Myrtila na ty jo kdyby se mnou ve dvaceti přestala mluvit celá domácnost, tak se zpakuji a jedu pryč. Já jsem teda mela kam, bydlela jsem na koleji, ale i kdyby ne. Mě přijde marné vychovávat trestáním i pubertaky, ale v podstatě dospělé lidi?

letfenixa pokud mu řekneš, že teď potřebuješ chvíli na uklidnění, tak to není trestání tichem 

​tohle dělal táta (totální flegmatik, takže jednou za uherský rok, byla to pro mně byla vždy nová překvapivá situace) a je úplně jedno jestli víš, že se potřebuje uklidnit. Situace to byla strašná a to stačilo, že byl naštvaný na matku.

Hlavně v té chvíli to, že potřebuješ čas na uklidnění, rozhodně nereknes přívětivým hlasem. 

letfenixa pokud je u vás zrovna partner, nemůže to vysvětlit synovi on, co se děje? Nebo to pořádně probrat až se uklidnis, aby ty situaci alespoň zpětně rozuměl. 

continuity hele, není. Protože to trvá pár minut a pak si to vysvětlíte. Jak jinak dobře zvládat ten vztek? Co učit to dítě dělat, když má vztek ono? Já bych zrovna tohle ráda uměla se takhle zastavit než začnu křičet.

continuity rozhodně nechci házet do jednoho pytle tyrany a ty, kterým ujedou nervy, taky v tom vidím veliký rozdíl, ale myslím si, že jako společnost bychom si měli říct, že ani to není v pořádku. Nemyslím mrskat se za to, co už se stalo, ale spíš převzít zodpovědnost a hledat změnu do budoucna. Mě by strašně zajímalo, proč mám velmi silnou zábranu praštit partnera, ať už mě vytočí sebevíc, zatímco to dítě bych klidně pleskla dřív, než mi vůbec dojde, co dělám, a musím s tím cíleně bojovat (a přiznávám, že ne vždy se mi to povede). Možná proto, že sama jsem takové impulzivní facky dostávala? Možná proto, že přece "s dětma běžně lidem rupnou nervy"? Je to ale pro mě silnej motor k tomu, 1) nenechat to zajít tak daleko, například se konečně se naučit všímat si vlastního vzteku a emocí obecně, 2) preventivně dělat něco proto, aby moje rozpoložení bylo lepší a 3) když u mě vztek ovládne, naučit se řešit tu krizi jinak.

Evaeva

To je přesně tak jak píšeš, zastavit se je to nejtěžší. ve chvíli, když si schopná říct větu rozvitou normálním hlasem, už ten vztek zvládáš (bez ohledu na to, jestli pak bude následovat ticho nebo křik). 

Já bych to probrala s dítětem zpětně. 

continuity vis co, u nas se treba vzdycky docela kricelo a ja kricim taky. Doma jsem proste temperamentni, neberu to ani jako vychovne selhani. Deti jeci porad, jsme proste (obcas) hlucni. V Italii je mi dobre . No a za krik se neomlouvam, at deti taky vidi, ze maminka uz toho ma plne zuby. A taky vidim rozdil placnuti v afektu a systematicke trestani. Urcite jsem i pres tu rucicku nekdy placla, kdyz nektery z kluku sahal, kam nema, treba po necem horkem nebo ostrem. 

continuity já si to nemyslím. "Potřebuju chvíli" řekneš za chvilku, bublá to v tobě a těch pár minut jinde ti prospěje. Ano, je potřeba to probrat poté, ne, že pak přijdeš jakoby nic, ale přijde mi lepší pár minut ticha než křik. Už jen proto, že ve vzteku ti naskakují ty automatické věty, které já třeba říkat nechci.

Anema to a tím partnerem mně včera taky napadlo. Já nemám chuť udělat ani jedno, nevím, mně je to hrozně cizí i ve vztahu k dětem. Ale ukazuje to podle mě nastavení společnosti. Nikdo asi neřekne, že jedna ve vzteku partnerovi se dá pochopit. U dítěte klidně.

Anema mne prijde, ze ten partner (v normálním vztahu) ti nikdy nedělá tak strašný věci jako uplne běžně maly dítě (v normálním vztahu) 

No tak to robím- teraz ma nechaj, musím sa ukľudnit. A potom tú situaciu s ním riešim, nenechám to vyšumiet.

Jos když ječí děti přijde mi dost jiné, než když křičím na dítě, když něco provede. Já taky křičím víc než bych chtěla, ale dobře to není. Nemůžu se pak divit, že děti křičí na sebe, ale já nechci, aby to dělaly, určitě ne běžně.

