Lenka22  Určitě! Vlastně taková obdoba Paměti národa. 

Garfie ony ty babičky měly zhusta zajímavý osudy. Už proto, že třeba u mý generace se ti prarodiče narodili na začátku století, prožili obě války, první republiku, hodně bouřlivý období to bylo, na rozdíl pak od rodičů, kteří se sice za tý druhý války třeba narodili, ale po osmačtyřicátým se to tu valilo tak zhruba ve stejným duchu s výjimkou 68 ve stejných kolejích.

Moje babička se mnou sdílela pokojík, takže od tak 13 let jsem po večerech poslouchala příběhy ze života. Jenže jsem fakt byla ještě blbá, slyšela jsem slova, ale hloubka obsahu mi unikala. Některý věci jsem schopna pochopit až teď.

Babička byla ze 14 dětí, nejmladší, takže ani tu základku nedochodila, jen čtyři roky a už od mala pomáhala u sedláka. Dělala všechno, zvířata, na poli, kuchyň, dokonce od 15 let chodila pomáhat rodit děti. Pak nastal pohádkový zvrat, jak ona říkala "zaslíbila se synu sedláka" a v jejích 16 letech utekli spolu do jiné vesnice ke strýci, kde hodlali založit rodinu. To nedopustil jeho otec, vlastního syna udal a ten musel ještě na poslední chvíli na frontu, odkud se už nevrátil.

Babičku pak šupem poslala rodina jen s rancem, ve kterým měla náhradní boty a noční košili, do Prahy, kde měla sloužit v panské rodině. Tam to prý bylo fajn, spala v komoře na košťata, dostala najíst a jednou týdně měla odpoledne 2 hodiny volna. Pak ještě ty rodiny trochu střídala, všude jen za postel a stravu. A pak začalo přituhovat. Schylovalo se k další válce.

V jedný tý rodině, kde sloužila, měli dva syny. Byla to taková položidovská rodina, začali se bát a tak babičku přemlouvali, aby si toho jednoho syna, který teda byl dosti mdlého ducha, vzala. Že ho tím zachrání. 

Babička už nechtěla o mužích ani slyšet, po smrti toho svýho snoubence před mnoha lety neměla žádnou známost a nikoho nechtěla. Tak se tak dohadovali, až najednou rodina odjela do Anglie, ale syny tu museli nechat. Po odjezdu jim sebrali byt, kde do té doby žili a babička s oběma syny se nastěhovala do bytu domovníka, 1+1 bez vody. A tak tam žili na tu dobu dost nestandardně, 2 chlapi, oba mladší asi o 5 a 6 let než babička a ona jako jejich hospodyně. Živil je ten starší bratr, dělal nočního vrátnýho, ten mladší nebyl schopen žádný práce.

Pak už hrozilo totální nasazení, tak si nakonec babička vzala toho staršího. Prý bez lásky, jen kvůli bytu a němcům. A ve čtyřiceti se jí pak narodila máma a za dva roky ještě její sestra. 

No a po válce, to už jsem tu psala, babička bez vzdělání pracovala jako uklízečka, jako kuchařka v nemocnici, odkud si brala domů ty potřebný děti, o toho mladšího bratra se postarala po mrtvici až do konce, o dědu s rakovinou pečovala několik let, zároveň stále v tom malém bytě s nimi žila i teta Andula, která kvůli cukrovce přišla o obě nohy a i o tu se zvládala babička starat celé tři roky.

Pak umřela ta mladší dcera, mámina sestra, její děti začaly žít s námi, umřela i teta Andula a nakonec i děda a babička se přestěhovala k nám.

