní: myslí i na sebe. 

Díky všem. Táta se hodně změnil až po té mrtvici. Předtím, když umřela maminka, byl napřed hodně depresívní, ale pořád se spoustou koníčků, zájmem o všechno možné, hlava mu fungovala na 100%, ta péče byla veselejší, jen vaření, úklid, nákupy, po večerech jsme si povídali o všem možném, měl široký záběr, byl hrozně chytrej. 

Pak měl tu mrtvici a chvíli vypadalo, že to nedá, pak prognózy trvalého ležáka a LDN, pak rehabilitace a následná péče, pomaličku začal zvládat základní sebeobsluhu, orientaci, řeč, hodně se toho zlepšilo, ale pořád to nevypadalo, že by se mohl vrátit domů. Ale zabojoval a vloni v červnu jsme to zkusili. A bylo to den ode dne lepší, ale na původní úroveň se to už nevrátilo. 
Takže se nají sám, ale jídlo mu musím připravit na talíř, napije se jen, když mu něco naleju. Léky a injekce řeším taky já. Potřebuje asistenci s oblékáním, hygienou, no v podstatě se vším, chodí o holi, ale jen doma, venku jen s dopomocí a cesta k doktorům, to je výprava na půl dne i s oblékáním a obouváním. Ale to všechno jsou prkotiny, jen to bere spoustu času, ale je to táta a jsem tu pro něj.

Jen se hodně změnil. Nic ho nezajímá, nechce vidět pravnučku, ani fotky. Když jsem byla teď nemocná, bral to jako schválnost ode mne, že jsem si to vymyslela, abych ho mohla odložit. Nikdy neřekne dík, nemluví, neodpovídá na dotaz, a když jo, tak jen aby měl nějakou výtku k péči - třeba maso nebylo rozemleté dost najemno, knedlíky špatně napařené, místo kolínek chtěl vřetýnka. Případně nadává na celý svět. A takový to byl dřív pozitivní člověk!

Vím, že je to po tý mrtvici, něco se v tom mozku porouchalo, ale člověk není stroj, a když se můj celý den točí jen kolem toho, aby s tou jeho cukrovkou měl v pravidelných intervalech jídlo, léky a inzulín, když se možnost opustit byt v posledních dvou letech smrskne jen na dobu "mezi dvěma injekcemi", takže odejít po svačině ve čtyři a v každém případě do šesti večer doma, přes to nejede vlak, tak to pak někdy přijde líto, když ještě slyším, jak jsem neschopná.

Ale dobrý, já se zase nadechnu a dám to, jen to byla dnes taková slabá chvilka.

Jennyfor nám se takhle změnila babička, doktorka říkala stařecká demence.. až pak se ukázalo že měla jednu nebo víc slabších mrtviček, které ten mozek prostě úplně zplundrovaly, už to nebyla ona, jen taková schránka, ze které občas probleskl stín bývalé osobnosti.. je to hrozně smutný a dodnes je mi to líto, jen si na to vzpomenu. prosím tě, ale nesmíš zapomenout žít, přece nejsi stroj na opatrování!

Jennyfor klidně se vypisuj.

Jennyfor Ach jo, me to moc mrzi, vubec si nedokazu predstavit, jak to vsechno zvladas nejen psychicky (to je uplne obdivuhodne), ale i fyzicky a casove s praci, vsak to je snad na prevadec casu. Kdyz domlouvas tu osetrovatelku, neni to uz jedno, zda prijde dvakrat v tydnu nebo petkrat, nebude tata nadavat uplne stejne a pro tebe by to bylo o trochu lepsi? 

Jennyfor upřímně s tebou soucitim.

Něco podobného teď prožívají moji přátelé. Kamarádovi matka je taky po mrtvici. Jenže ona nechodí a musí s ní pořád někdo být. Jefo sestra se slavnostně rozhodla obětovat a všechno zastat sama. Jenže teď vyžaduje to obětování se i od kamaráda a jeho partnerky. Odbornou pomoc odmítá, a sama je sestra, protože se platí, ona na to nemá ale na příspěvek a matky důchod se sáhnout nesmí, protože to jsou přece matky peníze a na ty ona sahat nebude. A tak se mají u ní 24 hodin pořád střídat.. Šíleně je to a perspektiva zlepseni prakticky žádná. 

