Gatita každý jsme nějak ovlivněný lidmi, které jsme potkali (a potkáváme), ale tohle je opravdu silný příběh. Tatínek měl velké štěstí, kdoví, jak by se jeho (a váš) život odvíjel, kdyby ti sousedi bydleli někde úplně jinde a on podobné lidi nepotkal...

Gatita to mi pripomenulo. Ja som chodila do výberovej triedy matematickej a v 6.ročníku k nám prestúpil chlapec, z dedinskej školy. Triedna nám vysvetlila, ako žije (chatrč, bez tečúcej vody, mali studňu, latrina na dvore, bez elektriny), aby sme ho nesikanovali. On v 5.ročníku zažiaril na mat.olympiade a naša triedna vybavila, aby začal chodiť do našej triedy. Zariadila, aby po škole chodil do poradne, kde si pod dozorom robil úlohy. Správal sa trochu ako zvieratko, bol často špinavý a zapachal. Naša anglictinarka sa k nemu chovala hnusne, a tiež jeden súdruh riaditeľ  v dôchodku, ktorý nás učil telesnú, hudobnú a občiansku. Dostal sa na mat.gymnázium v Žiline, naša triedna mu finančne všetko pomáhala, u nej doma trávil aj víkendy. Je astronom a pokiaľ viem, prednáša na Karlovej Univerzite. 

letfenixa to se moc hezky čte

letfenixa to je hezký příběh.

letfenixa To je moc krásný příběh akorát se přiznám, že mi při vyprávění o šťastných osudech vždycky naskočí, kolik dětí ve správný okamžik nepotkalo nikoho, kdo by jim pomohl naplnit jejich potenciál.

letfenixa

Torrah tezko rict, tata by se jiste neztratil a treba by si tu cestu nasel sam. A jsem presvedcena, ze rodice by ho jiste v ramci svych moznosti podporili, byli to milujici rodice. Ale co jsem si tak poskladala z ruznych zminek a vypraveni, tak tam bylo nekolik takovych momentu, kdy jim nekdo poradil dat kluka na gymnazium (soused) nebo kdy mu nekdo zajistil lekce (rodice spoluzacky). No a prave tata na ty lidi dodnes vzpomene,jak mu strasne rozsirili obzory. Je to pres 60 let zpatky, takovou stopu zanechali:))

letfenixa smutne, ale s dobrym koncem

Priznám sa, že akonáhle je tma, chce sa mi spať. Ja by som na zmeny robiť nemohla

Gatita já jsem takovej podstrojovací typ, takže si čechrám ego nad tím, jak se cizí děti vrhají nadšeně na všechno, co uvařím a upeču, zatímco ty domácí buď mrmlají nebo mlčí.

​To mě taky baví, akorát že zřítelnice se s nadšením taky vrhá

Jen teda musím přiznat, že mě dost udivujou rodiče jak kamarádky tak boyfrienda, který mi spokojeně už několikrát po sobě hodili potomka na byt a stravu (nic proti a zřítelnice je ráda že má společnost), ale neobtěžovali se ani zvednout telefon a říct děkuju. Naopak, matka kamarádky sice trvala na tom, že před první návštěvou musíme zajít na kafe... aby pak pečlivě vyčkala, až si to kafe zaplatím a už jsem o ní víckrát neslyšela. Matka boyfrienda pro jistotu vynechala i to kafe, a ačkoliv při jeho posledním pobytu miláčkovi volala každej den když mi tady onemocněl, tak ani jednou si mě nevzala k telefonu aby se zeptala jak to vypadá a řekla mi třeba že je ráda že se o něj starám... Zřítelnice k nim chodí jen na běžný návštěvy, nikam s nima nejezdí... Kapku mi tohle chování leze na nervy teda. O tom, že by si mladí zaplatili svoji útratu v hospodě nebo sami koupili lístky na tramvaj, na výstavu apod., ani nemluvě... už jsem se několikrát chtěla zeptat zetě jestli je to u nich normální, ale pak jsem si říkala že to nebudu zřítelnici kazit... pročež budu zřejmě i nadále za toho oslíčka Ještě že nechtěj abych jim koupila i letenky, ale kdo ví

barbucha asi to berou tak, ze kdyz jsi je pozvala na navstevu, tak to maji placeny se vsim vsudy. Ale aspon podekovat by ty matky mohly. 