A já teprve teď dokážu ocenit, kolik síly v tý prakticky nevzdělaný venkovský holce muselo být, co všechno musela přežít a jít dál. A přitom byla taková veselá kopa, samá průpovídka, lidové moudrosti sázela, že i mý kamarádky z gymplu k nám kvůli ní chodily, ráda si dala štamprdličku, zpívala, tancovala, výborně vařila, i když k mý škodě všechno jen tak "vod voka", takže jsem toho moc neodkoukala. A jak mastila v osmdesáti kanasku - jak tomu říkala

Chtěla bych mít takovou povahu, aspoň z půlky, radovat se z každýho dne. A ani smrti se nebála, říkala:"jdu ke čtyrem sloupům, kdybych se neprobudila, tak dopijte tu griotku, bylo by jí škoda"

A pánbů k ní byl nakonec laskavý, umřela ve spánku, po dni, kdy jsme celá rodina slavila narozeniny bráchy, byla veselá do poslední chvíle a obklopená rodinou.

Jennyfor  To je hezký, ten konec!! Babička měla taky pěkně naloženo! Ony opravdu žily v dost specifickým století, těch změn! Ještě moje máma byla nadšená, když se v 64 přistěhovala k tátovi, že má doma koupelnu a záchod!! 

Moje babička byla hodně přísná, měla jsem ji ráda, ale opravdu laskavá byla až v pozdním stáří, myslím, že ji ten život trochu poznamenal. Její starší sestra měla proti ní život takový nalajnovaný, bez nějakých zvratů (snad jen že ženich málem nestihl svatbu ) a byla celý život neuvěřitelně hodná a přející, měla jsem ji hrozně ráda, o mojí babičce říkala, že je "peklonoš", jakože přitahuje průsery. 

Jennyfor to je moc hezké

Moje babička byla taky taková, brala ten život, jak to přinášel. Moc ani nedumala, jestli by mohlo být lip nebo kdyby coby. 

Garfie No ja jsem taky chtela byt spisovatelka. Ale jeste vic malirka. Jinak ja jsem si ted vzpomnela na jednu uzasnou fotku holcicky, co jsme meli doma. Kez bych ji nasla! Je fakt jak z hororu. Ucesana holcicka s masli v nedelnich satech obklopena dobovymi hrackami, panenkami, medvidky. Vypada, jako by sedela na trune a kolem ni naaranzovane ty hracky. A ta holcicka ma takovy smutny vyraz. A kdyz jsem se zeptala, kdo to je, tak pry "maminka od Zdeny, no to je ta, jak se potom obesila"...

A babicky jsou samostatna kapitola.

Jennyfor krásne napísané!

Jennyfor když to čtu, tak si uvědomuju, co řešíme dnes my...nebo teda já. Měly naloženo pěkně. Zajímal by mě takový rodinný příběh ještě třeba o pár desetiletí starší..

O předcích z matčiny strany jsem už jako malá věděla skoro všechno. O těch z otcovy strany nic moc, jen to, že děda zemřel, než jsem se narodila. Teprve jako dospělá jsem zjistila, že se zastřelil. Moje nevlastní sestra, se kterou máme tohoto společnýho dědu, to má ještě lepší. Děda ze strany její matky se pro změnu oběsil.

Garfie Moje babička byla taky přísná a asi ne příliš mateřská. Moji mámu to dost poznamenalo, neměly spolu moc dobrý vztah. Ale když si člověk projde ty historické zvraty v životě našich prarodičů, tak to skoro i chápe.
Z maminčiny strany jsme nižší šlechta (titul bez majetku :-) a ostravský inženýr, z otcovy sedlácká dcerka a ukrajinský válečný přivandrovalec. Ani jeden z nich to neměl lehký.

Jennyfor to je příběh (vlastně život :-))

já kolikrát vzpomínám na svojí prababičku, která zažila taky dvě války, pak komunismus, manžel zemřel v 1972 a pak už byla sama... taky pracovala u sedláka, stěží uměla číst, přežila všechny svoje děti (mmch mojí babičku), zemřela v 90 a byla zdravá, nebrala ani prášky na tlak (ale jinak byla tedy hrozný hypochondr :-))

a jinak do statistiky - na hřbitovy chodím ráda a nejradši právě teď na podzim 

999 dušičkovou atmosféru má můj oblibený Schikaneder (Dušičky)

a jinak mě vždy dojímají zaniklé obce v pohraničí (Šumava, Novohradky) a přemýšlím nad tím, jak žili a jak museli odejít a jak to bylo dál 

Magráta Vidíš a ten pro mě vůbec dušičkovou atmosféru nemá, nebo spíš má jinou, než cítím z dušiček já.

