Kokoska musis pravit silnym hlasem, "to jsem presne potreboval"  (Bylo nas pet)

Pinot Noir jojo, vesele Vanoce, cas tech dojemnych svetylek, rozzarenych oci a neznych emoci, to bych se na to podivala, aby nebyli vsichni stastni, himlhergotkrucifix!

Mulen a ja jsem v duchu pravil "to jste se nepredali"! (Tamtez)

Jedna známá mi teď říkala, že holkám

koupili magnetickou stavebnici, fakt velkou krabici. A pak ta starší přišla ve školce ke katalogu z hračkářství a našla tam nějakýho králíka na baterky a pořád o něm mluvila. No a rodiče si uvědomili, že tu stavebnici si vlastně přejí oni... a že teda hrozí velký špatný... a už valili do Sparkys. Jako radši mít doma králíka než to obří zklamání.

Mulen

Nenapsala jsem , že křičí matka je OK, ani že má dítě být rádo za hnusný dárek pro o několik let mladší dítě- mimino. 

Být naštvaná za nepovedený dárek je prostě pro mě nepochopitelný. Nikdy mě to nenapadlo a přijde mi to opravu krajně nevhodný. A i dítě jsem učitla, že dárek je věc od dárce darovaná s tím nejlepším úmyslem. Dárce, dříve Ježíšek, na kterýho se u nás věřilo dlouho,  není automat na splněná přání. Zrovna tohle mi přijde jako jedna z cest, jak učit dítě zvládat normální míru frustrace.

Možná to moje nepochopení plyne i z toho, že mi přijde úplně normální dostat na Vánoce jen punčocháče. 

notna zklamání vůbec nesouvisí s cenou dárku, možná si dítě vážně přálo crop top a dostalo obyčejný tričko. Kdy jindy očekávat velké emoce než v takový okamžik jako je vybalování dárků po týdnech těšení a očekávání. A ty velké emoce nemusí být vždycky pozitivní. A ukočírovat to nedokáží pokaždé ani dospělí, natož děti.

Kokoska přesně

Evaeva Myslela jsem to tak, že se někde na Vánoce dá to, na co jsou možnosti. Třeba to, na co zvládneš ušetřit nebo ti dá charita. Třeba ty punčocháče, který vlastně nikdo nechce, ale nemáš jinou možnost. Prostě mi nepřijde samozřejmý očekávat, že dostanu, co chci a ani mi nepřijde praktický to učit dítě. A to mě k tomu nenutí okolnosti jako některé jiné lidi. To pak asi chápu ty emoce naštvání ,když je někdo zvyklý, že tam musí být splněné přání nebo jsou v něm jen vzbuzované marné naděje, že to tak bude. 

Haha, kdyby tak slečna věděla, co tady rozpoutala! Ona to teda líčila jako zábavnou historku, aspoň mi to tak přišlo, takže újmu z toho neměla, i když pod stromečkem s ní ty emoce asi cloumaly. 

notna Mám podobné vnímání Vánoc, u nás to nikdy nebylo o nějakém vysněném daru, ani když jsem já byla malá a myslím, že ani teď pro děti. Pamatuju si na kamarádku, byli na tom hrozně bídně s penězi, ale děti dostaly přesně to lego, co si přály, ať to stálo cokoli. I si na to půjčovala peníze. To je pro mě prostě úplně mimo jakékoli chápání, jasně že se snažím udělat radost, ale ne za každou cenu. 

continuity Hele, ale já s tvojí matkou teda souhlasím, že ta radost je nějak větší, když jsi přesvědčena, že to nedostanes a pak to nakonec dostaneš. Fakt myslíš, že to tak není? (pochopitelně bez souvislosti s tím, že tě někdo nutí si něco zkoušet nebo někde hledat...). 

Emerald Hlavně ta fotka s jezerem je úplně magická! 

Garfie notna ano, vnímám to úplně stejně, dárkem se přece snaží dárce potěšit a ne vždy se to povede. Já jsem v dětství rozhodně nedostala pokaždé, co jsem si přála, a i tak na vánoce s rodiči vzpomínám s láskou. A moje dospělé děti to mají stejně.

olte zrovna v pubertě s dítětem emoce hází stejně jako s batoletem

​a? Mám děti dospělé, vím, co je puberta..... takže když si dítě bude strašně přát cestu kolem světa, postavím se třeba na hlavu, abych mu přání splnila, aby náhodou nebylo zklamané a naštvané?

