U nás to bylo úplně naopak. Starší odmítala jít na noc (i na celý den) z domu poté, co se jí narodila ségra, přitom předtím už normálně jezdila ke tchýni. Ustalo to cca po roce.
Stěžovací vlákno
10. srpna 2014 17:31
My sme mali prvý raz našich chlapcov-dvojičky na dva týždne u nás, keď mali 2,5 roka. Zať nám ich z Francúzska priviezol, dva dni ostal a trošku nás zaučil s ich zvyklosťami, / skontroloval, že to zvládneme 
/ a odletel. Chlapi ani raz neprítomnosť otca , alebo mamy neriešili a my sme takto odštartovali prvý z mnohých zaujímavých, veselých, akčných pobytov s nimi, u nás, alebo u nich, bez rodičov . Inokedy boli, samozrejme, aj pobyty s rodičmi aj s deťmi . Mať deti je fajn, a mať vnukov je úžasné !
continuity no to není naopak, takhle jsem to myslela
Asi taky záleží na vlastní zkušenosti, my měly babičky jednu 30 km a druhou 200, jezdil jsme tam odmalička na část prázdnin, vanoce a tak. Takže já bych děti klidně vyslala v červenci s tím, že je někdo může rovnou 1.9. hodit před školu. Sambo měl babičky v témže městě a nespal ani u jedné snad nikdy. Nebo sestřihn manžel, ten vůbec neuznává děti někam dát, prostě si je pořídil a musí se o ně postarat, sám taky snad nikde nikdy nebyl.
Mne jako diteti bylo vzdycky lito, ze jsem nejezdila k babicce na prazdniny, kde bych byla sama bez rodicu. Babicka od mamy bydlela s nama a rodice od taty v Praze, tam jsme jezdili tak jednou za prazdniny vsichni na par dni. Oni k nam zas nekdy mezi svatky v zime, ale moc casto jsme se nevidali. Taky bohuzel dost brzo oba zemreli.
continuity Jj, u nás je to, jak píše Evaeva , starší by se cítil odstrčený. Ono konkrétně u našich babiček je u obou nějaký naprosto objektivní zádrhel, který to přespávání vnoučat bez rodičů dost komplikuje, u každé jiný. U jedné by starší už třeba na víkend být asi mohl, ale v kombinaci s mladším by to prostě nedala, a u druhé to možná nepůjde už nikdy, no. Obě si to uvědomují, stejně jako my rodiče.
Ale to jsem tu úplně rozebírat nechtěla, spíš to, že někdy ten čas babičky klidně ještě přijde, zvlášť jestli jinak se vídají, byť bez přespávání.
Blanka To musel být docela mazec , 2,5 a ještě dvojčata . To bych se týden vzpamatovávala. Já vím když jsme vnuka vraceli po víkendu, jak jsem byla unavená.
Reakce na Evaeva:
barbucha myslím, že když nepřijdeš s nabídkou, tak je to nenapadne.
U nás mnohem víc hlídá moje tchýně. Nudí se po práci, tak kluky venčí/vyzvedává skoro každý den. Moje máma má víc svých aktivit, ale zase má chalupu, tak tam bývají občas i přes noc.
Tak oni vědí, že by nebyl problém, ale prostě to nepotřebujou. Do kina nebo na večeři jdou jednou za půl roku, to nechaj děti u rodičů snachy, která tam pak přijde v noci za nima (nebo i oba rodiče). Jak jsem řekla, vlastní matka je lepší než vlastní tchyně (i když máme dobrej vztah), snacha je tam prostě pořád "doma". A neradi nechávají dvojčata samotný, bez nich. Jediná výjimka je pár dní s druhou babičkou na chalupě, ale s tím začali až letos! 
