Řvousenka děti jsou v péči psychiatrů třeba kvůli tomu, že nejdřív tu byla 2 roky pandemie, kterou špatně zvládali i dospělí, děti jsme izolovali doma v době, kdy intenzivně potřebuji sociální kontakt, poté přišla válka o pár set km vedle a teď klepe na dveře krize, která spoustu rodin s dětma hodí do existenčních problémů. 

Rozhodně ne kvůli tomu, že se rodiče starají, co se s nima děje. 

barbucha ale sledujete dospívající dívku bez jejího souhlasu. A budete opravdu schopni v jejích osmnácti letech sledování vypnout?

Řvousenka myslim, ze nejsme v rozporu. Verim, ze to vybalancujem. Uprimne si myslim, ze ty hodinky bude mit tak do druhe treti tridy, pak zjisti, ze vsichni maji mobily a bude to vsem, budu se modlit, aby mi dal vedet, kde je. 

abych se vratila k priznani, tak se citim blbe, ze jsem dneska vlezla na meeting. Uplne me zradil hlas a akorat jsem tam sipala. Nikdo z toho nebyl nadseny. Uz jsem s touhle pripitomelou rymou byla doma minuly tyden, ale vysvetluj to nekomu. Antigen na covid opakovane negativni, proste jen ryma, ale neskutecne dlouha. Takovy to, ze se clovek plouzi mezi povinnostma, ale na radisti uz neni energie. Uz jsem prisla od zacatku mesice o jedno divadlo a jednu hospodu a zitra asi nedam vanocni vecirek. Me to tak stve

Řvousenka telefon dítěte máme možnost hlídat, neděláme to pravidelně, je to pro případ že... ale jak se to hodilo, když dítě někde zapomnělo telefon a nebylo ho schopno najít.

Jinak my jsme teda s dítětem domluveni, že čas od času projedeme telefon spolu. Šikana se tam děje více než v reálu, to známe taky, že jo. A oni jsou ještě malí,  aby některé věci domysleli.

Jo, taky nemá dovoleno si stáhnout co chcw a kdy chce. Protože ten internetový svět je velký a nemá dostatek informací, zkušeností, aby v něm uměl navigovat sám. Takže ho to učíme průběžně. 

Ty jo, i ta doba je nějak víc nebezpečná, už jsme tu psala párkrát, že dřív se nechávaly kočárky s dětma stát běžně před krámem, a dneska tam člověk nenechá ani psa. 

Ono to odráží i dětská literatura, v Honzíkově cestě i v Jak jel Vítek do Prahy cestují vlakem děti, který by dneska člověk určitě samotný jet nikam nenechal, ať by měly zaplý sledování, nebo ne.

continuity Strach matky o dítě vůbec nezpochybňuji, sama jsem ho kolikrát zažila. Možná bylo dobře, že jsme neměli tolik technických vychytávek ke sledování potomků a museli jsme tak věřit a doufat, že je nic zlého nepotká.

continuity Když já si myslím, že covid a válka už jsou z hlediska psychické nepohody  jen poslední hřebíčky do rakviček, když to řeknu hnusně. S dovolením si budu trvat na tom, že na ni bylo zadělano mnohem dříve, mimo jiné i s přispěním přílišné rodičovské protektivity.

Zina já si nemyslím, že je nebezpečnější nechávat kočárek před obchodem než dřív. Akorát už to není zvykem, protože se lidé víc bojí. Když se něco stane na druhé straně zeměkoule, víš to hned. Dřív tolik informací (a špatných zpráv) nebylo tak snadno dostupných. Já nejsem moc ochranitelská, staršího klidně nechám deset minut před barákem, oba dva třeba pět. Doma už byl starší sám půl hodiny několikrát. To se spíš bojím, že se on začne bát a nebude mi mít možnost zavolat. Děti pustím samotné, až budu věřit, že to zvládnou bez sledování. Ale jsem ráda, že ta možnost tu pro jistotu bude.

MaeGandal vubec nevim, jak budem resit internet. Syn je maly, nezna mobil ani tablet. Ale chodi do skoly a casem to prijde, nejaky smartphone a pojede to. Vubec nevim, jak mu budu vysvetlovat, ze je potreba byt ostrazity, mit nejakou autocenzuru atd.? 

