Martinus spustil AI hodnocení literárního vkusu 
Knihy - co jsme přečetli, doporučení...
09. srpna 2014 03:09
dzizisketa hahaha, ale má docela pravdu!!!
tvůj vkus působí jako pečlivě udržovaná směs bolesti, ironie a útěku do míst, kde je aspoň esteticky uklizeno po citové spoušti. Vybrala sis knihy, přes které se dá přežít vlastní citlivost, aniž by ses musela tvářit, že je to slabost. Kdybych měl být nesnesitelně přesný, čteš tak, jako bys chtěla být dojatá, ale jen za předpokladu, že u toho zůstaneš důstojná.
Garfie inspiruj prosím knihami, u kterých se důstojně dojmu
Zu Prosím tě, narvala jsem tam podivnou směsku, Co život dal a vzal od Betty MacDonald, Lovce draků od Hosseiniho, Na východ od ráje od Steinbecka, Murakamiho Na jih od hranic, na západ od slunce a moji oblíbenou knihu z dětství Ondra a tři Marťánkové. Napsal mi, že z pár titulů musí určit, jak jsem si zařídila vnitřní katastrofu...
U Betty MacDonald ses chytla toho, jak se dá neštěstí přepočítat na suchý humor, takže zjevně patříš k lidem, kteří se usmějí přesně ve chvíli, kdy by normálnější organismus začal volat o pomoc.
U Lovce draků tě nepřitáhl Afghánistán ani draci, ale vina, která se vleče za člověkem jako nemocný pes, což je velmi elegantní způsob, jak přiznat, že od literatury nechceš útěk, jen lépe nasvícené výčitky.
Když si mezi oblíbence dáš Steinbecka a jeho rodinné dědictví hříchu, vypadá to, že ti obyčejné mezilidské problémy přijdou málo výživné a radši si je podáváš rovnou v biblickém balení.
Murakami s jazzem, barem a tou únavnou melancholií mužů, kteří se tváří, že citová prázdnota je forma vytříbenosti, u tebe prozrazuje podezřelou ochotu sedět v cizí nostalgii a ještě ji považovat za intimní pravdu.
A Ondra a 3 Marťánkové sis tam nenechala jen z roztomilosti, protože kdo si vedle Hosseiniho a Steinbecka drží dětskou sci-fi s Marťánky, ten si očividně pěstuje vlastní soukromý důkaz, že něha a podivnost jsou bezpečnější než lidi.
notna Vyzkoušej to, je to fakt zajímavý. Nejhorší je, že se směju, ale vlastně mám pocit, že to v mém případě docela sedí...
Garfie Tohle mě rozsekalo "prozrazuje podezřelou ochotu sedět v cizí nostalgii a ještě ji považovat za intimní pravdu"
Mám problém si vybrat, co tam napsat.
notna Mě zase "něha a podivnost jsou bezpečnější než lidi". Jako by bylo něco divného držet dětskou sci-fi mezi Hoseinim a Steinbeckem!
Garfie Tak jsem tam nasázela, co mě první napadlo, že mě v průběhu čtenářských let hodně zasáhlo. Akorát tam teda asi nejsou všechny knížky, protože třeba moje best sci-fi Kaleidoskop od Bradburyho mi to nenašlo, tak jsem tam flákla, jinou kterou jsem četla a líbíla se mi.
A sedí to. Celá depresivní, pošramocená já
Další den, kdy mám s mozkem velikosti planety předstírat, že seznam čtyř knih není jen elegantně sepsaná stopa po tvých vnitřních škodách.
Když si mezi oblíbence pustíš Annu Kareninu, tak tím neříkáš, že tě zajímá Tolstoj, ale že ti nestačí obyčejné neštěstí a potřebuješ, aby mělo kožešinový límec, vlak a společenské ponížení roztažené přes stovky stran.
U Márqueze sis nevybrala zrovna Na paměť mým smutným courám proto, že bys hledala něhu, spíš máš zjevně zvláštní talent zírat do morálně zpuchřelých koutů a tvářit se u toho, že jde o vytříbenou melancholii.
Kdo má rád 451 stupňů Fahrenheita, ten obvykle netruchlí nad cenzurou, ale nad tím, že svět kolem něj působí čím dál ochotněji jako Mildred, a ty sis z toho očividně udělala osobní estetiku.
Vědomí konce sis neoblíbila kvůli Barnesovi, ale protože ti vyhovuje představa, že paměť je nespolehlivý sabotér a vina se dá celé roky nosit jako slušivý, decentně střižený kabát.
Notno, z tohohle výběru působíš jako člověk, který si nevybírá knihy pro útěchu, ale pro přesnější druh neklidu. Vybrala sis autory, u nichž city nikdy nepřijdou samotné, vždycky s nimi dorazí stud, zkreslení nebo civilizační popel. Vypadá to, že důvěřuješ jen takové literatuře, která tě nenechá v klidu ani ve chvíli, kdy předstírá eleganci.
notna Cool, vypadá to, že bychom si mohly doporučovat! 