Mají prostě jinej přístup, oni haranti řvali i když jsem je vzala sama ven - u nich... proč taky nejde táta, proč nejde máma, věšeli se na ně... fakt závisláci. A jejich rodiče taky
barbucha ty vazby dcera-matka fakt hrajou roli, moje snacha taky nejak vic tihne "domu". Ja jsem sice bliz, samozrejme funguju, kdyz je potreba, ale na vikend casto jedou k jejim rodicum, k nam jdou obcas na kafe.
Kokoska já se samozřejmě taky líp cítím u našich, s mojí mamkou se spíš budu radit a tak. Ale u mých dětí to neplatí, k mužově mámě mají možná i blíž, nebo je to tak na stejno. Domů moc nechodíme tam ani tam. Jezdili jsme ke tchýni, když bydleli v domě, ale taky spíš na odpoledne. Akorát teda přes sezónu jezdíme na chalupu k našim. Mužova máma je vyzvedává několikrát týdně z kroužků, moje chodí jednou týdně, ale zase s nimi jezdíme na dovolenou, bere děti za kulturou... Rozhodně to nemusí být tak, že prarodiče od táty jsou dětem vzdálenější.
Nejezdí na víkend k nim právě proto, že jsou dál? Jakože když už váží tu cestu? (Nevím teda, o jaké vzdálenosti se bavíme)
Tak Betty - To musel být docela mazec
Bolo to úžasné , ale aj náročné, a ja som sa teraz v spomienach vrátila , a - ospravedlňujem sa vopred za dlhý text, ale prekopírujem sem časť z mojej Rodinnej čítanky .
On ten prvý samostatný pobyt chlapcov u nás bol zaujímavý od samého začiatku. Bolo ich totiž treba ku nám aj dopraviť. Samozrejme, Paríž-Viedeň lietadlo, ale potom ?To už bolo na nás .Tak počítajte - 1 cesta na Schwechat pre zaťa s chlapcami / asi 280 km / a späť. 2 - o dva dni odviezť ho na Swechat , na konci pobytu si pre deti prišli obaja rodičia, teda pre nich na letisko a späť je cesta č.3, a o tri dni neskôr, č. 4 - odviesť ich k lietadlu . To sme si mysleli. Ráno toho prvého dňa sme včas čakali v príletovej hale, ľudia už vychádzali a naši stále nie ? No, možno mali malý toaletný defekt, počkáme. Keď už to fakt trvalo dlho, zavolal manžel zaťovi - tak čo, kde ste, čakáme vás. A zať hovorí - no my práve raňajkujeme 
. My sme si nepozreli dobre kalendár, prišli sme o deň skôr a tak sme ráno štartovali znovu ! Hanbili sme , ale náladu nám to nepokazilo a na všetko, čo sme potom s deťmi zažili, máme krásne spomienky.
Pre tých, čo snáď ešte nemajú skúsenosti s vlastnými vnukmi, je zbytočné popisovať, aká hektická doba to pre nás, prarodičov, bola .Ale tí z vás, ktorí si niečo podobné už odžili na vlastnej koži dobre vedia, o čom taká návšteva je. Pre nás bolo najhoršie poznanie, že to, čo sme robili ako mladí rodičia úplne prirodzene, bez zvláštneho nasadenia, nás teraz takmer vyčerpávalo. Slovo únava ani zďaleka nevystihuje pocit, s ktorým sme si večer líhali do postele a ráno z nej vstávali. Naši dvaja vnúčikovia sú plní energie ,stále majú potrebu sa hrať, objavovať nové veci, priestory a činnosti. A tak – poväčšine babička - s nimi lietala po parku a po lese, vymýšľala hry, čo by sa aspoň 10 minút vydržali hrať a k tomu zvládala aj povinné jazdy v podobe varenia, náznakov upratovania a likvidovania toho, čo po sebe miláčikovia na rôznych miestach zanechávali. K tomu som čo najviac fotila a večer som si fotky triedila a posielala dcére spolu so stručným komentárom . Vtedy už boli chlapci v postielkach, ale blízko môjho počítača, pozerali fotky so mnou a aj ich komentovali .
