Magráta Hele, chce to psa, co potřebuje hodně aktivní zábavy venku :-D. Já v kombinace pochůzky kočár plus chození se psem mám kolem 10.000 kroků většinou ještě před polednem.
Jinak Budějce jsou moje láska a chodí se po nich dobře pěšky a s kolem je to tam taky dobrý. Kamarádka se do ČB teď po 20 letech v Praze vrátila a jezdí do práce na kole podél Vltavy, což jí dost závidím.
Potrefenáhusa Já bych tě tu brala hned! 
Ve Stodůlkách bydlej mladý... no neni to tam špatný, ale nejezdí tam tramvaj a obchody taky nemaj prakticky žádný, teda na Ohradě... V tomhle mě rozmazlily ty "moje" Řepy, tramvaj mam před barákem a mraky provozoven rovnou v přízemí. Ale při stěhování jsem brečela taky, já bláhová 
barbucha ta Ohrada je taková nejslabší, bydlela jsem tam pěta dvacet let. Na metro teda dojdeš pěšky za deset minut, ale tím busem se to otrava a obchody nic moc
I když zrovna to u nás není lepší, oni mají aspoň dobrý okýnko s kávou. Ale zase ty malé vnitrobloky jsou fajn.
Neměli se stěhovat někam na šestku?
Ne, teda zatim. Rodiče snachy bydlej na Dědině, a jak ten její otec šel do důchodu a stará se o vyzvedávání ze školky a následně hlídá než mladý dorazej z práce, tak haranty dali do školky tam.
Synek je tam ráno vozí, a zatím si nestěžujou, ale samozřejmě pohodlnější by bylo bydlet někde vedle! K nám by to měli blíž a školku mám pod balkónem, ale já pracuju a milostpán má dost práce se psem 
navíc samozřejmě snaše, to jest matce, jsou bližší její rodiče.
Jo, ty vnitrobloky se mi líběj! To je jediný, co tam mají lepší
barbucha no je to trochu nepraktický s tou školkou
Potrefenáhusa Ty jo, já sjem zase hrozně ráda, že jsem pryč, příroda tam sice je, ale je v ní všude fakt hodně lidí, že je tím jakoby přepsaná. Já potřebuju na relax liduprázdnej les a louky, kde možná někde daleko někdo v dálce....
Ty jo, tak tohle mám přesně já, já od nás ze zapadákova, jezdím do ještě většího abych tam byla úplně sama a až tam mám pocit, že se můžu konečně nadechnout. Minule jsem to fakt i doslova udělala, že jsem vylezla na tu liduprázdnou cestu, nadechla a úplně si řekla ,,konečně, konečně,,. Na Praze mi vadil binec, jakoby to neuklizene veřejné prostranství a divnolidi, tím jsem si jakoby nějak neuměla odpočinout, neuměla jsem se od toho odpoutat, vypnout to.
Přiznávám, že jsem ráda, že jsem byla dítě v době, kdy nebylo možné šmírování vlastních dětí mobilem. A že v té době taky bylo spousta různých nástrah, ne že ne. Jsem si jistá, že bych to vlastnímu dítěti nikdy neudělala, i kdybych měla o něho sebevětší strach.
Hele kamarádka bydlela v činžáku na Letné hned u Stromovky. Když se měli stěhovat do stodůlek - jak je ta stanice metra Luka - brečela. A nakonec zjistila, jak je tam s malýma dětma strašně spokojená. Stodůlky nejsou špatný!
Dobře prodáváš sloníka, ale já bych brečela taky. Ale já jsem vůči Stodůlkám asi fakt zaujatá. Jeden čas jsem tam i pracovala a přesně jsem si potvrdila, že sem vážně ne. Ani tu blízkost Prokopáku neberu jako výhodu, všemožnou pražskou zeleň miluju, ale Prokopský údolí mě hrozně deprimuje, nemám to tam ráda. Já teda nehaním sídliště obecně. Třeba místo, kde si myslím, že bydlí continuity bych brala hned.
Já jsem ale hodně vázaná na svoje prostředí, chci mít hodně blízko rodinu a tak jsem vyřadila i spoustu hezkých čtvrtí na druhý straně Vltavy. Nejradši bych bydlela v malým hezkým městě (třeba v Táboře), ale chyběla by mi tam rodina.
Řvousenka cekala jsem, kdo to sem napise prvni. Mne se to taky moc nelibi a nevim, jestli tu funkci budeme vyuzivat. Ale mozna ano, sedmiletemu diteti to podle me vadit nebude, ze se my rodice muzeme podivat, kde je. On ma jeste tu hranici potreby soukromi jinde nez my. U malych deti to jako neeticke nevnimam. Leda by to prijal jako neco normalniho a spolehal na to, ze mame oci vsude, to by nebylo dobre. Ale sledovacka v pohode, vzdyt ted koukam z balkonu, jestli dosel, kam mel
Je Praha a Praha, ja jsem puvodne z okrajove casti. Fakt konec Prahy, na metro jeste 15min busem na syslov. Dokud v techto koncinach fakt nepostavi to urednicke mestecko a nemocnici (hahaha), bude to porad dost zapadakov. Do skoly jsem jezdila skoro hodinu a pul. Ted bydlim na malomeste a vyhody to ma, ale porad je tam to dojizdeni. Bez auta to nejde, to jsem zkousela . Ja bych chtela zit v Innsbrucku! To mesto je naprosto uzasny.