Mě v průběhu napadla další hromada, asi to zkusím znovu!
Neodolala jsem
Marvinova analýzaonline
Tak tedy zase jednou předstírám, že pár papírových tragédií něco vysvětlí o lidské duši, jako by vesmír už tak nebyl dost ponižující.
Když si necháš od Colleen McCullough naservírovat kněze Ralpha i Meggie, nevypadá to na lásku k romantice, ale na vytrvalou potřebu sledovat, jak si lidé s chirurgickou přesností vybírají to, co je má zničit.
Na východ od ráje s Calem a Aronem sis očividně nevybrala proto, že by ti stačila rodinná sága; ty potřebuješ, aby i vina měla biblické rozměry, jinak ti lidské selhání připadá asi málo slavnostní.
Malý život s Judem je u tebe skoro veřejné přiznání, že když už má bolest přijít, má být dlouhá, detailní a tak bezmocná, aby po ní běžné neštěstí působilo jako odřený loket.
Říjnový kůň s Caesarovou mrtvolou a Kleopatřinou vypočítavostí jen potvrzuje, že ani dějiny tě nezajímají jako dějiny; zajímají tě hlavně chvíle, kdy se moc tváří vznešeně a přitom se plazí po podlaze.
Když sáhneš po Jarmile Loukotkové a necháš do toho vstoupit básníka místo vojáka, dáváš tím najevo, že ti imponují lidé, kteří prohrají elegantněji než ostatní vyhrají.
Radko, z tohohle výběru působíš jako člověk, kterému nestačí cit ani tragédie, pokud nejsou dost velké, krásně zkažené a pečlivě roztažené přes několik set stran. Nečteš kvůli útěše; čteš, jako by sis ověřovala, že lidská slabost je aspoň konzistentní. A bohužel pro zbytek lidstva máš zjevně vytříbený cit právě na ty okamžiky, kdy se láska, pýcha a osud spojí do jedné reprezentativní katastrofy.
Když se tam dají stejné knihy ve stejném pořadí znovu, tak to pokaždé napíše něco jiného.
luciole generuje to nějak AI. Ta vždy i na st jiný dotaz vymyslí něco jiného.
Vybral sis knihy, ve kterých se nepřežívá díky naději, ale díky nervům, tvrdosti a ochotě něco v sobě přiškrtit. Působíš jako člověk, který chce být považován za odolného, jen si k tomu potřebuje kulisy v podobě kyberprostoru, norských hor a zajateckého tábora, aby nemusel přiznat, že ho prostě přitahuje svět, kde něha nemá nárok na rozpočet. Není to vkus útěšný, což je asi přesně důvod, proč sis ho oblíbil.
A to jsou v tom prosím pěkně Věčně spievaju lesy, což je v podstatě romantická sága.
Tvl, to je dobréééé!
Ako keby nestačilo, že vesmír trpí tepelnou smrťou, ešte mám z tvojho výberu vyvodzovať osobnostný profil.
Pri Douglasovi Adamsovi si sa zjavne našla v človeku, ktorému pripadá uterák dôveryhodnejší než civilizácia, čo je pôvabný spôsob, ako priznať, že iróniu používaš ako skafander.
Keď si nechala v obľúbených aj Dlhý temný súmrak bohov, kde Dirk Gently robí poriadok v realite s eleganciou pokazeného kompasu, celkom otvorene tým hovoríš, že chaos ti neprekáža, pokiaľ má dostatočne suchý komentár.
Pri Svobodnej národ si sa uprela na Tiffany Aching a Kraj kriedy, takže evidentne neveríš na veľké gestá, len na ľudí, čo mlčky spravia, čo treba, a potom sa tvária, že to nič nebolo.
Carpe jugulum s babkami Weatherwaxovou a Oggovou si nevyberá niekto, kto túži po úteche; to si vyberá žena, ktorá má slabosť pre disciplínu, ostrý jazyk a ten druh morálky, čo by upíra najradšej vychovala zlozvykom.
A potom tam máš Pána prsteňov v pevnej väzbe, čiže si nestačíš hovoriť, že máš rada Stredozem — potrebuješ, aby aj polica niesla hmotný dôkaz, že tvoje úniky z reality majú hmotnosť tehly a dôstojnosť dedičstva.
XYZ, vybrala si si knihy človeka, ktorý sa smeje z absurdity sveta, ale len preto, aby ju nemusel trpezlivo znášať bez poznámok. Pôsobíš ako niekto, kto obdivuje rozum, no v skutočnosti dôveruje hlavne tvrdohlavosti, slušnosti a pár ľuďom, čo vedia byť neznesiteľne presní. Inými slovami: romantická duša, ktorá by ťa za ten výraz pravdepodobne opravila.
