mirajo ano, to je hodně přesné. My nejsme tak daleko, máma je teď objektivně dobrá, i když slabá. Ale žijeme v šílené nejistotě.
Omfg
15. prosince 2018 14:31
marieu já jsem taky sendvičová generace. Máma zemřela , mám v péči tátu, kterému je 92 roků. Má urologické problémy a odmítl léčbu se slovy, že už je na světě moc dlouho....
I přes vysvětlování o zánětu a selhání ledvin, pobytu v nemocnici /v žádném případně neexistuje/ stále léčbu odmítá. Já už to celé obrečela, pohádali jsme se a jedu dál a čekám, co bude.
clothilde ach jo, ta starost komplikovana odmitanim, to je peklo. Vzdycky jsem rikala, ze na dite aspon muzu zařvat a vetsinou poslechne, ale co s devadesatiletym rodicem, u nas to byla mama. Je to tezke, preju hodne sil 
Někdy je lepší starého člověka prostě jenom poslouchat a v klidu nechat odejít .
...souhlasím
(ano, prostě ho vnímat, jeho přání, tužby, ty mu na možnosti vyplňovat a být s ním podle svých možností. Nenutit mu vlastní přesvědčení, resp. co by podle mě teoreticky měl nebo neměl. Je to jeho život, a obvzláště na konci života by to všechno/z jeho úhlu pohledu pro něj mělo být co nejpříjemnější...)
Reakce na Tak Betty:
Někdy je lepší starého člověka prostě jenom poslouchat a v klidu nechat odejít .
díky, že to píšeš.
Reakce na Miru:
Tak Betty
...souhlasím
(ano, prostě ho vnímat, jeho přání, tužby, ty mu na možnosti vyplňovat a být s ním podle svých možností. Nenutit mu vlastní přesvědčení, resp. co by podle mě teoreticky měl nebo neměl. Je to jeho život, a obvzláště na konci života by to všechno/z jeho úhlu pohledu pro něj mělo být co nejpříjemnější...)
Ano, určitě. Ale co v situaci, kdy neřešený zdravotní problém vede k dalším problémům, které musí řešit ten pečovatel? Ty důsledky toho přístupu FAFO jako u dětí a nutnost řešení pak bohužel dopadají na toho pečovatele, a ještě ke všemu zhusta je pak kritizován ze všech stran, včetně od toho, kolem koho se to točí. Jako by už neměl naloženo dost.
Anaj přesně. Miluju tenhle idealismus lidí v problémech, které se jich netýkají.
...jsem laik, píšu, jak to cítím. Nevím, co je, prosím FAFO.?.
ANo, péče o nemocného stárnoucího příbuzného, nebo jakéhokoliv člověka je náročná.
Ale pokud už se k tomu osobně propůjčím, tak bych, podle mě, měla jeho přání(mn.č.) respektovat. Pokud je, a předpokládám, že ve většině případů ano, svéprávný.
Protože je to fakt jeho život.
Tak jako tak, je mu mizerně. Jak já si mohu osobovat právo rozhodovat za něj, protože já si myslím, že je to lepší.? Nejsem v jeho kůži, necítím jeho bolesti, ale hlavně jeho pocity.
Ano, staří lidé často odmítají léčebné postupy, které by jim třeba fyz ulevily, ale pro ně je důležitější jejich pocit. Chci říci, bolest fyzická se překoná mnohem snáz než ta psychická, bolest vnitřku, uvědomění si, že to mám asi za pár, tak to prostě chci podle sebe.
To je, myslím, ta největší pomoc nejbližších. Pokud je konec neodvratný, tak jestli bude se mnou můj milovaný o - přeženu to - den déle, na úkor jeho spokojenosti.?.
Jako všechno - je to individuální, vždy by měl člověk vycházet z toho, jak a co je pro něj přijatelné, snesitelné, akceptovatelné, atp.
Ale zrovna tak, jako já ocením, že ostatní respektují má rozhodnutí(o čemkoliv), tak zrovna tak já bych měla být schopna respektovat rozhodnutí druhých, klidně těch nejbližších, ať už se mi líbí nebo ne.
CHápu, vím, že je to nesmírně těžké...
(opět, příklad ze života - moje mamka pečovala o svoji maminku/moji babičku, jako, napřed o téměř, pak úplně, ležáka cca 12 let. Měla ji doma, tahala ji sama na křeslo/toaletu, omývala, atp. Protože chtěla, protože s ní chtěla být... Ale pokud někdo na to nemá kapacitu psychickou, organizační, jakoukoliv, neměl by se do ničeho nutit, ani kvůli hodnocení druhých.)
Miru continuity Je to pravda, ale situace je nekdy o dost komplikovanejsi. Nemoci, osobnostnim nastavenim, vztahovymi podivnostmi...opravdu ne kazdy ti rekne, nechci bojovat a uz me jen doprovazej a stoji si za tim, taky ne kazdy odchazi v 90, s pocitem, ze se zivot uzavira prirozene a v pravy cas.
Pečovat o blizké je moc těžké. Máma byla poslední rok v DD, kde byli naprosto úžasní a i v jejich posledních dnech. Kolikrát mi lékař z DD volal a řešili jsem její zdrav. stav a jeho "neuléčit k smrti" a dopřát ji klid, bylo za mě to nejtěžší rozhodnutí, které jsem musela udělat včetně souhlasu k paliativní péči.
Všem, kteří pečují přeji mnoho sil.
Ono se rekne "poslouchat a nechat". A co kdyz vite, ze to za par dni povede k volani rychle a pobytu v nemocnici? Kdyz se to opakuje a nic s dotycnym nehne. Budete sedet a mile konverzovat, jen abyste nepopudili, nerozcilili?
Miru FAFO je v podstatě princip přirozených následků, necháš dítě něco udělat a pocítit, k čemu to vede, na jeho vlastní kůži. V praxi ale nemůžeš stejně nechat dítě udělat vše, co chce, i kdyby jen proto, že by následky mohly být fatální, což ty jako dospělý víš, ale dítě ne. A u dospělého, který se bohužel ocitá v ledačems na úrovni dítěte, pokud jde o kognitivní stránku, to také nechceš dělat. A mimo jiné i proto, že to dopadne nejen na "jeho kůži", ale i na tu tvou, pečovatelskou. A víš, že menším zásahem se může předejít velkému pozdějšímu problému, bolesti a trápení.
Myslím, že klíčový je tvůj pozdější dodatek "co to jde". A že vše je individuální případ.
Jistě je dobře, když lze starému člověku naslouchat a nechat ho v klidu odejít. To, co psala clothilde , byl povzdech nad trochu jinou, lékařsky řešitelnou situací- a přišlo mi, že bez znalosti situace se jí místo prostého "potlapkání" dostalo pár pouček, které nepochybně zná, a svým způsobem zpochybnění toho, co cítí. Což jistě nebylo záměrem. To je zrada písemné komunikace, každý do toho, co čte, promítá své zkušenosti, logicky jedinečné a odlišné.
Každopádně hodně sil a trpělivosti všem pečujícím!
