Zuzuli jo, tyhle věci taky vídám

letfenixaděláš to nejlépe jak umíš a to úplně stačí.

Potrefenáhusa To jsou oboji narocny discipliny, kazda trochu jinakNebiju teda nikoho, nekricim casto, ale kdyz uz, tak to asi slysi celej barak

continuity nevím, ani jeden z mých rodičů nikdy neřekl jdu se uklidnit, aby se za tři minuty vrátil a řekl něco jako promiň, že jsem tě tu takhle nechal, fakt mně naštvalo, co si provedla a nechtěl jsem křičet. A teď jdeme vyřešit následky. 

Mně naskakují takové ty věty jako "to nemůžeš dávat pozor?!" nebo "proč na to vůbec saháš" a chovej se, sakra, normálně". Já tohle dětem říkat nechci, nechci je děsit křikem. A nechci je učit, že spory se řeší křikem, že je v pořádku takhle ventilovat vztek. Jinou alternativu než na chvíli odejít neznám. V práci taky nekřičíš na podřízené.

Ty domněnky právě vyřešíš tím vysvětlením, že problém byl v tobě, ne v něm. Ale ty věty, které zakřičíš mu v hlavě zůstanou.

mirajo

Sousedi mají hodnotu maminku, ale když zařve, začínám uklízet i já?

Holky buďte na sebe hodnější a trpělivější, pak budete hodné i na ostatní. 

Evaeva jak pisou jini, kdyz jeci dve a vice deti (nekdy staci i jedno), tak je ta mira pochopeni z me strany opravdu vyrazne omezena. Fakt si nepripadam, ze jsem nejak selhala. Jde o situace, kdy se deti treba hadaji o blbou plastovou motorku a jeci jak pominuti. Vychovne reseni vysvetlovanim ta situace nema, dokud nevidi, ze maminka se zmenila v tyranosaura, tak budou jecet dal. Hlavne ten velky, ten maly samozrejme rozum jeste nema. Ale i on se zarazi a zmlkne. Traumatizovani opravdu nejsou

continuity jo, spojily se 2 věci dohromady. Protože nemám ráda dělání obecných závěrů na základě osobní zkušenosti, proto ta data.

Ale máš pravdu, je to k té druhé části (snažit se vyhnout jakémukoliv násilí na dětech) irelevantní, možná až kontraproduktivní. Souhlasím s tebou, že "pojďme se přidat" motivace je rozhodně lepší.

Evaeva

Řvát na podřízené není žádné hrdinství, když už tak řvu (zcela plánovaně, ne ve vzteku) na šéfy. Ale třeba jsem se za kariéru v práci asi 3x veřejně rozbrečela, to je taky pěkně nahovno, ti můžu říct, ten řev je společensky mnohem přijatelnější. a neuděláš nic, hlavně je hrozné, když nemáš možnost odejít. 

Jinak si to pracovní prostředí dost maluješ na růžovo, muž má teď šéfa, který na podřízené řve a jeho šéf řve na něj. V téměř každé práci bylo pár takových manažerů. Jeden řval i na dodavatele (pánovi bylo asi 40 a potkala jsem ho zcela vykolejeného na vratnici), tak ten je na te pozici už 15 let a druhého se zbavili asi po 20. To i ty děti už zdárně vychováš, než se zdejší korporáty rozhoupou k činu. 

mirajo

Sousedi mají hodnotu maminku, ale když zařve, začínám uklízet i já?

Holky buďte na sebe hodnější a trpělivější, pak budete hodné i na ostatní. 

​a

Ja asi nejvic kulham s duslednosti a trpelivosti. Tri hodiny ve dverich jsem nikdy nestala a mozna to byla chyba. A ted uz me boli nohy!

