Černá kočka asi jestli má příbuzného ve společné domácnosti kvůli sdělování zdravotního stavu nebo kdyby náhodou umřel? 

já jsem se pozastavila v nemocnici na příjmu, kde přivezou naprosto bezvládného hotového pacienta, posadí ho na vozíčku vedle kukaně, kde dělají příjem, a paní zpoza okýnka na něj na celou čekárnu huláká a zjišťuje: jméno, bydliště, datum narození, telefon, jméno manžela, jeho bydliště, jeho telefon... taky mu tam řeknou, co mu budou dělat za vyšetření. úplná studnice poznání, takový příjem.

​U žen bývá ještě obohaceno o dotaz na věk při první/poslední menstruaci, atp. No nepodělte se o to. 

Jiná Realita Tak tohle je extrem, ale ochrana osobnich udaju v praxi fakt ne vzdy jde..Taky ji obcas nedodrzuju. Modelovy pripad - lezici pacient (fraktura krcku treba), na pokoji nekolik dalsich lidi. Prijdu jako konziliar a potrebuji informace, podepsat informovany souhlas, vysvetlit typ zakroku...A ne nemame specialni mistnosti, kde by vse slo v soukromi, ani na to neni napr. ve sluzbe cas. 

​A to nelze v ordinaci, na vyšetřovně? Nejde mi teď o ochranu osobních údajů, ale spíš o přístup, při vysvětlování typu zákroku a podobně. Vzdyť ten člověk se třeba bojí, má dotazy; tak jak vy potřebujete od něj informace a podpisy, on má taky své potřeby, ale je před vámi v nevýhodě. Řešit to před dalšími cizími lidmi je to hrozně necitlivý. 

Ginevra Tak já bych ještě viděla dost podsttný rozdíl v komunikaci s pacientem na pokoji a v plné čekárně. Přece jen na tom pokoji to trochu chápu, tam se musí řešit zdravotní věci okamžitě, všichni jsou na tom podobně. Ale ta plná čekárna cizích lidí, to bych nesnesla a ozvala se.

jsem si jistá, že často tyhle věci stačí připomenout, oni je nemění z pohodlnosti, dokud si někdo nepostěžuje. Pak to najednou jde.

Jiná Realita Mě vždycky zajímalo proč v nemocnici potřebují vědět takové věci jestli je člověk vdaný/ženatý a s kým bydlí.  Jako chápu to u nějakých starších lidí, kde je potřeba třeba řešit i nějakou navazující péči, ale u těch ostatních .  To mně neposkytnou péči, když se s nimi odmítnu bavit o svém soukromí?

​prostě tam mají kolonku!

Jiná Realita Tak tohle je extrem, ale ochrana osobnich udaju v praxi fakt ne vzdy jde..Taky ji obcas nedodrzuju. Modelovy pripad - lezici pacient (fraktura krcku treba), na pokoji nekolik dalsich lidi. Prijdu jako konziliar a potrebuji informace, podepsat informovany souhlas, vysvetlit typ zakroku...A ne nemame specialni mistnosti, kde by vse slo v soukromi, ani na to neni napr. ve sluzbe cas. 

​myslím že tady by opravdu pomohl aspoň ten závěs. samozřejmě nezabrání aby to slyšeli ti ostatní pacienti, ale myslím že jim je to dost jedno. ovšem jako vyvolání dojmu soukromí a bezpečí v tom poníženeckém vztahu pacienta k vám by to pomohlo hodně

 

.... nemocnice nikdy nebudou místa dokonalé důstojnosti a soukromí, s tím je třeba z mého pohledu prostě počítat.

​Spíš bych řekla, že je potřeba s tím pořád pracovat a nesmířit se s tím. Vždyť i to, jak se pacienti při hospitalizaci cítí, má vliv na jejich stav. 

​prostě tam mají kolonku!

​mne zas prijde divny se nad tim pozastavovat.To jako nikdo v mladsim veku nepotrebuje pomoc???A od ktereho veku by se na to mohlo ptat?????

Zarinya ale o to snad vůbec nešlo, o nějakou pomoc! pokud se mě někdo zeptá s kým žiju a koho mají informovat o mém stavu tak je to uplně v poho, dotaz na "rodinný stav" k vyplnění kolonky s tím nemá nic společnýho

viktorka_od splavu no,muj prispevek spis mel smerovat k @cerna kocka,no.

ale tak asi jsou proste formulare stejny pro kazdeho,pochybuju,ze to stejne nekoho zajima.

​Spíš bych řekla, že je potřeba s tím pořád pracovat a nesmířit se s tím. Vždyť i to, jak se pacienti při hospitalizaci cítí, má vliv na jejich stav. 