barbucha Já si spíš myslím, že ty matky spoléhají na to, že je ten mladý člověk samostatný (pochopila jsem, že jde o dorost)  a dokáže poděkovat sám. Soudím dle svého kousku, který si to všechno komunikoval osobně, maximálně chtěl pro paní hostitelku malou kytky, nebo víno. Jinak teda vžycky říkal, nech to na mně, mámo. A já teda taky věřím svému dobrému vychování. A obráceně, mi  taky žádná matka nikdy nevolala, max ty ze základky, když jsem je vozila na recitační soutěže, ale to bylo na prvním stupni.

barbucha Ja se priznam, ze me to ani neprekvapuje, ja mam zkusenost, ze cim vic "vyspelejsi svet", tim min muzes cekat

Zatimco znami rodicu z Kanady, Francie, Anglie : to bylo presne chovani, ktere popisujes, navsteva mych kamaradu z Armenie privezla asi 3 narvane tasky jidla, vina, pak nas jeste pozvali na jidlo.

Ale samozrejme to neni pravidlo, to je spis takovy postreh ze zivota.

Kanjá teda když pošlu děti já prázdniny k segře, tak teda pidekuji a revanšuji se jí já, osobně. Ty děti můžou tak max tak poděkovat a to mi přijde jaksi nedostatečné. 

S výchovou to nemá nic společné. 

continuity Pro mě to má společně hodně. :D  

Kan tak moje děti samozřejmě poděkují za ten týden mnohokrát. Ale fakt si nemyslím, že to stačí. 

continuity Tak záleží jaký máš očekávání. Já jsem byla ráda, že si přivedl kamaráda a tráví spolu čas a nikdy jsem teda igelitu jídla a vděčnost od rodičů dítěte nečekala. To stejné u přítelkyně syna, nikdy by mě nenapadlo, že mi její rodiče budou děkovat a pošlou půlku zabijačky. I když domácí jitrnici bych si dala. :D

barbucha a podekovaly ti aspon ty deti? kdysi jsem tu mela na navsteve kamose z Erasmu, bydleli jsme vsichni u mych rodicu a prislo nam to uplne normalni, vcetne toho, ze nam matka podstrojovala:)) Vsichni obradne podekovali a predali matce dary (vonne svicky a plysaky s finskou vlajkou:)))) To mi prislo tak akorat, ze to vyresili sami (byli jsme teda uz na VS, takze starsi, 20).

Kan me by ten telefonat přišel jako základní lidská slušnost, zvlášť, když denně mluví s dítětem. 

A ke komukoliv kdo není úplně z rodiny posílám děti vybavené kapesnym s jasným pokynem, alespoň se pokusit za sebe zaplatit. S rodinou si to vyřeším jinak, třeba tam zajedu a dovezu to jídlo nebo je pozvu. Když si vezmou moje děti, tak v případě ségry to znamená vařit celý týden pro osm lidí. Fakt to nepovažuji za automatické, ač je ségra ráda, že tam ty děti má.

Pred niekoľkými rokmi, keď boli u nás francúski vnuci ,som im v blízkosti našla a sprostredkovala kontakt s chlapcom, aby netrávili čas iba s babi-dedo . Boli sme aj s ním aj na kúpalisku, inokedy som chlapcom pripravila nočné hladanie pokladu v lese  /  Poklady boli samozrejme iba  pokladíky, ale  do„  výčtu nákladov “ to patrí / a jeden deň sme cestovali do Bojníc - vstup do Escape room, obed v reštaurácii, vstup na vyhliadkovú vežu Čajka v oblakoch .  Chlapci sa bavili a ľutovali, že s Kubom strávili iba tých pár dní, pretože odchádzal s rodičmi na dovolenku . Maminka mi poďakovala, ale že by sa aspoň skusmo spýtala, či nám čosi nedlží , to ani náhodou .