Člověku trvá, než se zbaví těch návyků, které si během let vypěstoval. Mně po revoluci třeba při nakupování hodně dlouho trvalo, než jsem dokázala odmítnout nevyhovující zboží bez omluv a vysvětlování. Pořád ve mně byla zakódovaná ta nutnost omluvit se ježibabě za pultem, že hnusný fialovozelený svetr nechci, i když je jediný v mé velikosti, a obtěžovala jsem ji zbytečně prosbou o podání sáčku z regálu a nutností svetr ukázat a zase složit a uklidit, když si ho nevezmu.
Omlouvám se všem normálním prodavačkám, které prodávaly a ukazovaly ochotně, ale u nás na maloměstě se člověk div neklaněl, jen aby si tu paní nepopudil, protože babizny si to mezi sebou řekly a zaklely vás slovem Nemáme až do třetí generace. Fakt si nevzpomínám na hodnou a slušnou a ochotnou prodavačku v oděvech. Snad jedna paní v kožešinách, kde se prodávaly i doplňky - ta se znala s babičkou, ale jak často potřebujete kožené rukavice nebo klobouk.
