Tak nejako stále dúfam že to niekto dá konkrétnu radu, kam sa obrátiť aby jej fakt pomohli nie len rečami, nejaký ten kontakt.
Keď sa dostane k tej správnej pomoci a vyriešia sa akútne problémy, či už s umiestnením alebo inak, potom môže začať premýšľať ako ďalej. Dovtedy si to len teoretické návody.
Janulik03 Jak můžu dát kontakt a konkrétní radu někomu, když nevím z jakého vůbec kraje pochází? A všechno řešení začíná u praktického lékaře, to jsem psala hned. Víc konkrétněji to fakt neumím.
nott Zkoušela jsi nějaké krizové centrum? V Praze, ale i jiných městech /to nevím?/ třeba RIAPS...https://www.csspraha.cz/kc-riaps.
Tam bych předpokládala, že může člověk v tak extremně náročné situaci, jako jsi dlouhodobě ty, přijít a říct, už nezvládám, jestli mi neumíte pomoct, tak tu asi ke krátkému pobytu musím zůstat. Dokážu si představit, že pokud nechceš ani nemůžeš matce žádné zařízení ani službu zaplatit /což chápu/, že je možné a smutné, že se žádné pomoci nedovoláš. Plus to, že matka bude asi svým chováním pacient, kterého se snaží všichni zbavit, a nechat to kompletně na tobě.
Díky, RIAPS mám ještě na seznamu, také Acorus.
Já se od začátku snažím řešit celou situaci sama. A myslela jsem, že to zvládnu. Ale záležitosti k řešení neubývají, naopak, a všechny se týkají výhradně mámy a jejího života, jejích potřeb. Pořád čekám, kdy budu moci udělat něco pro sebe.
Jsem ráda za zdejší empatii a podporu, ale od vás tady jsem samozřejmě žádnou pomoc nečekala, neznáte mě, nevíte, odkud jsem, jak píše Kan . Pomoc jsem čekala od sociální pracovnice, třeba radu, kam se obrátit, nebo od těch, jejichž povoláním je pomáhat lidem jako jsem já.
S máminým lékařem jsem dnes mluvila, byl na mě dost hrubý, prý jestli nejsem ochotná se postarat o někoho, kdo mě vychoval, mám si zařídit péči soukromě a nesnažit se využívat zařízení typu LDN.
nott Chápu, zažila jsem kdysi od lékařky, která mě znala z jiného oddělení nemocnice, hrubost, nad kterou mi dodnes zůstává rozum stát. Praktici jsou různí, někteří skvělí a smekám, protože jejich práce je hodně náročná, o jiných bych pomlčela.
Třeba tvoje cesta "ven" vede právě přes to říct, už to nedávám. Sebrat se, do krizového centra jít osobně a říct si o pomoc pro sebe. Tady, teď, akutně ji potřebuju. Není to slabost, selhání, ve tvé situaci je to úplně normální. Každý máme toleranci toho, co zvládnem, nastavenou jinak, a ty už jsi toho zvládla víc než dost.
ja si tady jeste odlozim takovou vec, kterou jsem uz skoro vytesnila: mnoho let jsem zila v dojmu, ze ja se s veskerou laskou a peci postaram o nekoho, a on/nekdo dalsi se bude s vdecnosti a laskou starat o me. leda hovno.
pardon ale tak to proste je.
viktorka_od splavu Nedávno jsem o tom zrovna přemýšlela. Kamarádku dost štve druh, se kterým je cca 18 let. Začíná morousovatět, je hodně negativní. Teď je jim přes 60, tak mají se na "stará kolena" rozejít, nebo si říct, že už to spolu doklepou? A když mě ten druhý štve, jak moc se mi pak případně bude chtít se o něj starat, když by vážně onemocněl? Píšeš o tomhle nebo jsem to špatně pochopila?
Marbuša ne to vubec. chapu ze je tva kamaredka ve slozite situaci. ja mam na mysli neco teochu jineho. ja byla vychovana/nejak jsem nabyla dojmu, ze kdyz se budu hezky starat o sve blizke, tak oni mi to automaticky budou oplacet-cim lepe, tim vice.. rozumej zejmena to, ze ja se nemam starat o sebe, ale o druhe. jenze to je velka mylka, kterou mi teda zivot poradne omlatil... az mi to doslo. clovek se ma starat v prvni rade sam o sebe. a pokud mu pak zbyva dalsi kapacita, kterou s laskou venuje blizkym/detem/partnerovi/rodicum/opustenym pejskum... jupi. ale bod 1 je klicovy, bez nej to fungovat nikdy nebude.
