stes Teď je už cca měsíc klid. Občas v noci něco slyším (když se fakt hodně soustředím), ale to je úplně zanebatelný (teď navíc spím s oknem dokořán, takže to je spíš něco zvenku). No uvidím na podzim, no.  

Lama_z_Lana

stes No, kéž by to vydželo, teď se mi žije úplně bohově (až na jednoho vyhula). Ještě až dodělám tu kuchyň, uff...

Lama_z_Lana

​tak on ne každý umírající je se smrtí smířený a někdo si chce uchovat určitou naději, i když žádná není

​Muj tatinek se smrti smireny nebyl, bal se ji, zemrit nechtel. Pri zmince o smrti dostaval uzkostne stavy. Do posledni chvile veril, ze je v nemocnici na dalsi lecbu, a ze pujde domu. Kdyz jsem s nim naposledy mluvila v sobotu vecer po telefonu, tak uz mel hlas ztezkly morfinem, sotva mluvil, ale presto mi povypravel historii nemocnice, zminil se, ze v pondeli budou v bufetu cerstve rostbifove chlebicky, a ze uz se tesi, az mu bude lip a dojde si na ne; a ze uz aby byl doma, protoze se mu styska po kocourovi.

Nejtezsi telefonni hovor meho zivota, protoze od bratra lekare uz jsem vedela, ze neni pravdepodobne, ze se toho pondeli vubec dozije, natoz aby si zasel na chlebicek, a ze domu za kocourem uz rozhodne nepojede.

Meli jsme mu to snad vymlouvat? 

Myslim, ze tohle se neda generalizovat. Kazdy to proziva jinak a melo by to byt na tom umirajicim, o cem chce a potrebuje mluvit.   

MP Marge tak to opravdu nebylo myšleno. Já jsem zažila situace, kdy ten umírající věděl,že umře. A na toto konstatování mu kolemstojící rodina vysvětlila, že to tak nemusí dopadnout a ať doufá. O to jde v diskuzi od začátku a věřila jsem, že když tu dám fakt konkrétní hodně osobní příklady, že to pomůže. 

Na mne z toho jde opravdové zoufalství, protože to způsobí, že ten umírající je v tom celém strašně osamělý. Nemá se s kým bavit ani o tom, že se boji. Dozví se, že to nebude tak strašné. 

continuity no a co bys tomu cloveku rekla, kdyz ti v slzach sdeli, ze nechce umrit a ze se hrozne boji? 

U nasich to byl z plneho vedomi a mozna i malinke nadeje na navrat domu obrat behem 24 hodin do nevedomi a ocekavaneho konce, prisel v obou pripadech do dvou dnu. Kvuli nim jsem rada, ze snad byli toho strachu usetreni. Nas to vzdycky celkem znicilo. 

continuity Ale vzdyt nejsme ve pri. Ja s tebou souhlasim - kdyz nekdo vi, ze zemre, a je s tim smireny, nebo se o to aspon snazi, tak takoveto reakce rodiny a pratel samozrejme nicemu nepomuzou. 

Jen upozornuju na to, ze neexistuje zadny univerzalni navod na to, jak se k tomu postavit, protoze lide jsou ruzne. 

Kokoska no minimálně vyslechnout s porozuměním. Všichni se bojime. Třeba mu říct,co vše po něm dobrého zůstane, že zůstane pořád ve vašich myslich. A někdy nemusíš říkat nic.  Rozhodně si nemyslím, že říct, neboj se,teď ještě určitě neumřeš, je nějaké řešení,je to jenom odsunutí té věci. Nevím,jak to přesně napsat, ať zas někoho nepobourim. 

Jak jsem psala moje babička se smrti nebála, ale zdráhala se umřít, protože ji ti ostatní nechtěli pustit. Tak te jsem řekla, že ať to pustí z hlavy, že může umřít, kdy bude ona chtít a bude se cítit připravena. 

V tomto to mají věřící na jednu stranu jednodušší, na druhou stranu, pokud na druhé straně něco opravdu je, je lepší být připraven. Pro mě je třeba násilná smrt strašná nejenom kvůli tomu, že člověk ještě tady mohl být, ale moc mne trápí, že se nemohl na tu cestu připravit.  

