viktorka_od splavu u nás to taky rozhodně nefunguje. možná jednou týdně, což je k ničemu. nonstop každodenní péče je říše snů, protože nejbližší město je 25 km, a má svoje kapacity, a všechna taková ta centra jsou většinou ještě dál. a není to v podstatě otázka peněz. je to otázka možností. samozřejmě, pokud by sis mohla ubytovat pečovatelku v domku pro služky, takto by asi šlo, ale to už jsou opravdu možnosti pro pár vyvolených, ne pro běžnou nižší střední střídu nebo ještě nižší třídy.

může přijet někdo převázat nohy, ale že by třeba každé dopoledne přijel nadávkovat léky, napíchat injekce, přebalit, vytřít pomočenou podlahu po celém bytě (takhle to měl děda, prostě se vyčůral mimo wc a pak to každý den rozšlapal po celém bytě, někdy v tom i zůstal ležet, protože čas od času spadl a nedokázala se zvednout), tak to je fakt říše snů. a pokud to někdo neudělá všechno, nemá smysl, aby z toho udělal jen něco.

Proboha nepiste to uz. Tez nas to ceka.

Bojim se toho, co jeste prijde.

Upravila jsem....

Jiná Realita tak sestra ti nebude vytirat podlahu, to je jasne. timto pristupem si sice moc nepomuzes, ale zas je to pech, o tom zadna

Candance ufff, tlapkam

viktorka_od splavu jakým přístupem?

viktorka_od splavu jestli myslíš, že udělat jen něco podle tebe má smysl, tak já to myslím ve smyslu, že stejně musíš třeba rezignovat na zaměstnání, nebo nemůžeš nikam odjet na týden, a to s vyhlídkou na mnoho let. protože nestačí, že tomu člověku někdo dá injekci a vymění obvaz. každý den ho někdo musí nakrmit, musí mu převléct postel, vyprat to, převléct jeho, taky to vyprat, vytřít ty podlahy apod.

to, co udělá ta sestra nebo nějaký pečovatel, je drobeček a ta nejlehčí a nejméně časově náročná práce, jaká kolem člověka v takovém stavu, v jakém byl děda, je.

Jennyfor moc ti držím palce, nám v podobné situaci s mým tátou pomohl místní červený kříž - chodila k nám pečovatelka a dávala tátovi oběd a pomáhala se záchodem. Táta ji ovšem taky  nesnášel, ale víc nesnášel mámu za to, že nepřestala chodit do práce a nebyla s ním 100% času, a pak mně, protože nás viděl nejvíc. Nakonec musel do domu s pečovatelskou službou (Byl to vlastně hospic, ale nejmenovalo se to hospic. Do hospicu ho nevzali, protože nám řekli, že berou jen lidi s rakovinou.). Začal být nám nejbližším nebezpečný a vzali ho tam nejspíš jen díky zprávě z nemocnice, že to nebude nadlouho. Myslím, že tam byl 4 dny

Ono jde taky o to, jakou nemocí člověk trpí - babička u nás doma dožila, starala se o ní máma, ale babička měla 50 kilo, zatímco táta 100, a měla v hlavě jasno, zatímco tátovi ta nemoc mozek poškozovala a fyzická manipulace byla vpodstatě nemožná, navíc ta agresivita.. Máma byla připravená se o tátu starat až do konce, ale pak říkala, že jednou v noci, když vyváděl, došla k rozhodnutí, že to prostě nejde, že musí myslet i na sebe, na svoje děti a vnoučata, a nenechat se zničit nebo dokonce ublížit. Ach jo

Prostě je potřeba myslet i na sebe!

Jos Já to tuhle už kdysi psala, kamarádka pracuje jako nemocniční kaplanka, převážně na LDN a říkala, že dřív měla tendence odsuzovat ty příbuzný, co se jen otočí ve dveřích na nezbytně dlouhou dobu, nebo nejezdí skoro vůbec. Ale tam že si uvědomila, že některý ty lidi jsou opravdu zlí a byli na děti zlí celý život a že si vlastně tu pozornost od nich nezaslouží. Dost mě to zrovna od ní překvapilo. A apelovala na nás, abychom právě budovaly ty vztahy, že se to vyplatí. 

Malenge Tohle je hrozný, v příbuzenstvu máme podobný případ, sestřenice se starala o rodiče, vzala si je k sobě jako skoro nemohoucí, pak když umřela teta, strejda už byl úplně mimo, ale starala se o něj do roztrhání, její brácha se objevil bez přehánění tak jednou za dva měsíce na kafe (bydlí všichni ve stejném městě). Ale nakonec nějak donutil strýce, aby na něj přepsal byt, hrozně smutný to bylo. :-(

Candance to mě moc mrzí držím palce, ať to zvládnete.