Gatita nás je starší,  telefon má, aby mohl komunikovat s námi a kamarády. Potřebuje ho do školy. Ale je schopný kliknout nebo stáhnout cokoliv. A že už dostal i 'zajímavé ' odkazy od kamarádů

Řvousenka je to mozne. Driv se dely taky veci. A to nemluvim o valce, ale treba jen o zkusenosti mych rodicu - ty jo, v dospivani pricichnout k trose rozvolneni a pak rovnou normalizace, byla tam spousta nastrah a neprijemnych situaci, systematickeho opruzovani, spousta lidi se v tom musela dusit, prestoze to jakoby nebylo naoko nijak dramaticke, ja bych mela depku hned. O jadernych hrozbach se taky furt mluvilo a nacvicovalo, a kdyz se mluvit prestalo, tak to teprv mel clovek duvod se bat. Ale statistiky nemame, kolik nezletilych melo depresi dnes a tehdy, driv zustala podle me spousta pripadu akorat nepodchycenych. Jinak ja vychovavam deti tak nejak konforme s dnesni dobou a sama nekdy vidim, ze to trochu drhne, ale jinak to neumim no.

Řvousenka Podle mě je to blbost, kamarádka dělá ve škole, kde mají teď zřízenou nějakou psychologickou pomoc pro děti a dle těch příběhu mi nepřijde, že by to byly děti s protektivní péči, to jsou děti naopak s nějakou patologickou nepečí, nějakým rodinnym problémem.....Ta protektivninoece to se podle mě projeví až na prahu dospělosti, že teda se někde stal problém. S tím covidem že je to poslední hřebíček, že musí být něco špatně.....na to mám názor, že dospívání samo o sobě je docela náročné, minimálně pro některé jedince a dostat se pak na hranu je hrozně jednoduchý. Píšu ze svýho případu skoro. Vloni jsem se nexejtila vůbec dobře psychicky, šla jsem taky k psycholožce, ale z pár sezení jsme vydedukovaly, že toho bylo prostě jako moc, dlouhodobě moc, mateřská, náročné dite, covidova izolace, a prostě už to na tu hranu zaslo a pak mě z pece propustila, že jako neví co se mnou řešit, jen se mě zeptala, co bych příště dělala až toho bude moc.... A tohle bych řekla se stává dnes hodně těm dětem, takhle se to všechno nakupi a nakupi a je to tam. Dospívání je křehka věc a dneska ty děti i začínají z toho dětského světa vyletavat dřív do toho predpubertalniho a pubertálního složitého období a možná na to všechno ještě nemaj a do toho ten vnější momentalne nestabilní svět. Pro všechno tohle je těch pacientů bych řekla víc. Protektivní přepeči bych za tím nehledala, tu budou řešit psychologové pro dospělé;-)

Řvousenka Já s tebou v zásadě souhlasím, ale pořád si myslím, že v některých případech bych to chápala. Sledovat denně, jestli dítě dorazilo do školy apod. mi přijde děsivý a kontraproduktivní. Záleží ale přece na kontextu. V případě continuity bych se taky nežinýrovala.

Karja  jak ctu tu pasaz o te psycholozce, tak to bych odesla s jeste vetsi depkou - kdyby mi rekla no jo, to mate teda hrozny, z toho by bylo na zhrouceni kazdemu:) Bych si predstavovala, ze mi da aspon nejake dechove cviceni nebo tak neco, abych nemela dojem, ze odchazim z prazdnou.

Ja bych nejradsi taky nekam zasla, ale kam? Zjistila jsem treba (bude to dost intimni priznani a mozna to smazu), ze se vubec nesmeju. Ze me neco doopravdy rozesmalo naposledy treba pred peti lety. Ne ze bych ted jakoby nepochopila pointu vtipu, ale uz nejsem schopna te fyzicke reakce, toho co jde jakoby z bricha nebo jak to popsat. Driv bych se ohybala smichy a ted si tak reknu hm, ten se povedl. Me to tak strasne stve, podle me to neni v poradku a nejradsi bych to sla nekam resit. A to jsou podle me presne veci, ktere by pred 20 lety nikdo neresil, proste by ze me byla zapskla zenska a bylo by to. 

Gatita ja myslim, ze to neni nic spatnyho. Clovek se vekem meni, zklidni, zivot ho trochu otriska a takova ta bezprostrednost se muze vytracet. Zas druhy extrem, takovy vecne rozesmaty a dovadivy diblik, to teda neni k vydrzeni  (cimz nemyslim, zes takova byla nebo bys chtela byt!).

