Jako vzteklina můžu říct, že žít sama se sebou je v těch vypjatých situacích dost náročné, ale pokud k téhle vlastnosti není přidružené ještě něco, třeba nějaká porucha, tak z toho ty děti, i pubertální, vyrostou. Ony už si své chování uvědomují, ale ne vždy ho zvládnou korigovat. Lidský mozek se v téhle oblasti vyvíjí až do 20+ a můžu říct, že po té dvacítce jsem se ohromně zklidnila bez nějakého valného tréninku.

Pinot Noir 

Hele já taky ale u nás je to prostě jiný... včetně výchovy i příkladu (moji rodiče byli dost dobrý vzteklouni oba, tak co nadělám kromě toho, že se snažim to úmyslně překonávat). Naopak tam, kde je ten klid a to sebeovládání už tak zažitý že nad tím nikdo nemusí přemejšlet (jako já ), tak bych řekla že to vychází už z hloubi charakteru a dotyčnýho to nijak neomezuje ani nepoškozuje na psychice, takže antidepresiv netřeba (z velký většiny - a když si k tomu vemeš, že tam 99% lidí fakt úporně a pravidelně sportuje, o jejich duševní zdraví bych se nebála).

dzizisketa takze jeste 16 let...:D

continuity no jo no, tak když u nás čekáš na psychologa 8 měsíců...

dzizisketa . Taky jsem cholericka. A hrozne se to vekem zlepsilo, uz nicim nehazim treba. Urcite rysy mi ale zustavaji. Takze na verejnosti se drzim a pak to vybubla doma, kde se muzu projevit. 

Pinot Noir to jsou čísla z let 1950-2015, tedy ještě před COVIDem. Rozhodne se nedá tvrdit, že rozvinutější sebeovládání Švédů, zvyšuje riziko sebevraždy.  

Garfie No víš co někdo na to prostě nemá. Já taky mozna ne, já to chápu, prostě někdy kombinace slabého rodiče a silného dítěte je prostě těžká, těžká....

barbucha Jo no, já si furt myslím, že my jako rodina se na sever v nejbližších 10-15 letech nemůžeme podívat.

continuity protoze to je hruza omlouvat se to neda. Maximalne u malickych, co nemaji rozum a i tam bych tedy prisnym hlasem naznacila, ze takto teda ne 

rasaNori já myslím, že po šestém, osmém roce bude mít pár klidnějších let než přijde puberta

Právě dnes řeším jednoho kolegu, ktery mi řval úplně neoprávněně na podřízeného a zjistila jsem, že jsou na něj ty stížnosti z různých stran. Třeba vynadá recepční, že po něm chce splnění jeho povinností v termínu.

to je fakt super. Řekla bych, že to sebeovládání je v našich končinách dost podceňovaná věc. 

Já si tedy zase myslím, že z dětí, které nikdo neokřikne, ani když je to, dejme tomu společensky sice nemístní, ale děti zlobí, řvou kde nemají atd atd....vyrostou namachrovaní ehmm jedinci, protože výchova dítě může vše, je podle mně scestná. Nejsem příznivec neovládajících se, hysterických ani násilných rodičů, aby bylo jasno. 

stes ani nemusí být namachrovani. Úplně k neštěstí stačí, co popisuji výše. Pocit, že řvaní na někoho je legitimní komunikační prostředek. A pak velké překvapení, že to nevede ke kýženému cíli. 

stes já myslím, že tu nikdo netvrdí, že jim nemáš dát najevo, že se ti to nelíbí. Ale ne vždy to nese výsledky hned v zápětí.

continuity Řvaní je k ničemu. Ale já spíš myslela tu druhou stranu výchovy, kdy i okřiknutí nebo  napomenutí se bere jako omezování dětské dušicky. To je rovnež špatně. 

Anema myslíš, jako řvát Neřvi!

Vy už tu kopete a řvete, ale já ještě k tomu s kým si nikdo nebude chtít hrát/kamarádit:

Naše děti mají sousedy v podobném věku, stejného pohlaví, s podobnými zálibami... Když se dali před časem dohromady, bylo to u nás nadšení bez hranic. Nepatrně ho kalilo jen to, že děti doma mají jiný styl výchovy, velmi volný, takže naše děti z toho srovnání vycházely jako otroci a já jako otrokář: občas je nutím (nepříliš úspěšně) uklízet si pokoj/sousedi absolutně nemusí, večer je volám, že už musí domu/sousedi mají přijít, až se jim bude chtít, během nejsilnějšího covidu a lockdownu jsem nechtěla, aby chodily ke kamarádům, protože bydlíme i s mými dost ohroženými rodiči (to mi bylo našich dětí dost líto, ale  fakt jsem ty rodiče nechtěla nakazit)/sousedi měli zástupy návštěv (jejich boj) a děti psaly mým dětem pomluvy na mě. (Všechno to jsou děti na 1. stupni.) No ale tak nějak celkově tam že strany našich dětí byl opravdu VELKÝ zájem o kamarádění se.  Byly spolu děsně moc, až pak najednou naše utnuly kontakt, u nich něco opravdu nevídaného, mám pocit, že by kvůli kamarádům byly ochotné udělat skoro cokoliv. Pak s odstupem proběhlo ještě několik pokusů o kamarádění, ale všechny skončily brzy, opět z naší strany. No a když jsem z dětí tahala, o co šlo, tak jsem zjistila, že ti sousedi je pri hraní nutili dělat fakt úplně jenom to, co chtěli oni, při sebemenším nesouhlasu vyhrožovali a dokonce i zakazovali našim dětem hrat si s dalším sousedem. Takže -  světě div se - naši, byť vydrží fakt hodně, se už s nimi nechtějí kamarádit. Btw. viděla jsem, že jednu dobu byli ti sousedi neustále s dalšími dětmi ze sousedství a po nějaké době jak když utne. 

rasaNori Takže za mě vhodně podaná věta: "Když budeš dělat něco škaredého dalším dětem, nebudou s tebou chtít kamarádit." není žádná manipulace ani výchovný přešlap a zadělávání na budoucí traumata, ale konstatování reality. (A taky to bere ohled i na ty ostatní děti, které třeba nemaji zájem čekat až do 20 let, až jejich spolužák třeba sám dozraje k tomu, že  jim něco nemá dělat.)

A nezaměňovat neustále prosím s: "když budeš dělat xy, nebudeme tě my rodiče mít rádi" ani s "musíš být hodná holka a všechny poslouchat". To je snad něco jiného a občas mi přijde, že se tu trochu nerozumí psanému textu a o to více se do byť vzdálených témat projektují vlastní traumata. 

Anema myslíš, jako řvát Neřvi!

​Tohle je moje velká bolest.

Poslední dobou syn řve, ale vážně jako tur a téměř nonstop,. navíc má fakt hlasitej projev. Většinou reaguju klidně, ale občas mě to dožere a pak na něj řvu, ať neřve.Vím, že je to k ničemu, ale nemůžu si pomoct.

Lav ty si to dokonale vystihla.

Garfie Tohle může být zpovykanost, ale taky třeba ADHD. Což se samozřejmě vzájemně nevylučuje.