Evaeva A do kolika let se tak za děti zdraví? Já tohle fakt nechápu. Když jsme někam šli, řekla jsem dceři, jak tam vejdeme, pozdravíme. Jasně, že ne vždycky to řekla. Ale nikdy by mě nenapadlo, že to je vynucování. A píšu o dítěti, který je toho jaksi mentálně schopno pochopit a mluví.
Omfg
15. prosince 2018 14:31
A moje dite ve skolce nezdravi, pokud se nepocita podani ruky ucitelce, to tam je pravidlo. On totiz nemluvi porad skoro vubec a uci akorat cau. Takze ano, moje dite je ten nevychovany fracek, co v obchode nepozdravi. On totiz nepromluvi skoro ani doma.
notna ano učí, ale jen tak, že ona pozdraví. Takže příkladem. Je na dítěti, jestli odpoví, nijak si ten pozdrav nevynucují ani neupozorňují, když nepozdraví. O tom, jak se chovat si vypráví jindy.
No a naši kluci konečně přestali zdravit, když jdou po Praze 
notna jo, to mi přijde v pohodě, když jí dopředu upozorníš a když nepozdraví, tak to přejdeš, nebo se k tomu vrátíš později. Totiž to stání nad dítětem tak pozdrav paní doktorku, to dítě vlastně ztrapňuje, vlastní rodič ho přivádí do rozpaků před cizími.
marieu u těch doktorů mi to přijde hrozně sympatické, když se představí. Teď jsme byli s dětmi u doktorky a ta mluvila přes ně: tak mu vyhrňte triko, ať si lehne tam,... 
Jos marieu Možná byste mě taky považovaly za nezdvořilou, protože i když se mi lékaři, co si z posledních návštěv nemocnice pamatuju, vždycky představili, tak se otočí, vezmou roušku, párkrát se projdou sem a tam spolu se sestrou, a já netušila, kdo je kdo. Dokonce naposledy při zákroku mi doktor dělal UTZ, jediný muž tam, a za 5 minut jsem byla na sále, přišel tam zase on, ale v roušce, a já se ho ptala, jestli je to pořád ten samý lékař - a byl Ta nemocnice je taková specifická, kombinace stresu, strachu, snahy všechno pochopit a zapamatovat si všechny informace, už nenechává prostor na zapamatování tváří.
Tiež sa zdravím všade, u lekára, v obchode predavačky a aj sbs pracovníkov, keď stoja pri vchode do predajne, aj vo vlaku poviem dobrý deň či dovidenia spolucestujúcim. Často sa však cítim ako exot, mnohí na pozdrav neodpovedajú. A ani mnohí študenti na VŠ neodpovedajú na pozdrav, mnohých zdravím ako prvá ja.
Evaeva Klidne jsme i řekla, aby pozdravila. Na tom mi nepřijde nic ztrapnujícího. Jednou, normálně upozornit.
Jos Piseme, nebo teda já určitě, o dětech, které mluví a situaci už chápou. A hlavně já s tím začala ohledně požadavku, aby dítě nebylo vyzváno k odpovědi, když jej nekdo pozdravu, protože se samo rozhuje, jedtli odpovědět chce nebo ne.
notna mně to přijde ponižující, dítě udělalo chybu a ty na ní ještě upozorníš. Kdyby si zapomněla pozdravit ty a muž tě takhle nahlas vyzval, taky by ses cítila trapně. Proč by se dítě mělo cítit jinak?
Reakce na Evaeva:
notna mně to přijde ponižující, dítě udělalo chybu a ty na ní ještě upozorníš. Kdyby si zapomněla pozdravit ty a muž tě takhle nahlas vyzval, taky by ses cítila trapně. Proč by se dítě mělo cítit jinak?
Tak to já jsem teda dceru ztrapňovala porad, protože jsem jí tyhle věci normálně říkala. Pozdrav, umyj si ruce, obuj si boty a tisíc asi dalších věcí normálně před ostatními. Nikdy by mě nenapadlo, ze je to ztrapňujicí. A teda moje chování je odlišné k 2-6 letému dítěti a muži. To by mě nenapadlo se chovat k oběma stejně.
...protože to dítě se teprve vychovává.
Ale ten muž by už vychovaný být měl.
A vše záleží na tónu, jak se co řekne...
Si myslím.
Evaeva tak mně to hlavně přijde jako základ. Normálně se představit. Samozřejmost, nad kterou nemusím přemýšlet, protože jsem tak vychovaná.
Myrtila tak tohle je úplně specifická situace a nepřišlo by mi zvláštní, kdyby si mě někdo nepamatoval. Zmínila jsem jinou situaci, kterou zažívám úplně běžně při vyšetřeních na pohotovosti (ty, které byly opravdu akutní a pacientka mě objektivně nemusela vnímat, bych spočítala na prstech rukou za těch 15 let, co to dělám)- otevřu dveře, řeknu "dobrý den, jsem doktorka ta a ta, co pro vás můžu udělat" a v lepším případě- "dobrý den, mně bolí břicho půl roku, tak mi obvoďák řekl, ať si dojdu na gyn vyš... špiním, jsem těhotná, doktorka mi řekla, ať jdu rovnou do nemocnice, ale příští týden jedeme na hory...". Vyšetřím, udělám závěr, jdu psát zprávu a začnu- a jak se tedy jmenujete...
marieujá si nepamatuji, kdy jsem naposled vlezla do jakékoliv ordinace a přede mnou tam už nebyla kartička pojištěnce. Nebo jsem objednaná a lékař už má vyndanou kartu.
Když se mi představí, tak mu ruku samozřejmě podám a jméno taky řeknu, ale brala jsem to spíš jako společenskou věc než jako přenos informací.
Teď jsem behala s dcerou a to jsem se teda normálně představila, teda jejím příjmením, aby bylo jasné, že k ní patřím.
continuity u nás pohotovost funguje jinak, než po celé nemocnici, pacientku si beru na vyšetřovnu sama, bez sestry. Pokud se nepředstaví, kartičku nebo jméno si vyžádám posléze- zprávu píšu až nakonec, nejdřív musím vědět, o co se jedná, jestli to není spíš na příjem, než na ambulantní ošetření. A taky mi vždycky přišlo, že to na lidi působí líp- že se nejdřív věnuju jim- vyptám se a vyšetřím, než začnu něco ťukat do počítače.
marieu No, tady to bylo, jak píše continuity , už tam moje jméno znali. Jinak teda jsem v nemocnici mockrát nebyla, za posledních mnoho let jenom rodit, nebo mě tam dovezla sanitka, takže asi ano, bylo to vždycky nějak specifické.
U nás v jeslích a školce bych za ty roky nezdravice spočítala na prstech. Většinou to byli oba rodiče. Jedna ta matka byla na vozíku, jednou jsem jí podržela vchodový dveře, aby nemusela zvonit. Jako je to ráno běžné. Dostala jsem promptně vynadáno, že si umí podržet dveře sama. Tak příště už jsem je přirazila. Ona teda vždycky naskočila i na personál bez pozdravu.
Děti ke zdravení a děkování vedu a upozorňuju je. Pokud by jim to vadilo, tak mají zdravit rovnou. Myslím teda, že sami fungují líp, než se mnou. Minulý týden donesli sousedce (84) ke dveřím balík, co nechal kurýr dole u výtahu.