Přiznávám, že jsem ráda, že jsem byla dítě v době, kdy nebylo možné šmírování vlastních dětí mobilem. A že v té době taky bylo spousta různých nástrah, ne že ne. Jsem si jistá, že bych to vlastnímu dítěti nikdy neudělala, i kdybych měla o něho sebevětší strach.

​Já se přidám. Možnost jsem už měla, ale nenapadlo mě to. Prostě jsme vysvětlovali, vysvětlovali, ve školách se spousta věcí řešila. To včetně cestování, kdy už ve druhé třídě musel jezdit mladší přes Brno a přestupovat na velkém náměstí. Tak nějak pořád doufám, že se mi určitá míra volnosti a důvěry vyplatila. Už jsou dospělí, ale bydlí s námi a dodnes volají, kde jsou, kdy přijdou. A pokaždé si vzpomenu na svoje rodiče, kteří třeba i věděli, kde jsme a když nám ujel autobus, tak smůla. Nebylo ani odkud a ani kam volat. A nějaké sledování a zakazování vedlo jen k nedůvěře a tomu, že jsem v 18 odešla. Nikdy bych to sama neopakovala. 

Já sice ty obavy chápu a pokud se to dítě nedozví, tak to i dobře dopadne, ale pokud to zjistí, tak to vztahy doma určitě nevylepší. A pokud ten mobil někde zapomenou a nebo se vypne, tak ty nervy mají stejně nakonec všichni. 

Gatita Jakoby mě to pomohlo, já to napsala asi blbe:-D. Mně pomůže když mi někdo řekne, že jsem jako v pořádku:-D:-D:-D. Že nejsem žádnej depresivní člověk nebo nemám nějaké chování/prožívaní, co by se mělo řešit. Ono možná soukromý psycholog by třeba s tebou pracoval jinak, ale to už by bylo třeba něco jako koučink spíš? Tohle bylo normálně hrazeno na pojišťovnu, tak jestli fakt nemusí pracovat s někým, kde je nějaká diagnóza. Já jsem tam byla třikrát a jako pak už jsem fakt neměla o čem mluvit, hlavně já si dost často odpovím všechno sama, si to tak jako shrnu, všechno zracionalizuju, já dost věcí vím, asi potřebuju aby mi to furt někdo potvrzoval:-D

Ta tvoje věc, jestli se i nejedná i trochu o nějakou nemožnost fyzického uvolnění, že je člověk pořád nějak strnulej tak jako celkove, to jde možná ruku v ruce

Renusatko No, já u tohodle vidím to riziko, že já kdybych to od nejakych 13 věděla, že mě rodiče můžou sledovat....já bych ten mobil nechávala tam, kde bych měla bejt. A to je podle mě pak blbý, že bych ho v nějaký ty svoji pubertální slamastice třeba mohla potřebovat a neměla ho. Ale já rodičům nic neříkala, já jsem nechtěla aby všechno věděli, co dělám, neumím si představit, že bych řekla, že jdu na rande a říkala si, aha, tak oni vědí, kudy já chodím! 

Karjamoji rodiče vždycky věděli, kde jsem, v tom jsem jim nikdy nelhala. Ne úplně přesně teda, ale když jsem se začala víc chodit bavit večer a tak, byla jsem vlastně ráda, že vědí v kolik mám dorazit a když nedorazím, budou zjišťovat, co se děje. Nejhorší bylo vždycky sladit to, kdy si myslí, že bych měla přijít a kdy jsem já chtěla přijítMě by to sledování asi nevadilo, kdybych to věděla. Kdyby mě sledovali třeba večer.

Evaeva Mně jo, já jsem v těch nácti už chodila na různý randíčka a to jako nevim, to bych asi nedala. A i jako spousta těch věcí byla jako za hranicí toho, jak bych asi chtěla aby se moje děti chovaly:-D. Ale já jsem z maloměsta, tady se každej zná, třeba jsem šla kamarádce vrátit atlas a táta dobře věděl, kam mě má jít za 6 hodin hledat....To samý třeba věděli, že moje sestry vědí s kým se asi zrovna kamarádím a vždycky by mě někdě sehnali nebo by věděli, koho se mají optat...