Potrefenáhusa presne 

Anema no já tem společenským tématům figu borovu rozumím, ale mám za to, že když chceme nějaké chování normalizovat, tak spíše vhodné tlačit veřejné mínění směrem - hleďte 60% lidí to už nedělá a považuje za špatné, tak se pojďme přidat. než že budeme vykládat, že to dělá každý (i ti co to udělali v životě jednou), celá společnost je prohnilá a musíme se změnit všichni. 

continuity tak nepřijatelnost fyzických trestů máme i uzákoněnou.

Anema mne prijde, ze ten partner (v normálním vztahu) ti nikdy nedělá tak strašný věci jako uplne běžně maly dítě (v normálním vztahu) 

no presne​

Evaeva 

Ječící díte je podle mě jedno z nejvěších senzorických zel, co může člověk zažít. A že je to vlastní tomu nijka nepomáhá, ba naopak Pro Šárku jsem si už vymyslela přezdívku "ječa".

Jos a to já s tím velmi souhlasím, i jsem to sem psala, že dítě má vědět, že rodiče taky mají svoje hranice. 

continuity já si to nemyslím. "Potřebuju chvíli" řekneš za chvilku, bublá to v tobě a těch pár minut jinde ti prospěje. Ano, je potřeba to probrat poté, ne, že pak přijdeš jakoby nic, ale přijde mi lepší pár minut ticha než křik. Už jen proto, že ve vzteku ti naskakují ty automatické věty, které já třeba říkat nechci.

​Já nevím jak vychovávali tebe, u nás jeden rodič dělal jedno a druhý druhé a křik je pro dítě lepší. Je to alespoň nějaká forma komunikace a poměrně jasně pochopitelná i pro to dítě. To ticho je v tomto mnohem horší, vzniká spousta prostoru pro domněnky. 

Já mám teda s dětma svatou trpělivost, ve smyslu, že mne hned tak něco nevytoci a jak mám ty emoce otočené dovnitř, tak to kolikrát není vidět. Ale kdyz už jsem vytočená, zas to řeším, až dokud to nevyřešíme. Takže jsem schopná s přestávkami tři hodiny stát ve dveřích a trvat na tom, aby si uklidili. Nebo se k tomu tématu vracím klidně celý týden, co je taky pěkně prudi a otravuje. 

A jak na mne ty emoce nejsou tolik vidět, tak nikdy netuší, jestli tyhle dvě trička na hromadě na zemi už definitivně překročí tu hranici.

Anema ja si taky rikam, ze kdyz mame nejaky spolecensky konsenzus, ze kolegu v praci neprastim, kdyz mi preda spatne udelany projekt nebo nechal v kuchynce spinavy hrnek, nebo kdyz "potrestat" manzelku za spatne slozene pradlo je minimalne prestupek, ne-li trestny cin, tak proc tolika lidem prijde ok pouzit fyzicky trest na dite.

A ted teda mluvim o soucasnosti, o detech, co potkavame na hristi nebo ve skolce, o sirsim okoli. Placnout dite po ruce nebo zadku je porad dost bezne. Nejvetsi wft pro me bylo, kdyz na hristi batole bouchlo jine dite a hned priskocil otec a dal tomu diteti pres zadek. Jako ze je vychova, kdyz dite za bouchnuti jineho ditete bouchnu?

Hrozne ale je, ze jsme rano ve skolce potkavali jednu matku s ditetem, ona ho vlacela za sebou vyvesene za ruku, dite rvalo, ze nechce do skolky (chodilo do triletaku), ona na nej jecela, ze uz ho ma uplne po krk, obcas mu dala na ten zadek, at sebou pohne. Jednou sla rano s nima jeste babicka a ta tomu brecicimu diteti sedicimu na zemi u botniku rekla, at nerve, nebo si ho ve skolce nechaj a ucitelky si vzdycky jen s matkou dite predaly a no jo no, on rad vyvadi, si vzdycky rano porve (do tehle tridy dcera strasne nerada chodila, kdyz je spojili, ze maj zlou ucitelku. Nastesti to bylo hodne vyjimecny). Dcera tuhle scenu, kdyz matka na dite jecela, ze ho ma uz dost, sledovala a pak prohlasila, mami to je hrozny co. Jak to dite rvalo. A ja ji jen odpovedela, ze hrozny to je. Ale to, jak se k nemu chova vzdycky ta mama.

dzizisketa tak to rozhodně jedno z největších senzorických zel. Vůbec všechny ty zvuky, které děti vyluzují. Ale je to úplně jiné než když rodič křičí.