Marbuša nicmene kdyz nad tim tak premyslim, je to i rada pro tvou kamaradku
viktorka_od splavuMluvíme o finanční soběstačnosti, kdy si můžu zajistit ve stáří dobré zázemí, abych raději nespoléhala na své blízké, se kterými mám dobré vztahy, ale kdyby se na mě přece jen vykašlali? Jestli to chápu dobře 
Třeba tvoje cesta "ven" vede právě přes to říct, už to nedávám. Sebrat se, do krizového centra jít osobně a říct si o pomoc pro sebe. Tady, teď, akutně ji potřebuju. Není to slabost, selhání, ve tvé situaci je to úplně normální. Každý máme toleranci toho, co zvládnem, nastavenou jinak, a ty už jsi toho zvládla víc než dost.
přesně tak, psala jsem to včera, předevčírem? Nevim. Proste si dovolit se "zhroutit", to je ted jediná rozumná cesta ven, nechat pomoci sama sobě. A samozřejmě, když potřebuju nutně pomoc, nejsem ve stavu pomáhat matce. Nikdo ji v byte samotnou umřít nenechá, protože když to jinak nejde, tak to najednou jde. A "systém" se postará. Dokud se budenott i přes své potřeby starat jen o matku, vsichni budou spoléhat na to, ze je to takto v pořádku a dcera se přece rada postará, nikoho už nezajímá, ze mele z posledního. Zachran sebe, dokud je čas.
Marbuša nejen financni, veskera starost o sebe, zivotni pohoda a spokojenost, to vse je veci kazdeho (dospeleho) jednotlivce.
viktorka_od splavu som si teraz predstavila mojich rodičov. Od mojich 10 rokov začala mama pracovať veľmi náročne na čas, zatiaľ čo otec sa o 15,05 vracal z práce. Nakupoval a varil. Ja neviem, či ho k tomu mama prinútila, ale naučila ho to, lebo predtým to nerobil. Ale viac nerobil. A keď bola mama po operáciach, tak okrem nákupov a varenia stále neurobil nič. Všetko ostatné bolo na mne. Keď bola po operácii očí a bolo treba každé 2 hodiny jej kvapnut do očí, robila som to ja. V pohode ležal vedľa nej v posteli a nekvapol jej. A teraz už neurobí nič. A mama je zas z tých, čo čakajú, kým sa druhý dovtipi. Vzala som si z toho to, že keď niečo chcem/potrebujem, tak to aj poviem, nečakám, že partner vytiahne veštecku guľu a zistí, čo chcem.
nott Taky jsem tu už dřív euridike navrhovala zařízení typu krizového centra, jak píšemirajo Tento postup mi kdysi pro kamarádku doporučila psycholožka. Oni ji skutečně přijali, byla tam nějaku dobu hospitalizovaná a krom okamžité psychické pomoci a terapií pak odcházela i s kontakty a plánem následné péče pro ni. Do těchto centre dochází i sociální pracovnice apod. Ono asi dokud budeš fungovat a ty asi funguješ výborně a staráš se a zařídíš všechno, budou to ostatní brát tak, že si jen ulevuješ stěžováním a mají za to, že přece funguješ, žiješ, pravděpodobně klape i péče o mámu, tak to berou na lehkou váhu. Což jejich neempatické chování vůbec neomlouvá.
V těch krizových centrech nemusíš zůstat na hospitalizaci. Ale poskytnou ti akutní péči, poradí. Možná se tam lze domluvit na docházení. Ale tohle už nevím jistě. Ale tu prvotní pomoc v nouzi určitě poskytnou, aniž bys tam musela zůstat. Víc bohužel taky neumím pomoc 
notna Je to tak, je mozne dochazet nebo poskytnou moznost kratkodobeho pobytu, myslim, ze cca tyden. Jsou i pri psychiatrickych oddelenich nemocnic, ale neni to urcene pro lidi s psychozou, tezkou depresi, spis v krizove zivotni situaci, mnohdy na nekolika frontach, kde jedna je ta hlavni a pohar uz proste pretece, beznym volanim o pomoc se nic neresi a dojdou sily, pri celodenni peci o nekoho v jednom cloveku i penize, vsechny zdroje.
mirajo
Díky, RIAPS mám ještě na seznamu, také Acorus.
Já se od začátku snažím řešit celou situaci sama. A myslela jsem, že to zvládnu. Ale záležitosti k řešení neubývají, naopak, a všechny se týkají výhradně mámy a jejího života, jejích potřeb. Pořád čekám, kdy budu moci udělat něco pro sebe.
To ti ráda řeknu: hned, jakmile to začneš dělat.
clovek se ma starat v prvni rade sam o sebe. a pokud mu pak zbyva dalsi kapacita, kterou s laskou venuje blizkym/detem/partnerovi/rodicum/opustenym pejskum... jupi. ale bod 1 je klicovy, bez nej to fungovat nikdy nebude.
Máš úplnou pravdu. Zdravý sobectví je... prostě zdravý.
barbucha jenže člověk si na to prostě musí přijít sám:-/ Navíc to slovo sobectví má kolem sebe takovou aureolu zla.. to aby se jeden načisto styděl:)) tak já raději používám tu sebeúctu
nott Myslím,že ti vyšší moc matčinou nemocí hodila záchranné lano aby ses mohla sebrat a utéct.Neudělala jsi to tak ti matku hodili na krk, ale pořád je šance a čím dříve, tím lépe.Přesně jak radí ostatní.Krizové oddělení a pak už se nevrátit.
