Dekuju. No po tom, co tu pisete vy i Vendulka, se docela zacinam bat. Je fakt, ze ani ta orteza nezaruci, ze je rameno v absolutnim klidu.
Utvrdily jste me v tom, ze nepojedu v utery na kontrolu zpatky do nemocnice na chirurgii, ale az ve stredu k ortopedovi. Nejen kvuli pohodli (na kontroly nebudu muset dojizdet), ale take aby to videl i jiny doktor.
A nasi volali na Technicke a odpoledne konecne celou tu cestu az ke vchodum panelaku posypali.
Jako jestli ti může dát injekci proti bolesti? Koukám, že u vás už je to u záchranné služby jak u nás, že kvůli nedostatku lékařů je vysílají v sanitkách už jen k těm vyloženě vážným případům
.
No hele, počítej minimálně 4 týdny jenom na to, aby ti to srostlo a zahojilo se. A to nemluvím o následné rehabilitaci. Doporučuju, aby sis pak vydupala u doktora i nějaké odborné. Chápu, že z finančního hlediska je to nepříjemné, ale Jiná Realita má pravdu, při tomhle typu zlomeniny se vážně nevyplatí pospíchat a raději zkonzultovat s vícero lékaři, pokud to jde. Tu ruku budeš ještě dlouho potřebovat. Ono to není jenom o tom věšení prádla a mytí oken, ale i o prachobyčejném oblíkání kabátu, které od té doby mamce trvá dvakrát až třikrát déle než před tím a nasazuje u toho bolestivé grimasy, pokud jí přitom nikdo neasistuje.
Nespěchej do práce, zdraví je důležitější, a hybnost ruky - rameno je velký kloub a tam je to obzvlášť důležité, je pro spoustu věcí nepostradatelná - člověk si ani neuvědomí, jaké všechny možné pohyby potřebuje rukou udělat. Takže jak píšou ostatní, věnuj tomu opravdu čas. Držím pořád palce, ať je bolest snesitelná. Já strašně nesnáším, když mě něco bolí, to jsem hrozně nevrlá.
Presne tak, doktorovi nadiktovala vysku vahu tlak teplotu a doktor po telefonu schvalil.
Ve stredu ortoped, pripadne jeste i jiny chirurg. Mas recht.
Vcera kdyz me privezli, zkousela jsem si hrat na hrdinku, jako ze se prece vyzuju sama jednoz rukou, prevliknu si mokry ponozky sama jednou rukou atd., no to hrdinstvi me rychle preslo a ted mi se vsim pomaha muj drahy pubertak. Az pujde v pondeli do skoly, bude mi krusno :-)
Já si před dvěma lety před Vánoci zlomila nohu. Dostala jsem nechodící sádru na šest týdnů, sundavali mi ji těsně po vánočních svátcích. Prvně jsem myslela, že to prostě dám, že budu chodit do práce i s tou nechodící sádrou, však mám berle, je tam výtah... bla bla bla. Ano, šla jsem tam dvakrát a pak jsem zjistila, že to prostě nejde. Takže jsem zůstala dva měsíce doma - ještě 14 dní na rehabilitaci a rozchození - a ejhle, práce beze mne jela dál (od té doby vím, že nejsem nepostradatelná a už si nic až tak neberu) a pak jsem zjistila, jak moc důležité je, když kolem někdo, kdo může (a chce) pomoct. Protože tak, jak ty se neoblečeš, já nebyla schopná si nic odnést, cesta kamkoliv trvala strašně dlouho atd. Opravdu to chce podřídit se tomu, že prostě toto nejde, toto neudělám a basta. Ono tělo tě nepustí, ta bolest je obrovská. Takže prostě přistup na to, že to teď takhle bude a snaž se z toho vytlouct něco pozitivního. Odpočinek a pod. A potvrzení toho, že puberťák je prima človíček, který pomůže, když je potřeba.
Máme stejnou zkušenost. Mama uklouzla na ledě, tak jela na pohotovost a tam jí doktor řekl, že má jenom naražený loket, tak ať si to leduje. Když nemohla ruku ani po dvou týdnech narovnat, tak si sama zaplatila rehabilitace. Tam jim to připadalo divny, tak ji postali na vlastní rentgen a zjistili, že je ten loket zlomený, ale už taky stihl křivě srůst, takže jedinou možností by bylo jít na operaci, tam ho zlomit znovu, sešroubovat a modlit se, aby nechytla nějakou infekci, která by v tomhle případě byla dost pravděpodobná. Nejironičtější je na tom, že jela schválně několik kilometrů do větší nemocnice, kde věřila, že jí poskytnou lepší péči než u nás na poliklinice. Pak se zeptala známé, co v té nemocnici dělá sestru a ta jí na to řekla, že to je normální. Ten doktor je prý veřejně známej tím, že zlomeninu nepozná, pokud člověku netrčí kost ven.
