A taky jsi si psala s Ruskou? Já ano, gorod Kremečuk, Kremenčugskyj rajon :) Valja, ale dál už si to nepamatuju. To bylo dílo, vždycky stvořit dopis - ten první šel, ale co psát dál? Pořád chtěla posílat balíčky. Poslala jsem jeden, žvýkačky nedošly, došly jen omalovánky a nějaké pastelky či co tam ještě bylo. Ona poslala vánoční ozdoby, asi deset kousků, ještě nějaké možná někde doma máme, byly z tlustého skla, těžké. Jak jsem přešla na střední školu, tak dopisování ustalo.

Ono to probíhalo, ale já jsem na dopisy nikdy moc nebyla, takže jsem na to kašlala.

Já si s Ruskou na ZŠ taky dopisovala, ale dostala jsem od ní maximálně nějaké pohledy s Lajkou a Gagarinem.

My sme mali povinný Agaňok, žiaden výber

My jsme byli protekční škola.  Ten můj časopis byl takový cestopisný po SSSR, na křídovém papíře a byly tam moc hezké fotografie. 

Ja som si dopisovala s Natašou z Leningradu. A posielali sme si balíčky. Ja pančuchy a žuvačky a ona matriošky, raz mi prišiel taký maličký a funkčný samovar. A bola ma dokonca aj navštíviť niekedy okolo roku 1993. Potom sme sa akosi odmlčali a teraz o nej vlastne nič neviem. Mala by som pohľadať kontakt, či je ešte funkčný.

Kdyby aspoň v sedmý Já doteď marně čekám na Muminky a moje máma na Medvídka Pú.

Ty ruské omalováky omalovatelné vodou si pamatuju, to byla pecka. Pak taky byla v rámci ruských týdnů k dostání ruská zmrzlina, po té jsme se mohli utlouct, asi hlavně že to bylo něco jinýho. S Ruskou jsem si dopisovala, ale ne že bychom museli, ale že jsem chtěla, naopak už mi žádnou adresu ve škole nechtěli dát, bylo to už těsně na sklonku režimu. Nakonec ji odněkud vydolovali, asi aby se mě zbavili, a psala jsem si s ní docela dlouho i po revoluci, pak to nějak samo ustalo.

Omalovanky omalovatelny vodou. Jak jsem na ne mohla zapomenout. Diky, ó modni peklo. Tedy parfumanie.

sem ochuzena o omyvatelný omalovánky, nemohl byste to někdo vygooglit?

U nás ve škole byl jenom nějakej knižní klub, několikrát za rok šly objednávat knihy, já jsem vždycky všechno dostala, co jsem chtěla a byly to úplně normální knížky, žádný trauma. 

Zkousela jsem najit nejaky retro, ale nenasla. Proste to byl natistenej obrazek jen v obrysech na papire a ty jsi jednotlivy casti namacela pomoci stetce vodou a ony se vybarvily.

ny nebyli omyvatelny,ale "barvilo"se to stetcem a vodou a vylezla z toho barva.:-)vygooglit se mi nic nepovedlo,ale kdyby to tu nekdo nezminil tak sem na ne uplne zapomnela.

Totok.

štětec + čistá voda a ony se ty plochy samy zabarví. Dnes už nic převratného, ale v hlubokých 80. letech to byl zázrak.

ted se ty omalovanky daji pro deti celkem koupit, takze kdo ma deficit, muze jej saturovat.

moora Ty vodový omalovánky se dají úplně normálně koupit, dokonce se prodávají se speciálním štětcem, který se předem naplní vodou, aby děti nemusely namáčet do misky 

Mají trochu nevýrazné barvy, jako malá jsem je milovala! 

Aha, díky, to vůbec neznám, toto, ač dítě osmdesátek.

přiznávám, že mě nepřestává překvapovat určitá tupost lidí v různých situacích, ve smyslu odevzdání se osudu, nepoužívání mozku, naprostém spoléhání na domnělé autority apod.

poslední z těchto pro mě nepochopitelných situací: jede autobusák ožralý jak dělo, v autobusu má cestující. sjede od příkopu, skončí v poli. aspoň někteří cestující tedy mozek mají, protože si vynutí otevření dveří a vystoupí. ostatní s řidičem jak dělo pokračují dál v jízdě do centra města.  co to?

Eeeee, to ako fakt? 

Ona to pro "děti osmdesátek" asi byla veliká vzácnost, mně se jediný sešit těchto omalovánek dostal do rukou nějakou velikánskou náhodou asi tak v roce 1985-6 a pamatuju si, jak jsem si je děsně šetřila a pak - vymalované - schovávala. Znova jsem s nimi setkala jako dospělá au-pair v Anglii a byla jsem úplně v šoku, do té doby jsem to měla spojené jen s Ruskem

Tak to jsem na tom byla s asi tříletým čekání na Deník kocoura Modroočka docela dobře :-)

Na ty vodou vybarvovací omalovánky bych úplně zapomněla. Taky jsem jedny měla, moc jsem si je šetřila a mám dojem, že jsem ani všechny nevymalovala. Taková škoda.

Jinak s Ruskama jsem si dopisovala se dvěma, dobrovolně a několik let. Hlavně s Táňou z Petrohradu, s tou i po revoluci, ale vymněnili jsme si akorát pár pohledů.