My na cintoríny chodíme celý môj život, vždy sme zapaľovali sviečky na opustených hroboch, v prímestskej časti sú hroby ešte predvojnovych Nemcov, čo tam žili v kaštieli, ale dostali ma detské hroby v Kodani, obsypané hračkami.

Garfie silný príbeh

Torrah ufff

Torrah To je materiál na detektivku, hrozný příběh!

continuity No a o tom tvém nemluvě, já bych tam teda bojovku nedělala, je drsnej!!! 

Garfie já neměla sebou telefon, tak nemám fotky, ale to místo je výborné. Stromy rostou z tech ruin, všude kořeny a mech.

Dětem jsem řekla, že si můžou klidně vzít sebou i čelovky. Ale já mám děti málo bojave, spíš jsou teda asi uz otrle, noční les s nima nic nedělá, tak uvidíme.  

 kde mě kamarádky vzaly normálně dopředu na lavici a na závěr mi lidé okolo podávali ruku a něco říkali a já měla odpovědět netušila jak

​Můj manžel šel nedávno s kamarádem do kostela. Proč se můj muž, který nikdy nechodil do kostela, do kostela dostal? Máme kolem sebe dost věřících rodin a s některými jezdíme (přes jejich církev) na dovolené do úžasného ubytování, s jejich knězem na kola a prostě mimo kostela na dost akcí. Byla to taková určitá společenská akce. No ale hoši chtěli dobře vidět, tak si sedli do první řady. Kamarádka přišla pozdě a byla někde vzadu a celou mši se prý bavila, jak se ti dva neustále rozhlíželi a otáčeli a vůbec netušili, co mají dělat. Už po pár minutách věděli, že to byla pěkná blbost.

Renusatko priznam se, ze i kdyz jsem v kostele na msi jako dite obcas byvala, parkrat i jako dospela pri nejakych prilezitostech, vubec nevim, kdy ma clovek sedet, klecet nebo stat. Vzdycky jsem to delala podle ostatnich, byt v prvni lavici, jsem asi ztracena.

Kokoska Ale minimálně víš, že v první řadě bys to vědět měla. My jsme chodili často na významné mše, půlnoční, Velikonoce, pohřby a svatby. Přehled o klasické mši mám, i když věřící, v té klasické podobě, nejsem. Svatbu jsme měli v kostele a půl roku předtím jsme chodili na katechismus, takže nějakou představu by měl mít i manžel. 

Garfie To je strašne smutný a krásný příběh Myslis,že babička to v sobě tak uzavřela, že dokazala chodit okolo hrobu a nestarala se o něj? Nebo právě naopak? Na co Martička umřela? Samozřejmě neodpovidej, pokud už jsem moc vlezlá. Jen je to opravdu silný příběh.

Torrah Nedivím se, takový náhrobek by mne taky zaujal. Hrozná událost.

Uf to sú silné pribehy :( že ja som sem pred spaním liezla.

Garfie Nedivim se, že ti to utkvělo ve vzpomínkách, to je příběh

My měli loni výzkum ve vesnickém kostele obklopené hřbitovem. Za ty dva a půl měsíce, co jsme tam byli, jsme měli přečtené všechny náhrobky a znali veškerou výzdobu. O pauze jsme se vždycky s kolegou vyhřívali na lavičce a pozorovali sýkorky. Občas s námi babičky prohodily pár slov..., taková pohoda a klid tam byl. 

notna Těžko říct, jak to vnímala. Ona celkově měla ten život, hlavně v mládí, dost těžký, obě první dcery, tedy moje máma a ta Martička se narodily za války, babička mi pak říkala, že ta malá dostala v noci vysokou horečku (bylo jí půl roku). Bylo to v zimě a babička utíkala s ní v zavinovačce domů k nějaké lékařce a ta ji vyhodila, že má přijít ráno. Pamatuju si, že babička mi to líčila tak pobouřeně, že tam měla chlapa (to jsem jako malá úplně nechápala, jak to myslí) a odmítla ji vyšetřit hned-rozumíš ženská!!!-to babičku hrozně pohoršilo. No a ta malá zemřela, nevím přesně, mám dojem, že to byly spalničky, ale úplně jistá si nejsem.

Prarodiče se pak odstěhovali do pohraničí, tam se narodila další dcera, ale vzápětí umřel dědeček, bylo mu 26 let. Takže babička se vrátila zpátky na Valašsko, v šestadvaceti vdova s dvěma dětmi, z toho jedno prakticky novorozeně. Dědečkova rodina se o ni vůbec nepostarala, z její strany se spíš ještě starala o svoji vlastní maminku a svobodného bratra, bydleli všichni dohromady po podnájech, v charitě a tak. Později se vdala za o dost staršího vdovce, jeho děti byli její vrstevníci a těžce to nesli, hlavně nevlastní dcera-s tou se babička spřátelila až po dědečkově smrti. 

Vypisuju tady rodinnou historii, ale v podstatě jsem chtěla říct, že to byla silná žena, život ji docela naučil. Moc mě mrzí, že jsem si s ní nikdy nepopovídala tak "žensky", dospěle. Že to vždycky byl vztah babička x dítě. 

Garfie Děkuji moc za odpověď. Mám ráda tyhle skutečně životní příběhy. Babička měla hodně těžký život.

Taky mě moc mrzí, že jsem s prarodici nestihla mluvit tak, jak bych mluvila teď. Máma od táty mi hodně povídala svoje příběhy. Ale to jsem byla na základě a bylo to z jejího detstvi. Pak jsem nabrala jiné zájmy a než jsem se usadila a ráda si zase povídala, babička už tu není.

Garfie No já celou noc myslím na naše Martičky, vymýšlím scénáře a kresby, myslím, že by to fakt byl krásný příběh.  

Teda ty pribehy a osudy... je to strasne zajimave, ale taky hodne smutne. 

Garfie krásný příběh, něčím mi to připomnělo Slepou mapu od Morštajnové. 

Luna To jo, taky jsem na ně v noci myslela!!

Lenka22 Vidíš, na tom něco bude....možná to na stará kolena sepíšu, stejně jsem jako malá chtěla být spisovatelkou! :-) Už jsem tady taky kdysi vyprávěla, jak moje prababička (maminka této zmiňované babičky) musela v padesátých letech vyměnit dům na samotě za měsíční důchod-a Státní lesy tu roubenku (a s ní pár dalších okolo) podpálily, aby ta místa mohly zalesnit. Moje máma vždycky vzpomíná (bylo jí cca 10), jak tam stáli a koukali na ten hořící dům....Loni o prázdninách jsme se tam byli podívat, je to uprostřed lesa, skoro se to nedá najít, z domku zbylo pár kamenů ze základů....a je tam pořád rozetlená lípa, ve které si moje máma hrávala, podle ní jsme to místo našli-lípa uprostřed jehličnatého lesa. 

Garfie sepiš to na mladá kolena, to bude lepší. 

Přemýšlím, že spousta lidí má v rodině takovéhle příběhy. To kdyby se dalo dohromady.