Ale přenesete. Já jsem měla od udělání řidičáku a krátkého ježdění se spolujezdcem blok trvající dvacet let, a zlomit se to dalo. Chce to fakt autoškolu specializující se na podobné případy , a pak spolujezdce, který si na Vás nehojí ego. 

No to chápem, to už sú nebezpečné situácie keď Vás niekto ohrozuje na živote len preto že on chce ísť 200. Ja som najviac nervózna pri predbiehaní. Mám slabé auto a treba mať fakt odhad.

Já začnu být velice sprostá, pro tyto případy mám specifický slovník, který používám jen v autě :-) A taky mám auto, které vypadá jako veterán, byť je jen pět let staré. Takže když chci jet pomaleji, tak prostě jedu pomaleji a nějaký idiot s 200 na tachometru má prostě smolíka. Teda ne že bych při předjíždění zdržovala, ale 130 mi přijde prostě dost (víc z toho stejně nevymáčknu).

Parkování podélně u chodníku je o.k., mám-li ovšem A) dost místa a když A) není splněno, tak za B) dost času  a nemám pocit, že zacouváním na místo nezdržím provoz na řadu minut. Jinak raději odjíždím a hledám vhodnější plac. Partner má v autě parkovací senzory a ty mi tedy v mém autě dost chybí. 

Také nezdržuju schválně, ale ten náklaďák předjet musím a zabít se kvůli tomu ovšem nehodlám. Kolikrát si říkám, že by bylo fajn mít obrněnec a jen ať si pak ten závodník něco zkusí .

A mám ráda zimu, protože občas se mi poštěstí a vytahuju ze závěje právě takovýho borečka co musel jet prostě rychleji :-) A věřte mi, je jen málo věcí, které pohladí ego drobné blondýny středního věku více, než když tahá z příkopu mladíka s "nabušeným" autem 

To máte aspoň Hummer? 

Mě občas rozčilujou takoví opatrní řidiči, kteří na 50 jedou pro jistotu 40 a na normální silnici 70-80. Když je silnice střídající zatáčky se zákazem předjíždění, je to o nervy.

To jim dělá ta čepice, co ve většině případů mívají na hlavě 

slniecko Dámy, nechci vám brát iluze, ale s autem, které samo parkuje, to není jen tak . Ono totiž potřebuje daleko větší mezeru...

Já se naučila parkovat, když jsem bydlela v ulici, kde bylo tak plno, že jsem někdy musela parkovat do mezery, která vypadala menší, než auto... Takže jsem jela na parkoviště za obchoďákem, nastavila si krabice a hodiny parkovala a parkovala...

Dnes nemám problém, jen když napoprvé nezaparkuju, je mi jasné, že jsem unavená, přepracovaná nebo ve stresu... Takže je to můj každodenní stresoměr .

Ako ja zaparkujem, ale nemám to rada...a nie je to vždy bez následkov , takže prísne vzato aj ja potrebujem viacej miesta.

V tom případě samoparkovací auto ideál .

Tak plán s krabicemi a parkovištěm mám taky. Akorát je mi jasný, že dokud nebudu donucená okolnostmi, tak na jeho uskutečnění nedojde :-).

parkovanie sa da zvladnut, ale chce to prax. ked sme mali novu garaz (a nove vacsie auto k tomu), tak mi muz hovoril, ze na jedenkrat to fakt nevyjde. ale vyjde, coby nie. ale to vieme az po par mesiacoch (aj nie vzdy sa to podari). a ked uz to vypada, ze auto pozdlzne zostane stat 50cm od obrubnika, je kazdopadne lepsie uplne vyjst a zacat to zas nanovo - to sa uz vacsinou podari lepsie 

inak s parkovanim nemam problem, ale ked sa mam s tym sirokym autom vojst do uzkych uliciek, tak to mi nerobi uplne dobre. 

Jdu s křížkem (nebo spíš s křížem) po funuse, ale víte jak je úžasné seřvat šéfa? Já mám na ně teda štěstí, ten aktuální, když ví, že volám nasraná, dá telefon od ucha a až skončí vřískot, tak teprve začne komunikovat.

to mi pripomenulo muza, ked naboril to nove auto. uhybal dakakej zenskej v uzkej kamennej ulicke, ktora sa zvazovala a este zatacala. senzory mu museli revat ako o zivot.

no hlavne, ze to bol on, co sa stale strachoval, ze to niekde oskriem  tak teraz je to vyriesene a je konecne v pohode.

já podélné parkování taky zrovna nemiluju, nejhorší je to ve zlíně vedle hlavní víceproudé tepny, to nesnáším, protože když to nedáte rychle, zablokujete hlavní křižovatku a celé město  

ale když už, tak parkuju řádně. úplně nesnáším (a stěžuju si na ně, takže nejsem OT, jupí) řidiče, kteří auto prostě nějak lupnou zhruba na místo a jdou pryč. stojí šikmo, křivo, blokují dveře, zabírají dvě místa (?!), ale co, grrrrr. 

Manžel má parkovací automat a zdá se mi naopak, že se s tím vcucne i tam, kam by to asi ani nezkoušel. A já potřebuju místa opravdu hodně, i hloupý autopilot bude lepší než já :)

On na to podélné parkování byl i nějaký návod - najet vedle auta před mezerou, aby byla obě auta na stejné úrovni. Úplně na doraz stočit volant a couvat, až polovina mého auta je na úrovni zadního blatníku toho auta před mezerou. Stočit volant na druhou stranu a zajet do mezery. 

Jenže taky záleží, jak daleko od toho druhého auta máte být, ani ne moc těsně, ani ne moc daleko... no a někdy se mi to povede na 1* a někdy to ne a ne trefit. Jo, šedá je teorie, zelený strom života!

Člověk když musí, tak se naučí. Já teda jezdím hodně, ale že by mě to bavilo...to teda ne. Umím si představit lépe strávenej čas.

Parkovat podélně musím, a to mám kombíka. Jenže jak už tu někdo psal, u nás v ulici je tak málo míst, že jsem vlastně šťastná, když se nějaký najde a nad parkováním už nepřemýšlím.

A teď musím docela často parkovat na rušný ulici kterou jezdí tramvaje, snad 20 cm od parkovacího pruhu a to je teprve adrenalin! Ale už se na ní dokážu i otočit do protisměru, jedna se prostě otrká.