Tohle jsou teda hodně osobní věci, tak to prosím necitujte, já to pak promažu. Vysvětluji teda svůj postoj k umírání, pokud to někdo jinak, plně to respektuji. 

continuity jo, rozumim. Je to v kazdem pripade tezke a hrozne individualni, presne jak pise MP Marge , neni univerzalni rada. 

continuity Ja se s tvym postojem velmi ztotoznuju

MP Marge já třeba fakt rozumím, proč tchán udělal, co udělal - příští týden to bude rok, co skočil že střechy (to si tady tuším nebyla, tak to napíšu). A měl to všechno předem rozmyšlené, včetně pohřebniho playlistu. 

S tím se taky o tom nechtěl nikdo bavit, ale teda pripustit a naplánovat sebevraždu chce už jiného frajera, než jsme my. na druhou stranu on to ani nikdy nepotřeboval, dělal si všechna rozhodnutí sám za sebe a moc se kolem neptal, co na to ostatni. Zároveň ani nikdy na nikoho neposouval důsledky svých rozhodnutí. Zpětně si říkám, že se na něj nemuselo tolik tlačit se psychiatry, stejně to k ničemu nebylo a pak každá debata končila nedorozuměním. 

MP Marge s tvým tatínkem mě to moc mrzí, muselo to být opravdu hrozně těžké.

continuity

A ho k tomu vedlo, jestli se muzu zeptat?

MP Margevíš co to byla taková kombinace vseho, jeho dost zlomila ta válka na Ukrajině, do toho alkohol, měl i nějaké deprese s tím spojené, zároveň určitě nechtěl zůstat bezmocnej. Tak zhruba rok doufal, že když se rozhodne umřít, tak nakonec to tělo vzdá a umře, ale na to měl příliš dobrou kondici. Ale on někomu řekl, že to po narozeninách udělá (v prosinci), což ten dotyčný samozřejmě nebral úplně vážně. No a jak řekl, tak udělal. Určitě to nebylo žádné chvilkové pominutí smyslů. 

MP Marge s tvým tatínkem mě to moc mrzí, muselo to být opravdu hrozně těžké.

​Dekuju. Nejhorsi na tom bylo, ze on sam nevedel (nechtel vedet), jak spatne to je, a i to malo, co vedel nebo tusil, prede mnou tajil. Takze ja jsem do posledni chvile netusila, jak kriticke to je, a kdyz jsem se to konecne dozvedela, tak to slo tak rychle, ze uz jsem si nestihla prednostne zazadat o cestovni pas a koupit letenku. Nemuzu se s tim vubec smirit, a  myslim, ze me to bude mrzet do konce zivota. 

continuity

MP Margetřeba tě chtěl toho ušetřit.

Je mi to moc líto, ale nevyčitej si to prosím, vybral si to takto on.

To je tema, teda. Velmi som premýšľala, ako by som to riešila, keby sme s istotou vedeli, ze je koniec. U mamy to boli tri mesiace, dve operácie a lekar nam teda ani nahodou nepovedal, ze sa blíži koniec. A bola som s nou večer na izbe, stmievalo sa a vravim, že ráno prídeme aj s otcom. A vtedy som si uvedomila, ze atmosfera sa zmenila. Mama ma drzala za ruku, usmievala sa a pripomenula mi termin v domove dochodcov, kde sme riešili umiestnenie jej sestry.

V noci mi volali......

S otcom to bolo rychle. Tym že spadol a polamal si rebra a dr mi ešte vravela, že je fakt vo výbornej kondícii, ze on by to mohol dať. Na druhý deň si ešte vyžiadal vybrať peniaze, aby mal niečo,vkeby náhodou...

A poobede ked som išla, uz mi povedali, ze a ho museli oživovať a ze je v kome. Napriek covidu ma tam pustili a nechali s ním. V noci odišiel. 

Vlastne som to zo seba konečne dostala von, ale stale neviem ako riešiť rozhovor a bliziacom konci. Myslím, že kľúčové je to, ako chce ten chorý o tom rozprávať. Je to extrémne ťažké, a ťažké je to aj rokoch. Akoby to bolo včera.

Janulik03 "Akoby to bolo včera."

Je to tak a není dne, abych si nevzpomněla.