no jednak jsou odložený k babičce a jednak ten Vláďa, jestli si dobře pamatuju, má taky nějakou patálii s tatínkem nebo něco takovýho. Ale já tu knihu měla taky moc ráda

Já jsem takhle nechtěně jednou odrovnala devítiletý dítě kamarádů, když jsem tam přivezla dvd prasátko Babe, a už nevím, co to přesně bylo, ale dítěti nějak natvrdo seplo, kde se bere šunka na stole...

Já jsem jako dítě koukala na seriál, měla jsem ho ráda, ale ten smutek tam byl. Rodiče Klárky jsem za to nesnášela, jak odloží děti u babičky, tváří se, že to je pro jejich dobro, a sami si užívají. Přitom třeba takové Velkě trápení jsem milovala a brala jako super dobrodružnou knihu. Asi že sama jsem někdy špatně nesla, když jsem byla na chatě jen s tetou a naši odjížděli. Kdežto dětský domov pro mne byl stejně vzdálený jako třeba Tajuplný ostrov.

Malou morskou vilu rada mam a az kdyz jsem ji cetla detem, tak mi docvaklo, ze ten puvodni konec je vlastne pozitivni. naucila se soucitu a tim se nadobro stala clovekem. v pripade, ze by prince zabila, tak se vrati zas uplne na zacatek. ta Disney predelavka je uplne strasna, ta zmena ten pribeh uplne vyprazdnila a na rozdil od dvojky nebo i trojky uz nema co rict. 

ale nemam rada smutne knihy ani jako dospela, hlavne ty, kde je postava ve vleku udalosti a lacine dojaky vyslovne neznasim. ale tuhle jsem se rozbrecela koukajice TEDovodou prednasku, kde chlapek popisoval, jak vzal kluka do cukrarny a poustet draky a ten mu vecer pred spanim rekl, ze to byl nejlepsi den v jeho zivote.

to je tak skvele napsane, ze me to dohnalo k slzam....smichu 

tak von je to vykradenej muj sluha jeeves, ale miluju ho :-) u švejka jsem se nikdy nedostala přes prvních 10 stránek.

ambivalentní pocity mám u šťastnýho jima, člověk u toho brečí smíchy a zároveň má chuť trapností zalézt pod stůl (ale jo, mám tu knihu ráda)

PS. prasátko bejb na chlebu se máslem boží - asi už si nikdy nedám šunku bez toho, aby se mi tahle historka vybavila. stejně jako si už nikdy neposlechnu malou noční hudbu bez "mě-selí-bípanínadlesní..."

Taky jsem cíťa. Rozbrečí me kdeco. Nemusí to být jen něco smutného a drásajícího... stejnými spouštěči jsou ta různá shledání, prozření, odpouštění, úspěchy... Někdy stačí předčítat někomu brilantní text jakéhokoli žánru a jsem naměkko už jen z toho souznění. 

Jinak oblibu Saturnina jsem nikdy nechápala. Švejka jsem přečetla s chutí a u toho filmového s Hrušínským se pokaždé dobře bavím. Až k slzám.

Taky u vseho becim. A myho triletyho syna nedavno uplne odrovnala znelka Krkonosskych pohadek. Brecel asi pul hodiny, cela mama...

... což mi připomíná další položku: hudba! Skvělá hudba mě dohání k slzám (hlavně vážná nebo jakákoli hodně dobrá filmová). A na záčátku živého koncertu (jakéhokoli žánru) cítím obvykle mohutnou vlnu dojetí. 

Mám pro něj naprosté pochopení. Znělka Krkonošských pohádek mi vždy přišla působivá, impozantní, patetická až dojemná. Následující příběhy mi vzhledem k ní přijdou až neuctivě rozverné.

Před bezmála třiceti lety býval v TV Večerníček o dvou malých štěňátkách a jejich strýčkovi Fidovi. (modří vědí...)

Každý příběh končil tím, že je strýček "letecky" uložil do postýlek: "Dobrou noc, strýčku Fido" "Dobrou noc, děti!"

A přesně v tu chvíli se vždycky ozvalo dvojhlasné Uáááááááá a obě dcery brečely a brečely.. To byl takový náš malý večerní rituál. 

Souhlas.

Vavruskovi neodlozili k babicce obe deti, jen Klarku, a to jeste proto, ze puvodne  meli v Praze maly byt a ona byla nemocna na prudusky - tolik knizka, jak to vysvetlili v serialu nevim, ten jsem nevidela. Ale Vladovi odesel tatinek za jinou pani, to je pravda (cimz Vlada ziskal nevlastniho bratra, se kterym se prali).

Je to stejne vsechno relativni. Ja si pamatuju, jak jsem se vzdycky jako dite uprimne divila,  v cem je problem a proc Klarka trpi obcasnymi pocity ukrivdenosti - ja bych byvala dala vsechno za to, kdyby me rodice "odlozili" u babicky - zivot na vesnici mi pripadal mnohem zajimavejsi, a s babickou byla mnohem vetsi legrace nez s rodici! Casto jsem si prala byt na Klarcine miste, ale bohuzel mi to nebylo umozneno 

To byly příběhy Tipa a Tapa ne? Ty byly fajn..

Jj, ale ona se chtela vratit - oni si ji uz meli vzit do Prahy, ona se tesila a oni ji nevzali, protoze maminka byla herecka a jezdila po zajezdech. Nebo Klarka jela na vylet do Prahy se skolou a bezela domu a tam ji nikdo necekal.

Ano, ano. Vazna hudba, zvlaste v zivem podani. Uplne bych nekam vyrazila, ten mraz to jeste tak krasne umocnuje...

A co se tyce tech dojatych deti, ja jsem v detstvi spatne snasela serial My vsichni skolou povinni, ta znelka ve me primo vyvolavala trauma.  Nebylo to dojeti, vazne ve mne budila pocit deprese a beznadeje. 

Po pordu se ze mě také stal cíťa brečící z každé dojemné situace,, kterou by předím cynnicky přešel. Ovšem do porodnice jsem si půjčila sci-fi povídky (Breadbury?), abych se nenudila. Hned první byla o kojenci, který promyšleně zabil své rodiče. To mě odrovnalo.

Tu povídku znám, je šílená. Naštěstí jsem ji četla, ještě než se narodily děti. 

no ja prave taky-a tim padem jsem obcas koukala do postylky trochu podezirave;-))

Seriál My všichni školou povinní jsem nikdy neměla ráda, spousta dospělých se tam k dětem chová hrozně hnusně.

A ještě mě drásal dětský film Nefňukej, veverko. Ta holčička je taky hroznej chudák. Děj už si vůbec nepamatuju, jen ten pocit, že se jí tam děje jedna křivda za druhou.

Jo a jestli jsem nějakej film obrečela pokaždý, když jsem ho viděla, tak to byli Indiání z Větrova. Ty jsem měla hrozně moc ráda a ten chlapeček mě děsně dojímal.