Tak mně spolujezdec nevadí, právě naopak. A procházení 600 km na mapě, kde to vypadá easy - protože pořád po dálnici, že , mi nepomáhá. Vybavuji si cesty do Rakouska na hory. Vše jasné, ale v reálu už mi to tak jednoduché nepřišlo. 

Jsem ráda, že nejsem sama. Mám z toho fakt fobii. Začnu být ve stresu, o to více unavená. Pěkně našlapaná dálnice a já ve špatném pruhu ... . Minutí odbočky (nejen v Německu) může znamenat pěkně dlouhý výlet. 

Chlap to právě moc nepochopí a jsem akorát opravdu za blbce, nebo je to bráno jako výmluva. 

viktorka_od splavu  Řízení po Praze je výživné, ale to asi v každém větším městě? Už jsem bloudila i v Mnichově, ale naštěstí jsem s sebou měla kolegyni, takže jedna držela volant a druhá vymýšlela trasu .

Chápu vás, byť řídím strašně ráda, je to už docela dlouhá cesta a kdybych jela sama, také bych měla nepříjemný pocit.. Já bych zkusila tu cestu naplánovat tak, abych to navázala na víkend a vzala partnera, on by počkal, co vy budete pracovat, prostě z toho udělat příležitost k dobrému výletu:-)

Pokud bych přesto jela sama, moje zkušenost je si tu cestu "nastudovat", protože na mapě fakt všechno vypadá snadno... Takže mít představu o větších městech (budete vědět, jak vám cesta utíká), a hlavně mít představu o dálničních křižovatkách, v Německu je to docela masakr ve špičce někdy... takže abyste věděla, že u města X budete opouštět dálnici A1 a najíždět na A2 a že ten "kreuz" se jmenuje tak a tak... klidně nalepovací papírek s informacemi na palubní desku. Dá vám to větší pocit jistoty, že víte kam jedete a víte kudy máte jet. Do mapy se při jízdě dívat nemůžete, stavět všude také nemůžete a navigace se může podělat či co...

tak nějak vím, o čem mluvíš. Mám to stejné, teda dřív ne, naopak jsem jezdila ráda. Ale pak jsem bourala, svojí vinou (na silnici byl písek a chytla jsem smyk) a od té doby mám minimálně blbý pocit před každou delší jízdou. A už jsou to roky a furt stejný. No a ta zasekaná hlavní města tomu taky nepřidávají, to není o radosti z řízení, ale o posunu v koloně.

Děkuji. Varianta A by byla optimální, zkusím to doma nadhodit. 

A přesně, jak zmiňujete ty německé "kreuz" , na mapě to vypadá jednoduše, ale za hustého provozu a ještě třeba v rychlosti, to prostě nestíhám. Už jsem si detaily trasy rozklikávala na Google maps a je to fakt masakr. Vjeďte na nájezd, ale držte se v levém pruhu, pak zabočte mírně vpravo ... .

Ona stačí ta odbočka na Prahu při cestě z Bratislavy. Je tak nešikovně umístěna (nebo alespoň byla), že stačí kamion v pravém pruhu a dáte si kolečko znovu, nebo pěkný "U-turn".

Po bouračce je ten pocit alespoň vysvětlitelný, ale já ten svůj "strach" vysvětlit nedokážu. 

A cesta vlakom nepripadá v úvahu? Ja rada cestujem vlakom na dlhšie trasy. Odpočiniem si, prečítam knihu, parfumaniu  whatever... pripadne popracujem ak treba.

já taky.

Tak ale zase Němci to dost dopředu hlásí, aspoň to je moje zkušenost. Jenže nehlásí často směr, avizují to křížení dálnic A1 x A2, a to člověk musí znát a být si jistý, pak má i čas se zařadit. Takže proto považuju za důležité ten papírek napalubní  desce a proto je důležitá ta znalost čísel silnic:-) A třeba se to doma setká s nadšením a bude po problému:-)

Ten strach nebo spíš blbý pocit nemá vysvětlení a ani nemusí mít, nelamte si s tím hlavu, spíš nasaďte racionalitu a na cestu se připravte. Ale vím, to jsou chytré řeči... 

cesta vlakem je nesrovnatelne drazsi, to by musel byt velmi pratelsky zamestnavatel

Ale stejně mi to vrtá hlavou, asi je to nedůvěra v sebe sama? Před pár lety jsem absolvovala služební cestu Estonsko/Litva/Lotyšsko, což vzhledem k různým opožděným letům také nebylo úplně jednoduché, ale žádné trauma to ve mně nezanechalo (taxi, letiště, MHD), ovšem dlouhá cesta autem z A do B mi způsobuje žaludeční nevolnost. 

Detailní nastudování trasy by mohlo hodně pomoci .

Taky nerada jezdím dlouhé trasy.  Kvůli tomu, že to skoro vždy znamená jízdu po dálnici. Když do mě ťukne někdo ve měste v 50 km/hod, tak se většinou nic nestane, ale malá chyba na dálnici může znamenat fakt masakr.

A po dlouhé cestě jsem vyčerpaná hlavně z toho důvodu, že neustále kontroluji, co dělají ostatní, snažím se předvídat, co mají v plánu /a jak mě tím omezí/ohrozí.  Trochu mě omlouvá to, že se s následky nehod setkávám pracovně.

já to cítím přesně tak a spíš mě udivuje, že jsou lidi kteří se nebojí. každého, kdo má strach z létání, se ptám jestli jezdí po D1:-)

Já osobně si myslím, že je to protože: jedete sama, byť je na silnici hodně aut, jste sama, když vám klekne auto, musíte to sama řešit (a nerozumíte tomu, je to věc, kterou máte pod kontrolou minimálně, jste závislá na službách), můžete mít nehodu, můžete se sama ocitnout z nějakého důvodu na odstavném parkovišti či odpočívadle a "čelit" nějakému fakt nebezpečí atd. atd. Na letišti jste v relativním bezpečí, pokud něco nefunguje, řeší to jiní atd. Myslím, že rozklíčovat je to poměrně snadné. S informací, že pojedete sama nějam daleko autem, automaticky naskočí i ty podvědomé strachy a úzkosti řekla bych:-)

A delší, protože by nešlo o přímé spojení, ale znamenalo by to vlak, vlak, bus. 

Je to tak, jak píšete. Vytvářím si stres z možných komplikací, které pravděpodobně ani nenastanou. Představivost je mrcha a já jsem na katastrofické scénáře expert .

D1 je katastrofa .

Také stále "kontroluji" a snažím se předpokládat, co který řidič udělá, ale to pak už zase nestíhám kontrolovat směrová značení.