Dlouho jsem tady nebyla, teď nějak nestíhám internetové radosti a musím si tady něco odložit. :/

Otec je nějakou dobu po mrtvici, mamka se o něj stará doma. V podstatě ležák, ale dojde si s pomocí jednou denně na záchod. Před půl rokem se mu udělalo špatně, volala se rychlá, za dvě hodiny ho přivezla sanitka zpět, že mu nic není. Doma zvracel, průjem, no hrůza. Na druhý den mamka musela zajít k obvodnímu lékaři, ten zavolal sanitku, ta otce převezla k němu, následně lékař zavolal rychlou, odvezli ho do nemocnice, byl z toho zánět močového měchýře, kapačky, čtrnáctidenní pobyt v nemocnici. Před čtrnácti dny něco podobného, nemohl se posadit, pokálel se, nemohl se vymočit. Volala se rychlá. Za dvě hodiny ho přivezla sanitka zpátky domů a katetrem a receptem na antibiotika. S blíže neurčeným zánětem močového ústrojí. Mamka ho objednala na urologii, objednán za deset dnů. Den před návštěvou urologa se opět volala rychlá-něco se stalo s katetrem, neposadil se (když si nesedne, tak je se prostě něco děje). Za dvě hodiny přivezen zpět s vyměněným katetrem a novýma antibiotikama. Den poté návštěva na urologii. Mamku sestra v podstatě vyhodila s tím, že včera byli na pohotovosti, takže otce urolog ani neviděl!!!, neudělaly se žádné náběry, prostě nic a že má přijít za měsíc!!! na vyndání katetru. Dnes několikrát zvracel, zase se nemůže posadit, padá. Mamka šla tedy za obvodním lékařem, jestli by nebylo vhodné, aby šel do nemocnice. Lékař jí řekl, že to bude dobré, ať mu dává vychlazenou kofolu po lžičkách, že jeho vnukovi to pomohlo. A já se ptám-je tohle normální?

Tohle jsou opravdu starosti.:-/Drzte se a hlavne Vase maminka.

Nejprve vám chci napsat, že s vámi soucítím, táta prodělal mrtvici s těžkými následky, když mi bylo 19, tak vím, jak je to celé těžké.

No a zadruhé, normální to podle mě není. Zažili jsem taky leccos, od skvělého přístupu k opravdu hroznému, a jediné, co proti tomu druhému pomáhá, je se obrnit neústupností a trvat na svém. Já s tím mám dost problém, protože jsem hrozně měkká, ale v tomhle případě je to třeba fakt odložit, v podobných případech se po dobrém vždycky vyhrát nedá.

Mně je mamky nesmírně líto, tohle všechno je fakt na nic.

Normální to není, bohužel,jak jsem na vlastní kůži zjistila, není to ojedinělé.

Tatínek měl v červnu akutní uzávěr močové trubice a akutní katetrizaci. Mimo jiné doporučili CT, normální objednávka listopad. Domluvila jsem to s jedním známým v Břeclavi (jsme v Brně) , kde to někdo vyhodnotil jako rakovina prostaty s metastázami do páteře. Naštěstí ten výsledek zachytil ten známý a spojil se napřed se mnou. Dohodli jsme se, že to tátovi zatím neřekneme. Nechala jsem zkonzultovat výsledky CT u známého onkologa, který řekl, že se mu to nezdá, že si myslí, že to nádor nebude a ani ty metastázy. Když si jen představím, že by táta dostal ty výsledky do ruky! Celý život nevěří doktorům, už by mu to nikdo nevymluvil.  Přesto ho ale nechávají stále s katetrem, už permanentním, což dost špatně snáší a operace v nedohlednu. Vždyť má katetr, tak je v pohodě,ne?.  Objednávka na kontrolu klidně za dva měsíce, není spěch. Ono se mu to ještě zkomplikovalo nutnou operací karotidy. To byly taky zážitky.  Přijali ho ve čtvrtek. Operace v pondělí, ptali jsme se, jestli by nemohl na víkend domů, prý může, ale jestli mu tu postel o víkendu někdo obsadí, operace se zase odloží na kdo ví kdy. O 1 suchém rohlíku na svačinu ani nemluvím. Já už jsem přešla z fáze vzteku a doprošování se do fáze rezignace. A to jsem lékař, takže některé věci se mně dařilo trochu urychlit. Je to hrůza.  Na druhou stranu, když vidím ten nedostatek lékařů a plné čekárny, tak se vlastně ani nedivím. Trend rušit stále lůžka se taky  někde musí projevit.

Když si vezmu, že tu rakovinu na 100% vyloučenou nemáme, tak od prvních potíží v červnu..... máme leden, operace bude možná v únoru nebo březnu, to by se to zatím pěkně rozlezlo nebo vyřešilo "samo" 

Mamka je taky měkká, já ostatně taky. A prostě se neumí bránit a neumí si to vydupat, když lékaři naznali, že se v podstatě nic neděje.

to je presne a ted si prdstav, ze ten clovek sedi v baraku na druhem konci Prahy. kdyz tam dojedu a vytresu to z nich, tak dobry, ale zere to priserne casu. 

jinak mela jsem kdysi takoveho sefa, meho prvniho, ktery zasadne dodelaval veci v noci pred terminem odevzdanim a to stylem, ze prekopal cely dokument. kolikrat to nemelo ani hlavu ani patu. byl to jeden a temer hlavni duvod, proc jsem odesla. nemela jsem silu rano prijit do prace a zacit formatovat a prepisovat dokument, ktery jsem mela hotovy, jenom jsem cekala na pripominky od sefa. a ten tvor argumentoval tim, ze ve stresu dela lepe. no fakt.

bohuzel jedine co pomaha nenechat se odbyt, klidne kricet, vyhrozovat stiznosti.., druha moznost jsou uplatky. pardon sponzorske dary.

chjo. se to nejak rozmohlo, tatinek je po operaci MM a pujde na dalsi kde mu ho odeberou uplne...

