nott bohuzel neumim poradit ani pomoct, je mi strasne smutno z toho, jak se k tobe okoli chova a zastani nikde. Moc ti preju, at se to vsechno obrati co nejdriv k dobremu a jsi konecne volna a stastna.
Omfg
15. prosince 2018 14:31
nott nejde jít do azylového domu?
Reakce na DruI:
barbucha Tak já bych řekla, že jde o to, že když na svoje rány osudu budeš nahlížet jenom optikou toho, že jsou lidi, kterým se dějou i horší věci, tak to taky není úplně zdravý.
To rozhodne neni. Kolik ja jsem za ta leta mela klientu, dospelych i deti, kteri prozili (a nekteri stale prozivali) trauma, ale vubec je nenapadlo vyhledat pomoc, protoze "ostatni na tom jsou jeste hur" 
nott Ja vim, ze v tomhle se lehko radi, a ze pro toho, kdo v tom zije, to neni zdaleka tak jednoduche se rozhodnout. Ale ja bych k tomu rekla toto: To, ze o tobe sousede a vubec spoluobcane nemaji valne mineni je sice smutne (a hodne to o nich vypovida), ale je to zaroven osvobozujici, protoze v takovem pripade ti muze byt uplne u prdele, co si o tobe mysli! Ty nemas co ztratit. Nikdo z nich ti nikdy nenabidl pomocnou ruku, nikoho z nich neni ochoten podivat se na tvoji situaci z tve strany, tak proc by te jejich nazor mel vubec zajimat!? Horsi uz to stejne byt nemuze, no ni (jak by rekla barbucha 
)?
Ja si myslim, jak uz tady nekolikrat zaznelo, nejlepsi reseni by bylo proste odkracet stredem a po nas at prijde potopa! Pokud by byla moznost zustat aspon na par dni v nejakem tom krizovem centru, tak bych se sbalila, odjela do centra, zavolala na policii, ze v dome je sama nemohouci osoba, a nazdar. Jeste bych si potom vypnula telefon nebo zmenila cislo. A pak uz bych se soustredila jen na sebe - prace, bydleni, odborna pomoc. Co ti muze kdo udelat!? To, ze se to lidem nebude libit, no, "tough shit", jak rikame my Americani! A jakmile ti zacne vnitrni hlas naseptavat, jak prece nemuzes nemohouci matku opustit, tak mu pripomen, ze tohle je proste karma! Nejsi, nejsi povinna znicit si cely zivot po tom, co uz si prozila!
Ale samozrejme chapu, ze odhodlat se k takovemu kroku je velmi tezke.
Reakce na MP Marge:
Pokud by byla moznost zustat aspon na par dni v nejakem tom krizovem centru, tak bych se sbalila, odjela do centra, zavolala na policii, ze v dome je sama nemohouci osoba, a nazdar. Jeste bych si potom vypnula telefon
Moje řeč. I kdyby to mělo bejt v Bohnicích... prostě sama jsem hospitalizovaná a vy mi můžete... Podle mě jiný řešení neni, no ni?
barbucha Take si myslim, ze neni.
sesypat se a nechat se hospitalizovat jsem tady psala hned na začátku... 
RoSa A melas pravdu!
Ale samozrejme chapu, ze odhodlat se k takovemu kroku je velmi tezke.
Svedomi je strasna vec, strasna!
Kokoska to neni svedomi, to je debilita
viktorka_od splavu Promin, ale opustit tyranskyho partnera je trochu jednodussi nez umirajiciho tyranskyho rodice. Presto to ani u toho partnera rada lidi neudela roky a nekdo nikdy. Ani o nich bych nerekla, ze jsou debilni. Cimz nechci rict, ze by to nott nemela udelat. Mela. Ale chapu, ze to neni ve stylu, trada, jsem konecne volna. Obzvlast pokud je mladsi nez my, coz nejspis je.
fakt považuju ještě za nutné zopakovat, že utéct od tyrana je úplně přirozená sebezáchovná věc. naznačovat, že by z toho někoho mělo trápit svědomí, je zlo. že některé z nás snad k takovému postoji byly vychovány je možné, ale ještě se v tom utvrzovat je úplně na hlavu. jsou mezi námi i lide kteří by ji tam nechali prostě chcípnout. já bych to třeba neudělala, ale moje svědomí by naprosto uklidnilo jen to že bych o ní dala někomu vědět. A nikomu z první skupiny bych to neměla za zlé.
Odpoutat se je opravdu otázka sebezáchovy, ale stejně jako se odchodem nevyřeší naráz všechno, i před ním je možné si spoustu věcí urovnat v sobě. Bez posuzování a nálepek, najít si co možná klidnou chvíli a pouvažovat, co mě tady vlastně drží. Podívat se do sebe bez přikrašlování, ale taky bez shazování. (Což je pekelně těžké vychytat, k tomuhle je dobrý terapeut nebo aspoň někdo, kdo naslouchá a nedělá rychlé závěry - rozhodnutí musí vycházet zevnitř, musí být toho člověka.) Rozprostřít si před sebe všechny aspekty, neřešit, jestli je něco "nelogické", jen se dívat. Co z toho je opravdu moje, co je důležité pro mě? Můžu s tím něco dělat? Atd. Pokud má být výsledkem dobrý život a zdravější přístup k sobě založený na respektu, pak prostě musím své nitro respektovat, ne se přinutit nebo si poručit (nedejbože poslechnout někoho zvenčí). Dát prostor i svým obavám, vyjádřit jim uznání a laskavě říct, hele, strachu, vím, že to se mnou myslíš dobře, hodně jsi mi v minulosti pomohl - teď už jsem jinde a zkusím to jinak... Souběžně se chystat prakticky, dělat velmi konkrétní věcné kroky, ale přitom se neznásilňovat vnitřně. V člověku je něco, co chce být úplné a zdravé. Dávat tomu po kouskách prostor a posilovat v sobě důvěru, že jako dospělá už se můžu zachovat jinak, že sama sebe podržím.
Jitka77 
To je krasne napsany a pravdivy. A nevede to k sobectvi, ale k sebeucte, pro me dva odlisny pojmy. Coz je pro kazdyho cesta, ktera nefunguje tak, ze odted uz vim. Porad se dozvidam neco novyho. A za velkym posunem je casto neco bolavyho. Pak se dlouho nic nedeje. Pak krok zpatky. Cesta, ktera je slepa, mozna na ni bylo neco dulezityho. Mozna po ni musel clovek jit tak dlouho, aby rozhodnuti vratit se bylo jak pises jeho, vnitrni. Neni to totez jako kdyz ti to poradi nekdo jinej.
Dluzim odpoved, kde se vidim za 5 let? Asi se necham prekvapit
viktorka_od splavu promin, ja jsem zadne chovani nepopisovala, jen jsem napsala, ze svedomi je hrozna vec. Mineno v navaznosti na predchozi prispevek Marge (ktery i zcasti cituji) tak, ze komplikuje rozhodovani. Na cemz si trvam.