Moje babička byla hrozně svérázná, na ženskou, která toho tolik prožila, měla super smysl pro humor. Dětství  v domku uprostřed lesa, do školy několik kilometrů a samozřejmě za každého počasí, I v metrových závějích. Pak první válka, její otec umřel ve vlaku na španělskou chřipku, její maminka pak dostala ve vsi trafiku. Na začátku druhé války se vdala, první dítě potratila v osmém měsíci. Druhé a třetí dítě vždy zemřelo do roka, babička říkala, že na psotník, těžko říct, co to bylo. Moje mamka tak byla pátá v pořadí. V šedesátých letech se svoji sestrou samy dvě zbořily rodný dům v lese a na jeho místě postavily nový, samozřejmě bez povolení. Brzy ovdověla, ale pak vychovala všechna vnoučata, některá od šesti týdnů. Prostě od roku 1962 do roku 1974 se jenom starala o mrňata. Já tady jednou psala, jak jsme spolu chodily po pohřbech a já ve třech letech říkala mámě: umřela Nováková, tus holka musela znát :-). Od první třídy do maturity jsem se u ní každý den zastavila a dostala druhý oběd. A bohužel jsem to byla já, která s ní šla L doktorovi, ten se mě zeptal, kolik mi je (18) a on jen řekl, ať vyřídím doma, že je to konečná... Ale stejně si nejvíc pamatuju na tu srandu, která s ní byla :-).

999 Je celkem drsné, jak dřív skoro v každé rodině umřelo dítě. Mojí babičce zemřel jediný bratr v roce na černý kašel. Dědečkovi sestra ve 13 letech na slepé střevo. Dneska můžeme být rádi, že už to tak běžné není. 

999 Je celkem drsné, jak dřív skoro v každé rodině umřelo dítě. Mojí babičce zemřel jediný bratr v roce na černý kašel. Dědečkovi sestra ve 13 letech na slepé střevo. Dneska můžeme být rádi, že už to tak běžné není. 

​Však tohle máma coby dětská doktorka vykládala matkám-odpíračkám očkování, jak si z dětství pamatuje právě řadu dětských hrobečků se soškama andělíčků z jejich vesnického hřbitova, jak si tam jako malé chodívaly s kamarádkami hrát a pletly andělíčkům  věnečky z pampelišek. Ona sama byla z pěti sester, jediný bratr zemřel velmi krátce po narození, jedné  ze sester se prodělaný zápal mozkových blan podepsal doživotně na inteligenci a paměti. 

Ctu tady ty rodinne historie, koukam mame v rodine s nekteryma leccos spolecneho. Meli ti nasi predkove leckdy nelehky zivot a obcas ho neunesli, ale jine to zase zocelilo a jen doufam, ze jsem zdedila prave ty odolnejsi geny, i kdyz si zatim nemam v zivote celkem na co stezovat.

Já už to tu možná psala dřív, praděda se vrátil s 1. světové a ze tří dcer mu doma zůstala jen jedna, dvě umřely už jako náctileté na chřipku? nebo spalničky? (nevím). Děda se narodil ve 24. roce, rodičům bylo oběma přes 45 a starší sestře kolem dvaceti (dědova neteř je jen o pár roků mladší než on).

Jo a ten praděda byl na italské frontě, celou dobu zůstal v RU armádě a to mě štve nejvíc, o těhle vojácích nejdou sehnat žádné záznamy. Když byl někdo legionář (druhá praděda), tak většinou stačí pár kliků a ví člověk skoro všechno.

Magráta Doporučuju knížku Zdeňka Šmída Cejch. O pohraniční vsi v Krušných horách.

https://www.databazeknih.cz/knihy/cejch-6900

Renusatko mojí prababicce zemřela dcerka v 8 letech, utopila se 

Sweet Potato děkuji

999 já z toho obrazu právě úplně cítím tu dušičkovou vůni