Jos Syn popravdě nevím, s tím se moc neznám, ale před onemocněním se běžně vídali. S dcerou byl vztah vřelý. Jinak mi nešlo až tak o to, že tu péči jsme v době nemohoucnosti tchýně přebraly my přivdaný, ale že jsme ještě od těch jeho dětí vyslechly moudra a invektivy. Říkám si, jestli je třeba vůbec napadlo, že by se mohli postarat oni, určitě ne, protože oni mají "vlastní životy" :-).

Candance No, pevné nervy, snadné to nebude, držte se!

Jennyfor stejne jako Bowle jsem ti chtela doporucit maltezkou pomoc. Pecovatelka od nich chodila k sousedce, fungovalo to a docela rychle se to podarilo vyjednat. Prispevek na peci asi pobiras? Na tu moznost se obcas zapomene. 

Bowle Když on táta na tom zas tak špatně není, kromě těch injekcí a léků potřebuje jen uvařit, připravit jídlo, pomoc s oblečením a hygienou, jinak celý den sedí u počítače a čte internety. Nic jinýho nedělá. Nechce. Takže jen přesun z postele ke stolu, od stolu k pc, od pc ke stolu, pár kroků zpět k pc a tak celý den, než ho večer donutí se převlíknout a jít si lehnout.

Hygiena se dost zlepšila, loni celé léto to bylo peklo, na záchod nedošel a pleny odmítal a navíc jsem o tom nesměla mluvit, to se otočil ke zdi a nemluvil, nebo si lehnul a zavřel oči a doufal, že zmizím.

Zina Jo, znám, bratr taky konstatoval, že má táta ochablé svaly na lýtkách, že bych s ním měla chodit denně na procházky  Tak i ráda bych někdy, ale donutit se táta nedá, prý "ven se nechodí bez účelu a já nic venku nepotřebuju" a pak už jen ta procházka k lékaři nebo na odběry je porod, protože zastavujeme každý tři kroky.

Jennyfor Toho tvého bratra by měl někdo vzít klackem mezi oči, je mírná šance, že by se mu rozsvítilo, aspoň trošku třeba. Protože tohle je

Jennyfor ty osobní asistence nejsou jenom pro zcela nemohoucí, slouží to taky k tomu aby si ten pečující rodinný příslušník mohl aspoň na chvíli "odfrknout", jak se říká. váš otec by asi nebyl nadšený, jak jsem pochopila, ale s tím jako asistentky musíme počítat. je důležité, abyste myslela taky sama na sebe, je to opravdu nápor na zdraví. přeju hodně sil

A jinak paní tu byla, mně se zdá super, taková rtuťovitá osůbka, co se s ničím nemaže. Táta mlčel celou dobu, odmítal odpovídat i na jednoduché dotazy, díval se do zdi, tak jsem to řešila já. Paní pak říkala, že je zvyklá, ale že si to sedne časem.

A skvělý je, že mu doma udělá celkové odběry, na které máme žadanku a se kterými bych zase včetně přípravy na odchod, cesty, vlastního zákroku, cesty zpátky a převlečení do domácího v pátek strávila celé dopoledne. Paní přijde ráno a krev mu odebere klidně ještě v posteli. 
Tak snad se to srovná a budeme spokojený oba.

Jennyfor věřím, že si to sedne :) často se ti klienti tváří všelijak a nakonec jsou rádi, že za nimi přijde někdo nový.

A díky všem, já se tu nechtěla tak rozepisovat, každej si neseme svůj kříž a věřím, že se spousta z vás potýká s ještě většími problémy a nechává si to pro sebe. To jen to tak včera večer vygradovalo, prostě už jsem měla dost, tolik vzteku vůči sobě jsem nějak nezvládla, ale už zas dobrý. 

Budu to pomalu doplňovat o další služby, jak se to zlomí poprvé, tak pak snad skousne i nějakého asistenta na koupel a tak dál...

Tak dejte zas jiný téma, něco veselejšího, já mám třeba k tomu všemu zase moly

Jennyfor nám se v koupelně rojí mravenci, velkou radost z nich mám, prokousali se spárama pod umyvadlovou skříňkou, člověk vkročí do koupelny a tam černo

Malenge A co v tý koupelně žerou? Mravence nemám (huš huš, abych to nezakřikla), ale dřív tu v tomhle domě bývali, když jsme k našim sem jezdili jen na návštěvu a máma už blbě viděla, tak nám občas mazala chleba s máslem a mravencema, měli cestičku na lince, byli na chlebu, kolem každého drobku. Ale to byli ti mrňavý faraoni.
Vyhubili jsme to tenkrát nějakým žlutým práškem, co když ten mravenec sežral, tak už se nemohl rozmnožovat a ta kolonie prý pak vymřela. Jak se to řeší dneska, to nevím.

Ja si nestezuju (zatim), nemam na co. Ona zatim je schopna se postarat (az prejde ten sok a smutek) ale ja bych nechtela bydlet ani se svymi rodici. Ja se spis bojim toho, co by mohlo prijit.