Řvousenka Já si to ještě dokážu představit u malýho dítěte a s jeho vědomím. Sledovat teenagera, co o tom netuší mi přijde hodně přes čáru.
Je Praha a Praha, uz jsem mockrat psala, ze vidime na Jizni mesto, ale dostat se tam bez auta znamena cca pul km na bus, ktery bud ve stanoveny cas jede nebo taky nejede, pak 10 minut na metro a pak uz hura do civilizace. Ve vsi, ktera jeste patri ke Praze 10, neni skoro nic, jedna prtava prodejna s omezenou otvirackou i sortimentem, takovy klasicky vesnicky kolonial, obcas zavreny uplne. Vzdaleny 1,5km do poradnaho kopce. Pak tu mame nic moc hospodu, ted nedavno snad vznikla nejaka detska skupina.
My jsme tu spokojeni, az na tu celkem nutnost pouzivat auto, ale mit maly deti, skolni a s krouzkama, byla bych tu dost nestastna.
Já vám rozumím, na jednu stranu z toho taky dostávám kopřivku, velký bratr atd... ale na stranu druhou jsem ráda, že taková možnost (to jest šmírování ) existuje. To nemá nic společnýho se soukromím nebo s důvěrou resp. neexistencí důvěry - to je prostá obava o potomka, kterej se mohl při cestě domů (přes velkoměsto plný nástrah a nebezpečí 
) jen docela obyčejně zpozdit, ale taky se stát - nedejbože - obětí nějakejch prevítů. A když nebere telefon, i kdyby jen proto že je v metru... tak má se chudák taťka jít rovnou oběsit? Prostě počká a za chvíli zkontroluje pohyb, je-li jakej. A samozřejmě, zřítelnice o tý možnosti sledování ví. Protože nemá zapotřebí si vymejšlet...
Řvousenka já to beru jako poslední možnost, když dítě nebere telefon/nepřišlo domů, kdy mělo. U starších dětí samozřejmě po dohodě s nimi.
Len s tím malým městem to mám stejně, líbilo by se mi tam narodit. Ale jako rodák z Prahy, bych si tam nezvykla a rodina v docházkové vzdálenosti by mi taky chyběla.
Len Já ani u malýho. Myslím si, že každým takovým dalším ochranitelským opatřením, na které nakonec to dítě třeba i spoléhá, nevědomky spěje k tomu, že až bude muset opravdu řešit nějakou krajní situaci, tak si s ní obtížně poradí, nemajíce rodiče za zadkem. Poslední dobou hodně přemýšlím o tom, proč je tolik dětí, co potřebují péči psychologů a psychiatrů. A prosím nechytat za slovo, netvrdím, že sledování mobilem je příčinou dětských neuróz a úzkostí.
Řvousenka deti se proste dneska vychovavaji jinak a svet mi prijde taky nekde jinde, nez kdyz jsem sla v roce 91 nebo kdy do prvni tridy. Taky se vic resi dusevni potize, driv by se v tom clovek placal pul zivota a bal by se s tim nekam zajit. Se muzem presunout do patricneho vlakna.
Řvousenka tolik dětí v péči psychiatrů je proto, že duševnímu zdraví se konečně začíná přikládat stejná důležitost jako fyzickému.
Já si nemyslím, že je v pořádku děti sledovat na každém kroku, ale sama bych jako dospívající tu možnost sledování ocenila. Ne pořád, ale třeba když jsem se odněkud vracela v noci sama.
Gatita Jasně, to všechno beru. My se taky vymezovali vůči způsobu výchovy od našich rodičů a nejsem blbá ani mladá , abych nevěděla, že se dneska děti vychovávají jinak a v jinych reáliích. Co mě děsí je, že dobrovolně a bez obav obětujeme vnitřní svobodu svoji i svých dětí za jakousi pofidérní jistotu, že se jim nic nestane, když je budeme hlídat na každém kroku.
Řvousenka upřímně děti nesleduji, ale když se mi dítě vypařilo ven aniž bych se s ním zvládla domluvit,kdy nejpozději se vrátí, v osm večer v prosinci ticho po pěšině, telefon nezvedala od šesti, nebyla ani u jedné z dvou dobrých kamarádek, muž byl někde v trapu... No trochu jsem přemýšlela, co tak řeknu těm cajtům.
To jsem teda hledala heslo k Samsung cloudu, abych zkusila najít alespoň ten telefon. A nemá to nic s tím, jestli si sama pořadí nebo ne. A nejsem opravdu příliš protektivní matka. Z naší rodiny určitě nejméně.