Nenech se zničit, myslí i na sebe a svůj život. Musíš si pro sebe svůj čas uhajit. 

Jennyfor tohle je hrozny a nejhorsi je, ze se s tim neda nic delat. Jen pozorovat, jak se osobnost meni a ztraci.  Je krasny, co pro tatinka delas, i kdyz on si to neuvedomuje. Preju hodne sil, nemas to snadny.

Jennyfor to je mi líto. Přeju moc sil. Mou mámu stála péče o tchýni velký kus zdraví, tohle je strašně nevděčná činnost.

Kokoska hele já bych třeba nechtěla, aby tohle pro mě moje děti dělaly (jakože určitě nebudou). fakt nechtěla, já bych si přála, aby měly pěkný, klidný, šťastný život.

viktorka_od splavu no to si myslíš teď, jenže až na to dojde, může bejt všechno uplně jinak

Potrefenáhusa no protože už to nebudu já. samozřejmě že potom to chtít budu, to je jasný. taky nebudu chtít do ústavu, budu chtít zůstat doma, budu ječet že nechci nikoho cizího... a nebo se toho s trochou štěstí vůbec nedožiju.

Jennyfor Drž sa, stojí to veľa síl, únavy, odriekania, nervov...Je to otec, chorobu si nevybral, možno sa to zlepší, možno zhorší, ktovie, život, žiaľ, píše aj takéto príbehy. Nezabudni žiť aj svoj život.

viktorka_od splavu To si většinou člověk říká, dokud je zdravej, když je pak starej/nemocnej, tak to vidí jinak, navíc u těch neocí, kde je poškozenej mozek je to o to těžší, že pak dotyčnej neslyší na rozumný argumenty a je schopnej tvrdit, žese o sebe postará sám, když nezvládn ani zásadní hygienu, no těžký to je.

Jennyfor Můj táta měl těžkou mozkovku ještě před mým dvacátými narozeninami, krom jinýho hodně postihla i řečové centrum, takže ta domluva byla hodně složitá, v něčem nemožná, taky jsem z toho byla občas zoufalá, a to byl většinou hodnej a hlavní péče byla na mamce. Jste hrozně statečná a já vám přeju hodně sil, ať to zvládnete, jestli to napsání sem aspoň trochu pomáhá, jako že jo, tak pište, co to půjde.

viktorka_od splavu ja bych to taky nechtela, hlavne bych nechtela, abych to potrebovala. Ale dokazes strcit rodice nekam do ustavu kdyz vis, ze doma je to pro nej lepsi?

 díky, někdy to prostě musí ven, aby se člověk nezbláznil.

viktorka_od splavu  Potrefenáhusa No jo, taky si teď říkám, že svým dětem bych to neudělala, že buď to se mnou sekne dřív, než budu potřebovat pomoc a nebo že sama poznám, kdy se mám přesunout do domova důchodců. Jenže, vím já, že to poznám? Nebudu taky lpět na svým soukromí, který člověk v těch ústavech ztratí? I za cenu toho, že budu tu pomoc od dětí potřebovat?

Možná je to jednodusší, když přijde demence a člověku je jedno, kde dožívá. Pro okolí to tedy není ani tak jednoduchý.

Ale když mozek funguje a tělo chátrá, tak to v těch ústavech je strašný. Já toho vloni prošla dost, než jsem našla jeden vhodný pro pobyt na tři měsíce, kde se dalo. Hrozný, hrozný, člověk jako věc, žadné soukromí, pokoje minimálně dvoulůžkové a když k tobě přidělí mrzouta, co dělá schválnosti, nebo postiženého pána, co celý den jen nelidsky křičí, není úniku, máš to nafurt. A personál taky někdy děs, kdo by to taky dělal. A kdy přijde ten den, kdy dobrovolně sbalíš župan, bačkory, ručník a tepláky a přesuneš na nemocniční lůžko se stolkem a to bude od teď tvůj celý svět? Nanejvýš ještě chodba a společná jídelna, když se trochu pohybuješ a šlus. 
Takže popravdě, nevím.

Leda bych vyhrála jackpot a pak bych měla vlastní apartmá, osobní asistenty a terasu s výhledem na moře.