Garfie notna ano, vnímám to úplně stejně, dárkem se přece snaží dárce potěšit a ne vždy se to povede. Já jsem v dětství rozhodně nedostala pokaždé, co jsem si přála, a i tak na vánoce s rodiči vzpomínám s láskou. A moje dospělé děti to mají stejně.

​To se ale přece s nějakým pocitem zklamání nebo naštvání nevylučuje? Já na Vánoce vzpomínám moc ráda (až na maminčin stres, to byla první věc, kterou jsem ve svojí domácnosti zrušila), měla jsem radost ze všeho a i tak jsem tu líčila historku o naštvání u stromečku, když můj vysněný dárek dostala sestra (a nebylo to nic drahého ani velkého). Pětiletýmu jsem u psaní Ježíškovi vysvětlila, že to není nákupní seznam, ale jen vyjádření přání a je s tím úplně ok. Kdybych jeho největší přání (jehož splnění stalo asi dvě stovky) zabalila sestře, tak si o nepohodu koleduju. To nijak nesouvisí s vděčností. 

continuity Hele, ale já s tvojí matkou teda souhlasím, že ta radost je nějak větší, když jsi přesvědčena, že to nedostanes a pak to nakonec dostaneš. Fakt myslíš, že to tak není? (pochopitelně bez souvislosti s tím, že tě někdo nutí si něco zkoušet nebo někde hledat...). 

Já nerozporuji, že to tak někdo může mít - hlavně ti lidi s rychlejšími emocemi - ale já to tak nemám. Moje první reakce je, že jim to za ty tanečky stálo. Mně víc vyhovuje takové to těšení se, když trochu tuším na co. 

Len No ale mně teda přijde, že když "tvůj" dárek dostane selgra, je to vyšší liga, než že ho nedostaneš vůbec (jakože se vůbec neobjeví). To se asi netýká jen Vánoc, i kdyby ho dostala k narozeninám, tak to zamrzí. 

olte notna

Když už si dítě bude přát dárek mimo možnosti rodiny, tak s tím přeci budu pracovat úplně jinak. Budu od první chvíle vysvětlovat, proč to nejde a ne dva měsíce mlžit (uvidíš pod stromečkem) a pak ho nechat čelit ty frustraci. 

Garfie No právě, moje dětský traumátko hned po tom, že jako druhý dítě nemám jedinou svoji fotku do tří let. Což mi připomíná, že o víkendu konečně objednám fotky (každej rok nechám vyvolat před Vánocemi, protože je po synových narozeninách a prarodiče chtějí aktuální výběr) a založím album miminu.

K vysněnému dárku mám jednu vzpomínku, co jsem vyprávěla svému ex: já  jsem strašně toužila po dřevěné kasičce, takové truhličce s  klíčkem , ale nakonec jsem ji k Vánocům nedostala

(ačkoli jsme s dědou skoro každý víkend stáli u výlohy na Dejvické,   kde byla vystavena)

A jednou přijel milý z trhů v Německu a přivezl mi hádejte co ? Tak za to byl na dlouho omilostněn (on totiž místo daru většinou dával peníze…)

​a? Mám děti dospělé, vím, co je puberta..... takže když si dítě bude strašně přát cestu kolem světa, postavím se třeba na hlavu, abych mu přání splnila, aby náhodou nebylo zklamané a naštvané?

​Ne, to jsem neřekla. Ale je normální, že je třeba zklamané. To se vůbec nevylučuje s tím, že racionálně ví, že to přání nebylo možné splnit. Navíc souhlasím s continuityže na to budu dítě připravovat. Zvlášť pokud mluvíme o puberťákovi, ten na Ježíška fakt nevěří, tak ho přece nenechám žít v nějakém očekávání a pak budu divit, že u stromečku křičí.

A představte si, že jsou i děti, co nesnáší překvapení. A ty opravdu nebudou nadšené, když dostanou to, co si myslely, že nedostanou.

A pořád si stojím za tím, že emoce jsou emoce a nejde je necítít. Korigovat můžeš akorát jejich projev.