Potrefenáhusa ehm, já dokážu k dětem i partnerovi cítit úplně stejně silný vztek... Ale možná je moje reakce jiná i z toho důvodu, že za jeho chování se necítím zodpovědná . Moje máma moji dceru jednou nazvala hysterkou, kdykoliv si na to vzpomenu, když zrovna to dítě ječí, mám mnohem větší tendenci ji rovnat, i když jsme zrovna samy. Myslím si, že jsem se ještě nedokázala přenést přes to, bejt ta správná holka, co dělá všechno správně = její děti neječí. Přitom jsou to jejich emoce a já za ně zodpovědná nejsem.

mirajojá u toho třeba uklízela jinde, zas takovou ztrátu času si dovolit nemůžu. Jak jsem dost důsledná v životě celkově, ve výchově je to obrovská výhoda. 

Anema mne prijde, ze ten partner (v normálním vztahu) ti nikdy nedělá tak strašný věci jako uplne běžně maly dítě (v normálním vztahu) 

​V životě jsem neprožívala takové šílené emoce, vlny bezmocnýho vzteku, bezbřehýho zoufalství. Celá jsem se proměnila v jedno velké "proboha, ať už je zticha!"

Anema

Jednak nejseš za ně odpovedna, druhak to základní emoční nastavení lze výchovné ovlivnit jen málo. Jedno moje dítě emoce vyleje jak kýbl se špinavou vodou na kohokoliv v dosahu, kde se cítí v bezpečí, to druhé zaleze do kouta a tiše polyká slzy. Buďte rádi za ty ječící děti, protože víte přesně, co se jim děje v hlavě. 

Evaeva 

Ječící díte je podle mě jedno z nejvěších senzorických zel, co může člověk zažít. A že je to vlastní tomu nijka nepomáhá, ba naopak

​Děkuju.

Moji rodiče na mě jedinkrát nevztáhli ruku a nezvýšili hlas. Výchovnou metodou bylo ticho a nepříjemný tón. Nejhorší kombinace možná. Důsledky pociťuji prakticky celý život.

Jos hele, já to všechno chápu (ostatně tu mám tři kluky) a taky křičím. Ale správné to není, v ideálním případě by bylo dobrý odnést motorku, počkat až dořvou a pak s nimi hledat řešení. Já jsem tady ta dospělá a mám je naučit to řešit v klidu, ne se křikem přidat k malým dětem. To, že jsem rodič, mi nedá právo křičet. Paní učitelka ve školce taky křičet nemůže. 

Tohle je právě to, co moc dělat nechci.

Ale i on se zarazi a zmlkne 

continuity dobře, blbě jsem to napsala. Nikdo nemá právo na kohokoliv v práci křičet, i když se to děje. (Taky na mně křičeli)

continuity já si to nemyslím. "Potřebuju chvíli" řekneš za chvilku, bublá to v tobě a těch pár minut jinde ti prospěje. Ano, je potřeba to probrat poté, ne, že pak přijdeš jakoby nic, ale přijde mi lepší pár minut ticha než křik. Už jen proto, že ve vzteku ti naskakují ty automatické věty, které já třeba říkat nechci.

​já s tebou naprosto souhlasím. Když člověk ví, že je to jeho vztek, on sám je za něj zodpovědnej, jen ho prostě musí nechat proběhnout, tak relativně klidným hlasem dokáže tomu dítěti říct i větu rozvitou a pak se zpakovat jinam, nebo udělat cokoliv nedestruktivního, co mu pomůže. To je můj cíl a už se mi to i párkrát povedlo!

Mrs.Robinson z tvojho pohľadu najhoršia kombinácia. Pre mňa mama, ktorá kričí, ziape za všetko, je niečo, čo viedlo ku klamstvam kvôli všetkému (u mňa, brat bol a je splachovaci), otec, ktorý nad ňou len mávne rukou a nechá to tak, je tiež kombinácia, ktoru si v sebe nesiem. Pamätám si obdobie veku 12 až 13 rokov, keď som sa vracala spred domu a načúvala za dverami, či sa doma jačí, väčšinou áno, a bola som pripravená, že keď sa naši rozvedu, pôjdem s otcom.

continuity Presne tak. Jsme byt plny introvertu. Myslim, ze varianta temperamentni tvrdohlavy introvert s umeleckymi sklony je slozita kartaVsak vim, s cim hraju, a to, co nam vadi na druhych, vcetne deti, je vzdycky trochu nase.