Uz davno Vam chcem napisat - nebojte sa, bude to stale lepsie. U nas boli take zlomove body 4 mesiace, potom 7 a 10. Teraz ma syncek 11, objavuje svet, prave teraz som sa navecerala a hladim nanho, ako bojuje so stolickou.

No, je pravda, že v takových osmnácti člověk proflámovanou noc ani nezaznamenal, dnes už to je sakra znát. Takže fyzicky by se byly nejspíš lépe snášely i celé týdny a měsíce nevyspání. Nemyslím ale, že bych tenkrát byla matkou klidnější, když si vzpomenu, jak málo jsem si v tom věku věřila. Takže dát mi tenkrát do rukou miminko, navíc tak uřvané a nespavé jako naše první, nevím, jak by to bylo dopadlo.  Ač matka po třicítce, rozhodně jsem nebyla ani jak přehnaně úzkostná, například dýchání jsem kontrolovat nechodila... Navíc jsem finančně byla úplně jinde, než bych byla před patnácti lety, takže jsem si bez problémů mohla pořídit kdejakou život usnadňující vychytávku (včetně "paní na hlídání") S druhým dítětem jsem byla logicky o něco starší než s prvním a vše bylo zcela v pohodě - spalo a dalo se odložit.

Přesně, s věkem to až zas tak nesouvisí (až na fyzické síly a případnou rekonvalescenci po porodu a probdělé noci bych asi snášela líp ve dvaceti než ve třiceti). Navíc si nemyslím, že by se autorky výše uvedených příspěvků nějak hroutily. Prostě jen vidí, že efektivita práce je nižší, když jednou rukou těší plačící miminko. To je normálka. Já nad sebou taky občas kroutím hlavou, když vidím, jak mi jedno dítě dává zabrat a jsem občas vyšťavená, ale je to v podstatě fakt jen pocit. Nakonec objektivně vzato ve špíně nežijeme, jíst co máme, i do práce něco málo zvládnu, nenechávám dítě hodiny koukat do tabletu a řekla bych, že to tak mají i ty, co si myslí, že žijí v chaosu.

Je mi 36 let. A fyzicky jsem na tom líp než leckterá dvacítka. Nemyslím si, že bych před patnácti lety zvládala děcko snadněji. I když možná ano - neměla bych totiž dům, zahradu a X aktivit a koníčků, do kterých jsem se za těch 15 let pustila, neb jsem roupama nevěděla, co dělat a zač utratit prachy. Nějakých hororových situací pramenících ze samotné existence dítěte jsem si tu nevšimla. Spíš stesky, že si toho nakládáme moc.

Tak nejako. Akurát, že ja som mala prvé pred 30-tkou.

Jestli bylo či je na mém mateřství něco hororového, tak zejména poporodní poranění, které se hojilo věky a pak ubreceny miminko, který prakticky proplakalo celé první tři měsíce. Nevím, jestli by na tom něco změnil věk, kdy se mi syn narodil. Dite plačící celý den bych  asi snášela těžce i před deseti lety. Ale abych vám přispěla do statistiky, je mi jen lehce přes třicet.

Já si sem občas přijdu postesknout, když máme nějaký extra hrozný den, ale už teď vidím mírné zlepšení. Sice s mrnětem musím být pořád a nemůžu ho nechat chvilku jen tak si hrát, ale už se dá trošku zabavit hračkami nebo zpíváním a nepropláče mi celý den. Je to úleva, i když jsem si samozřejmě malovala to spokojené miminečko, domácnost jak ze škatulky a na plotně denně čerstvé zdravé a vyzivově hodnotné jídlo :-))

prvorozený taky nikdy nechtěl být sám. Naštěstí jsme měli takovou ohrádku na kolečkách, takže jsem si ho s sebou převážela mezi kuchyní a obývacím pokojem. A já si mohla něco rychle uklohnit a rychle sníst. V koupelně trávil čas na ručníku, abych se mohla vysprchovat nebo si vyčistit zuby.

druhorozený se zase rozhodl, že usínat a hlavně spát bude jen u mě a to při houpání na balonu. Když už mi umírala ruka nebo jsem potřebovala si dojít na záchod, tak jsem měla od kamarádů půjčené lehátko, které vybrovalo. Takže jsem zapnula vibrace a poté položila zavinuté dítě (ne obráceně) a mohla jsem jít. Do minuty od vypnutí vybrací byl vzhůru. Přešlo ho to. Naštěstí.

a mohla bych pokračovat, jen chci napsat, že některé věci je třeba si ulehčit a děláte to dobře, pokud jste spokojená vy a miminko

Veď vyrozprávať sa je zdravé. Ja (my) sme si zas svoje vytrpeli s kojením. Neexistovalo kojenie niekde vonku, najskôr to trvalo strašne dlho a potom zas dieťa vyrušila aj mucha letiaca okolo. Plus bol dokrmovaný UM. Takže pekne len doma. Až od 10. mesiaca, kedy kojím len 2-x za deň, mám toľko mlieka, že po kojení nemusím dokrmovať.

Já tu taky žádnou vyloženě hororovou situaci nevidím. Vidím tu skupinu prvorodiček, co si to neuměly do detailu představit, včetně mě. A teď teda koukáme, co je to za fofr. Tenhle kulturní šok si myslím, že pramení z toho, že lidi už nežijí tak pospolu jako dřív. Většina lidí, se kterými se běžně vídám, už děti má, ale z návštěv jsem nepoznala, co mě čeká. To je asi tak celý. Už to, že sem píšeme, vlastně znamená, že máme až moc volného času.  Třicet už mi dávno bylo a chci do toho jít ještě jednou, i když už vím mnohem líp, co mě čeká.

Tak toto je uplne presne vystihnutie situacie.

Doufám, že nejsi moje ségra  ta když zjistila, že  jsem tehotna, držela mi asi hodinovou přednášku o tom, že jsem stará a jak to bude všechno strašný  No, miminku je teprve 10 týdnů a zatím jsem prezila...dokonce v dobré kondici. Ve věku to myslím si, fakt není. Podle mně je to spíš o štěstí a založení toho kterého jedince. 

Veď si jej mala vysvetliť, že keď matka nevládze, na to sú v rodine hodné tetičky, ktoré sa postarajú.

Ale nie, nie je mi to smiešne, moja nebohá svokra zareagovala na oznámenie, že čakáme druhé slovami - a načo vám bude?

Co jsi odpověděla?

 Lidi jsou holt různí.

Nič.

Čo sa dá na teké niečo odpovedať?

Já jsem taky ségře neřekla na tu její dlouhou řeč nic. Nevím, co se dá říct na "se mnou byla v porodnici holka, který bylo 17" - to použila jako argument, že jsem na dítě stará 

Přitom ona když měla dítě, byla jen o rok a půl  mladší  než já  Nicméně ona tyhle řeči nemyslí nijak zle nebo špatně, ale prostě chce poradit z pozice starší sestry.

Možno sa ti vlastne chcela zveriť, že to ona nezvládala .

Prvni dite jsem mela po 30 a troufam si tvrdit, ze materska bylo moje nejvic flakaci obdobi v zivote. Dost se mi po te pohode styska. Moje mati tvrdi to stejny a rodila po 20. Vase idea lehce pokulhava. 

Mě se soused ještě v šestinedělí ptal, kdy budeme mít druhý, protože prej dvě jsou lepší, že kdyby se jednomu něco stalo, aspoň nám zbyde druhý.