Ježiši! Já se prostě nestačím divit.

Ta situace tvojí  maminky je samozřejmě horší, můj táta je soběstačný, takže relativně v pohodě. Ale i tak je to o nervy. 

haha s tim prepisovanim to duverne znam, akorat duvodem neni obliba prace pod tlakem, ale prosta lenost a bezohlednost. ehh, nic, dnes jsem se vytocila natolik, ze jdu domu:-/

Já ti nevím.... S tím vyhrožováním..... Nevím jestli to není kontraproduktivní. Aniž bych se chtěla těch doktorů zastávat. Já mám pocit, že je to všechno tím, že jich je fakt málo, slouží od nevidím do nevidím, mají málo lůžek, prostě nemají pro tolik pacientů místo a čas.  Taky jsou tlaceni různými limity od pojišťoven. Nemyslím si, že by měli poloprázdné oddělení a jen tak z pleziru objednali pacienta za dva měsíce. Určitě jsou akutnejsi pacienti než můj táta. Mamka říkala, že ty čekárny jsou narvany k prasknutí a doktoři fakt makají, ne že by z ordinace hodinu nikdo nevyšel. Věřím, že jsou sami tim otrávení  a nevím, jestli nějaký podrážděný, rozezleny příbuzný - i když právem- to vylepší. Samozřejmě nějak se asi ozvat ano, nechat si všechno líbit se nedá. O uplatkach se raději nezmiňuji, ty nesnáším a odsuzuji a byla jsem vzteklá, když mně mamka řekla, jak to táta všechno prokrmuje. Ale on žil většinu času za totáče a je prostě přesvědčený,že to bez toho nejde. A všichni, všichni!! si to od něj vzali. Sestra přišla nabrat ráno krev a  hned ji šupl stovku, asi aby ho to míň bolelo?! To jen já jsem takový debil, že i moje sestřičky mají absolutni zákaz brát peníze, jinak na hodinu letí. 

Ať to tatínkovi dobře dopadne a vezmou to celé a má pokoj!

jak to tady ctu, tak si uz nestezuji. zlati lempli v praci, ti alespon nikoho neohrozi na zivote.

drzim vsem palce, at se to vyresi. kolega ma maminku s rakovinou, taky se na to prislo vice mene nahodou pri akutni operaci nepruchodnych strev.

 kontraproduktivni castecne, ale furt lepsi aby na me byli rekneme ne moc mili (nebo me dali na pokoj s romkou - podotykam ze mi to nijak nevadilo, ale jeden clen personalu mi to "bokem" prisel rict ze to je za trest:-)), ale pokud chci zachranit holy zivot... bez legrace. rvouny nema nikdo rad, ale prece jen jim je venovana vetsi pozornost. a prosim nemysli si ze furt rvu, udelala jsem to jedinkrat a to kvuli malemu diteti.

dekuju. ja doufam, ke vsemu (nebo mozna prave proto, tezko rict) ma upornou infekci dlouhodobe neresenou a kdyz konecne dostal nejaky atb tak to moc nepomaha

jeste ohledne uplatku - takove ty drobne pozornosti jsem se naucila nosit, kdyz jsem resila dlouhodoby problem a obchazela vice lekaru, asi to fakt pomuze ze byli docela mili a snazili se pomoct. i kdyz to treba nemusi souviset. skutecny uplatek - opravdu velkou castku penez nebo hmotne dary typu notebook = nadstandardni pece o rodinneho prislusnika kteremu to o nekolik let prodlouzilo a zprijemnilo zivot s tezkou nemoci. mit na to, udelala bych to pro tatinka taky...

Normální to není, aspoň teda doufám!! 

Berta viktorka_od splavu Držím pěsti, ať všechno dobře dopadne. Naštěstí jsem zatím žádnou větší zkušenost s naším zdravotnictvím zatím neměla, takže nemůžu soudit. Ale co se týká těch úplatků, nebo pozorností, přiznám se, že bych se hrozně styděla. Představa, že přijdu do ordinace (na úřad, kamkoli) a vytáhnu peníze nebo cokoli jiného, mě úplně děsí, kromě vlastního studu bych měla strach, že toho dotyčného urazím! Ještě tak možná čokoláda nebo něco podobného jako poděkování "po" akci, to bych zvládla, ale cokoli, co bych měla udělat "předem", abych si toho člověka nějak zavázala, bych nezvládla. 

Před pár lety jsem měla projekt na vybudování podkrovního bytu na krásném místě v centru, za sebou patálie s projektem, protože to bylo dost složité, vyběhaný souhlas všech sousedů, hasičů, památkářů, já nevím koho....a ztroskotalo to na úředníkovi na stavebním úřadě. Všichni známí (včetně projektanta) tvrdili, že to spraví úplatek a dokládali to vlastní zkušeností, ale já jsem toho nebyla schopná, všechna práce šla do háje :-/

Hrozné. A u nás ešte horšie. Držím palce.

Treba byť neústupný a asertívny. To ešte neznamená predsa drzý, to sa dá aj slušne, ale proste treba.

To je skvělé, jsem na tom teď podobně. Chodím do práce tak ráda, až se skoro stydím:-) Místo jsem sice neměnila, jen se tam vracím po pauze na mateřské a jsem nadšená.