Buďte doma. Když půjdete do práce dřív, ještě něco zanedbáte a ten čas tak jako tak ztratíte po různých rehabilitacích. Takže tfuj tfuj a držím pěsti, ať se to pěkně zahojí
Mate pravdu. Budu. Dik.
Ja som takto predvlani chodila pol roka na zlomenom členku. Mne to nezrástlo celkom, lebo sa to nejako poposúvalo, že sa to nedotýkalo, jeden odštiepok sa potom dostal kam nemal, tam robil neplechu, nakoniec sa ho podarilo rozbiť UZV, tak nebolo treba operovať.
Potvrzuju do posledního písmena. Nejsem zdravotník, ale pracuju v nemocnici... ty limity od pojišťoven a plnění plánu (jak ve šroubárně!) a nový směrnice a audity a já nevím co ještě, to je čirý zlo! Doktůrci by léčili až by brečeli, ale pomalu na to ani nemaj čas a prostředky (no, když se musí na každičkou potřebnou položku dělat výběrový řízení...) A to my jsme na tom ještě celkem dobře (na druhou stranu nám jdou dost po krku), nechci si ani představit jak to chodí v "obyčejnejch" zařízeních...
Vyhrožování a scény slízne doktůrek nebo sestra, který za nic nemůžou. Jo, kdyby byli očividně drzí nebo neschopní, pak je stížnost na místě (ale spíš na ředitelství nebo zřizovatele), ale ječet na chodbě je celkem k ničemu.
"Úplatek" jsem dávala zrovna minulej týden - teda bylo to poděkování, že nás doktorka v jiným ústavu zařadila (po její asi půlroční úporný snaze) do jednoho programu, prostě až poté... koupila jsem pěkný balení Kusmi čaje a nejen že mně se třásla ruka při předávání, ale ona chudák málem omdlela leknutím, fakt jsem už dlouho neviděla někoho, na koho bezezbytku pasuje rčení "krve by se nedořezal" 
Ty jo, tohle úplatkářství úplně nesnášim, doufám, že se k tomu nikdy nebude muset snížit.
Zrovna příští týden si jdu lehnout pod kudlu a kromě toho, že se bojím toho, co bude následovat, mám ve standardní zdravotní péči naprostou důvěru :)
přemýšlím, jak bych svoji malichernou stížnost slušně formulovala.
zkuste si představit skoro dva litry kefíru vylité na kuchyňskou linku, jak svým pomalým, ale sveřepým kefířím tempem teče přes šuplíky na zem...
takže: grrr… # β * & $ !!!! µ ¤ º ¿ » ʬ ˄…!!! 
no nic, jdu vytírat, utírat, umývat a završím to radostnou dekefírovací sprchou... 
A stěžuju si sama na sebe. Nevím, jestli je to blížící se operací, nebo něčím jiným, ale jsem děsně podrážděná a otrávená a na všechny akorát štěkám. Nejvíc to pochopitelně odnáší partner, protože je jaksi nejblíž, podřízené nemám a šéfa v práci můžu seřvat asi težko Do toho to nekonečné strašné počasí, nic mě nebaví, je mi pořád zima ... nemám co na sebe, ale nakupovat mě nebaví, než se v obchodě svléknu z těch vrstev ...
Včera jsem byla v rámci relaxu na józe a to byl taky děsnej vopruz, sluníčkářská cvičitelka, svíčky, etericky olejíčky ... bylo to tak děsně relaxační, až mě to neuvěřitelně vytáčelo Uplně jsem fyzicky cítila, jak ve mně bublá ten vztek.
Nějaká čistě racionální rada, co vám pomáhá?
Ostrá dlouhá procházka (s nějakým cílem samozřejmě, žádný zevlování naslepo). Teď je slunečno, tak to s tím počasím není tak zlý...
+ Sweet Potato ono jde o blbost, ale vytočilo mě to do běla! 
podlaha byla ráno umytá, šuplíky kompletně uklizený a umytý někdy v prosinci... tak jsem si dala repete 
vono, kdyby ten kefír hořel, tak bych taky možná radši škrtla sirku 
mně v takových chvílích hodně pomohla masáž. ono je tělo z toho stresu dost "v křeči", takové napnuté, a masáž to svalové napětí povolí a odrazí se to zpětně i na psychice.
samozřejmě je lepší požádat o případné vypnutí relaxační hudby 
