Přesně já, mám hrozně jemný vlasy, takže kštice bujná nebyla nikdy, ale aspoň jsem je měla dobře rostlý kolem obličeje. Teď mám kouty, na kterých začínají růst nový vlasy, neobarvený. Každý ráno na polštáři slušná úroda, další chomáč vyčešu a případně další hrsti jdou při mytí. Musím se co nejdřív nechat ostříhat a obarvit, jinak už nebudu moci z domu.

Já už jsem si tu na padání vlasů nejednou stěžovala. Padaly mi bohužel dost i v těhotenství , ovšem se stavem po porodu se to nedá srovnat. Vlasy sbírám všude, z obsahu sítka v odtoku vany bych brečela. Divím se, že vůbec ještě nějaké vlasy na hlavě mám, když vidím, co jich vypadává.

Pánbůh mi to ale zřejmě vynahrazuje na miminku, začínají mu růst delší vlásky a vypadá to hrozně roztomile, když jsou rozčepýřené

Ten můj nezbeda vypadá jak rákosníček, ale těch vlásků má naštěstí víc

Dítě mi běžně přes den spí 20 minut, maximálně půl hodiny v kuse...Ale teď spí už hodinu a půl a já místo toho, abych dělala...cokoli...se na něj chodím co pět minut nervózně koukat, jestli se třeba nezadusilo plínkou

To znám. Po očkování prospal téměř celý den a já, místo toho, abych udělala všechny ty práce, které nestíhám, nebo si třeba něco zajímavého četla, udělala pohodu, jsem byla schopná jen sedět a tupě čumět 

Ehm, dělám to samý. A bojím se cokoliv začít, že to stejně budu muset hned přerušit. Takhle pak zbůhdarma zabiju třeba další půlhodinu na parfumanii, i když je potřeba udělat něco doma, pípadně se nějak ušlechtile bavit, odepsat na odkládané maily apod.

Čumění do zdi považuji za blahodárné, věnuji se mu nárazově již druhým rokem. A to jsem měla dost velké ambice, co všechno nebudu dělat. No, nebudu :-)

Jsem ráda, že to říkáš! Při čumění do zdi se totiž přistihnu čím dá častěji, asi je to nutné pro přežití :)

Říkám si, že je to duševní hygiena!  Bývala jsem totiž takový ten trapný hujer, co se pořád hlásil na nějaké zkoušky, vyráběl zářezy do CV a odškrtával si v pomyslném úkolníčku .  Teď se smiřuji s bohémským způsobem života, taky má něco do sebe. Ale hotovo nemám nikdy nic a dnes jsme sice dorazili k pediatričce včas, nicméně na místě jsem zjistila, že dítě nemá boty...

Ocividne je nepotrebovalo, to nereste

V těch 34 stupních jsme se bez nich obešli, ale znáte ten pocit, když vám dojde, že v té hlavě už fakt nic neudržíte?

Přesně jako já 

Já tomu říkám Tupě zírat a dělám to taky...

hezký. Byla jsem na tom hůř. Jednou jsem vezla syna, když byl ještě batole na sáňkách večer naproti manželovi. Už od dveří si mi stěžoval, že ho zebou nožičky. Utěšovala jsem ho, že je to jen na chvíli a teprve, když jsem ho pak chtěla postavit do sněhu, jsem si všimla. No neměl je... 

Na první návštěvě u dětské doktorky jsem s sebou měla jen jednu náhradní plenu a žádnou látkovou ani přebalovací podložku (doma zásoby jednorázového i pracího obého). Dítě se pokakalo ještě v čekárně, tedy jsme hned spotřebovali tu jedinou plenu. Když jsme přišli na řadu, neměla jsem dát co pod něj ani přes něj. Připadala jsem si jak nejpitomejsi matka pod sluncem. Od té doby s sebou vozím tu narvanou přebalovací tašku, kde je všechno a tak na dva dny :)

Hmmm, tak já jsem ta aktivka, co po odpadnutí dítěte zahajuje činnosti. Takže na konci dne tu máme například jednu hotovou bábovku, pračku plnou mokrého prádla, myčku s čistým nádobím, špinavé nádobí všude, čisté oblečení všude, i na sušáku, rozepsaný email, rozdělanou večeři, dítě před koupelí, který bude potřebovat USPAT a jednu vyčerpanou frustrovanou matku, která zase nic neudělala. Kdybych si sedla a čuměla, určitě by mi bylo líp.

My při první návštěvě doktorky spotřebovali asi 3 plíny a dvě podložky, to byl fakt průtokáč... Další materiál už jsem s sebou neměla, takže to bylo jentaktak. Na dítě mi tím pádem nikdy nic nechybělo, ale dávám si do tašky i triko pro sebe, abych třeba náhodou nechodila počůraná, poblinkaná nebo celá od mlíka. Takže příště to stejně schytají kalhoty, to je mi jasný.

Skúšala som na materských jeden aj druhý prístup a nakoniec som pre vlastné duševné zdravie ostala pri civení do steny pod názvom "musím nájsť sever".

Keď som potrebovala niečo spraviť, tak vtedy, keď som diaťa poslala kočíkovať niekoho iného, resp. podvečer, keď už bol doma manžel, lebo to večné nedokončovanie načatého ma privádzalo do stavov blízkych šialenstvu.

 Jo, to je přesný.  Začínala jsem teda s tupým ziranim u prvního, ale pak jsem usoudila, že fakt musím něco dělat a přešla jsem.do.druhého extrému. Takže ddruhé dítě spí, první je ve školce, je třeba psát recenzi, cvičit, vařit, vypít si to kafe a taky dočíst tu knihu, co už čtu rok...mrknout na film, to taky. Zapnu počítač, uvarim kafe, umyju vlasy a dítě vstává.  No, už 4 roky tak nějak nic smysluplného nedělám. Blbý, no...Zlatý tupý zirani.

Tak já k zírání postupně přecházím od té aktivity, protože jinak bych se asi sesypala. Podle mě je to obrana těla. Vždycky mě pobavily ty rady "jděte si lehnout s dítětem". Jak? Nesnáším bordel a v domě se zahradou práce nikdy nekončí. Nechci seknout s klavírem, snažím se udržet při životě blog, plenky chci mít vyžehlené, na cvičení se nechci vyprdnout, příkrmy vařím vlastní, o rozdělaném pečení a vaření, když mám naději, že bude ještě 15 minut spát, ani nemluvím. Občasné zazírání si je asi ochrana před pádem na držku :) Dítěti je víc než sedm měsíců a včera odpoledne to bylo poprvé, kdy jsem s ním šla odpoledne spát (když nepočítám to, že jsem jednou usnula na zemi při pauze mezi dvěma cviky). Aktivitu přes hranice svých možností bych mohla vyučovat :)