V tie posledné dni, keď sme už na malých lapajov boli štyria, to bolo zvlášť fajn. Ja už som bola zabehaná, a v noci , ak bolo treba, boli u detí rodičia. Ten luxus, môcť ísť variť a nemusieť pri tom odbiehať na dvor hrať s chlapcami futbal, alebo s nimi pri stole kresliť, alebo modelovať lietadlá z plastelíny ! Môcť večer v kľude žehliť bielizeň, čo dědeček vypral a nemusieť utekať čo päť minút hore na poschodie počúvať, či naozaj spia, alebo ozlomkrky letieť dolu vypnúť žehličku a rýchlo späť hore a tíšiť jedného, alebo oboch, keď sa im niečo zlé prisnilo !
Žiadne väčšie problémy s deťmi neboli a som si istá, že nielen my, ale najmä oni sa dobre zabávali. Aj keď sa občas stalo, že som ráno po noci, kedy som opakovane vstávala k deťom pomyslela na to, ako by som si ešte rada pospala, od prvého okamihu, čo sa deti s nepredstieranou chuťou ku mne privinuli, bol ten pocit preč . Nie, že by zmizla únava, ale pri tej detskej láske ju človek akosi prestane vnímať.
Reakce na Evaeva:
Nejezdí na víkend k nim právě proto, že jsou dál? Jakože když už váží tu cestu? (Nevím teda, o jaké vzdálenosti se bavíme)
Samozrejme, na otocku to neni. Ja tomu rozumim, ta rodina je takova hodne soudrzna, deti tam maji bratrance, vyblbnou se. I kdyz ten nastavajici pubertak uz brbla, nema tam totiz pocitac
Blanka popisujes to uplne presne, je velky rozdil byt rodic a prarodic :) Ale stoji to za to, nese to s sebou uzasne zazitky.
Reakce na Kokoska:
barbucha ty vazby dcera-matka fakt hrajou roli, moje snacha taky nejak vic tihne "domu".
Je to logický.
Navíc matka snachy dvojčata zatkla jakmile se narodily - strašlivě po vnoučeti toužila, léta je uháněla... snad od prvního rande mladejch (a byli spolu šest let než se vzali). Nakonec se teda dočkala, a aby se to nepletlo tak bratr snachy povil 14 dní po ní! Bába, rázem trojnásobná, v sedmým nebi Byla chudák až dojemná - nezapomenu jak mi je slzíc ukazovala v porodnici: pojď se podívat na nejkrásnější děti na světě! Já se rozhlížela který to jako jsou, snad ne ty stažený králíci?
barbucha Moje vlastni deti i vnoucata jako cerstvi novorozenci taky nevypadali jak z miminího katalogu. Mladsiho vnuka mi ukazovala dcera druhy den se slovy Ze je krasnej? Tak jsem polkla a samozrejme souhlasila. A za par dni, jako vsechny mimina, byl primo rozkosnej.
První den školy a děti dorazily domů o půl páté!
(žádný cárání se spolužáky, ze školy rovnou domů....)
No já byla zvyklá na celkem velký novorozence, co vypadali jako lidská bytost hned po narození, zejména mladej pán se narodil už skoro jako půlroční a zřítelnice, kterou jsem poprvé viděla když byla na světě hodinu, byla krásná, až všichni zírali... Dvojčata jsou na tom chudáci vždycky hůř, včetně mých bratrů co si tak pamatuju fotky... no haranti fakt vypadali úděsně ale jako jo, vyrostli z toho.
Vždycky si vzpomenu na zvěrolékaře Herriota, jak poprvé spatřil svýho novorozenýho syna - a v hrůze ucouvl 
barbucha Ja ti rozumím, u inkubátoru jsem si rozhodně neříkala, že jsou to ty nejkrásnější děti na svete :-). V zavinovačce pak mrnavka vypadala jako panenka, junior jako nerudnej stařec :-).
Vari jo, nastvanej dedecek, to byl muj syn
