paktofonika nolita já si nemyslím, že je to nevidím, neslyším, nezajímá mě to. Často je to spíš neznalost, pro někoho, kdo se s něčím takovým nikdy nepotkal je asi dost těžký si představit, jak je to vůbec možný...
barbucha a ty sama musíš přece vědět že to neni v pořádku, to ti nemusí nikdo říkat. - tohle právě není pravda. To není tak, že přijdeš na první rande, dostaneš facku, řekneš si: juj...no nevadí, určitě se změní. Takovej člověk je na začátku milej a pozornej a šrouby se utahujou pomalinku, že si ani nevšimneš, jako ta pomalu vařená žába. To trvá klidně roky, než tě tyran dostane do stavu, že se jdeš zeptat, jestli si smíš barvit vlasy (zamítnuto), jestli by sis přece jenom nemohla založit vlastní účet (zamítnuto), jsi nucela předložit "objektivní důkazy", že pět nad nulou je dost velká zima na to, aby měly děti zimní bundu... a vůbec ti to nepřijde divný. Protože už máš za ty roky tak vymytej mozek. Navíc se pak oběť často v důsledku toho všeho chová trochu divně z pohledu okolí, takže panuje všeobecné přesvědčení, že je tyran chudák, když má doma tohle.
A když máš to štěstí, že ti jednoho krásného dne dojde, jak se věci maj, tak zjistíš, že máš penize tak na chleba, byt je v lepším případě společnej, kamarádky ti nevěřej: dyť o tobě vždycky tak hezky mluví a o děti se stará, co bys ještě chtěla (každý týrání nedělá modřiny) a děti jsou na straně tyrana (obdivujou silnou osobnost, rodičem chudinkou opovrhujou). A jsi prostě v prdeli. A nebo taky nikdy nedostaneš šanci nahlídnout na to z venku a strávíš v tom celej život. Nespokojená, zlomená, ale nevíš vůbec proč.