​samozřejmě tím nemyslím, aby se na to kašlalo. ale myslím, že 100% to nebude nikdy, a pokud na mě hulákají jen telefonní číslo a jméno manžela, já s tím problém nemám, třeba tohle mi opravdu žíly netrhá. kdyby chtěla vědět barvu stolice, už bych tak nad věcí nebyla :)

Jos já proti tomu v podstatě nic nemám. myslím, že nikdo nečíhá na příjmu, aby si tam opisoval čísla telefonu a zjišťoval, kdo je čí manželka. nemocnice takhle fungovaly odjakživa a svět se nezbořil. jen mi to přijde vtipné, zejména když jsem třeba slyšela, že správně by měli pacienta odvézt na speciální pokoj, kde by mu soukromě vše sdělili a zase ho odvezli zpět. už tehdy jsem si fakt neuměla představit, jak by to asi v provozu dělali, když jim chybí x sester a žádný takový pokoj nemají, na pokoji čtyři pět ležáků, kterým je fest zle. a ráno by měli každého vyvézt pryč, udělat pro něj soukromou vizitu a zase ho dát na pokoj. 

samozřejmě pak jsou extrémy, kdy protože pokoje nemají ani plenty (a to by fakt mohly mít), člověk vidí, co by vidět nechtěl ani neměl, s tím teda nesouhlasím.

nemocnice nikdy nebudou místa dokonalé důstojnosti a soukromí, s tím je třeba z mého pohledu prostě počítat.

​Ja nevim, no, treba tady to takhle funguje bezne, a to i ve statnich nemocnicich "na pokladnu". A jde to. Oni jsou na to soukromi fakt haklivi. Taky uz vetsina nemocnic presla na jednoluzkove pokoje. 

MP Marge to v česku nehrozí tak následujících sto let, takže do té doby jsem blahosklonná. stačilo by, kdyby pokoje nebyly pro osm. třeba pro tři...aspoń mám pocit, že i na pokoji pro osm se otec vyskytoval. minimálně pro šest byl. což je masakr. v usa ale podle mě mnohem víc než v čr jedou na styl "operace a domů", což taky dělá rozdíl.

MP Marge a ještě perlička - nedávno jsem se mocně sháněla po drobných, na benzince jsem dyndala. protože - na pokojích pro pacienty jsou televize jen na vhození desetikoruny  jinak nejdou. paní na benzince z toho byla tak na větvi, že to tak ještě pořád je, že mi i ty drobné z posledního rozměnila.

Jiná Realita pokoj pro osm s imrvere řvoucí bednou

viktorka_od splavu bedna je poslední problém, nejhorší je vždycky chrápání. a on vždycky někdo chrápe, a vždycky strašně 

By mě zajímalo, kolik se musí zaplatit, aby ta televize nejela vůbec. 

Dá se vydržet několik chrápajicich spolupacientů s jejich rozmanitými obtížemi, ale věčně puštěná televize, to by mě spolehlivě zabilo. Tahleta stálá zvuková kulisa, kterou nemůžu vůbec nijak ovlivnit ani vypnout, to by byla bez legrace moje smrt. Já to prostě strašně nesnáším, z té představy je mi úplně nanic. 

Ginevra když není pacientů osm, ale tři nebo dva, tak se většinou na něčem domluví. já znám spíš jen mužské pokoje, protože do nemocnice zásadně vysíláme otce, a oni nesledují ordinaci, ale většinou svorně biatlon nebo detektivky.

představa dámského pokoje, kde ordinaci střídá modrý kód, mě straší ve snech.

(takhle to měla v nemocnici matka, spolupacientky znaly všechny postavy a všechny zápletky  a nechtěly si nechat ujít další díly).

Jiná Realita Byla jsem pár dní hospitalizována na pokoji pro čtyři, byly jsme tam dvě a FURT běžela televize se Soudkyní Barbarou a podobnejma klenotama...  jsem nějak neměla sílu protestovat, snažila jsem se zaspat co šlo. Vlastně... skoro lepší ta televize, protože jinak si paní chtěla povídat.

A teda přivezli mě v takovým stavu, že mi bylo úplně šumák, že mi lejstra nechávaj podepisovat na chodbě... Ovšem jinak se teda dost ohrazuju, když se mnou chce kdokoli řešit zdravotní obtíže před ostatními pacienty.

Takhle to, bohužel, funguje u mé praktické doktorky. Dveře mezi ní a sestrou jsou permanentně otevřené, takže ten, který čeká u sestry, slyší úplně všechno, co vedle řeší doktorka s pacientem.

Já za sebou dveře zásadně zavírám a nechápu, že to lidi nedělají, že jim to nevadí, za sebou nezavřít.

Ale doktorka ani sestra tam nedělají vrátné, to je věc pacientů. Evidentně to ale nikomu nevadí. Nechápu.