barbuchaJsem pro Dostojevskýho. Jak já bych si teď ráda početla od babiček. Sama teda jsem nechtěla žádný román, jen několik důležitých věcí, který jsem chtěla jednou dceři říct a nevím, jestli k tomu dojde. Aby to nevypadalo, že píšu roky... Přijde to, když je ten život nějaký nahnutý, což díky Bohu jsou fakt výjimečné situace. Jenže jak je to blbý, dopisem se dorazím a s psaním je konec. Když je dobře, kdo by psal, že jo? A teď už vypadá nadějně, že bych jí mohla říct cokoliv.
A taky teda mě občas napadne, jestli by to vůbec mělo cenu takový psaní. Docela si dovedu představit, jak si to dcera přečte, řekne Aha a to bude tak všechno 