Stěžovací vlákno

nonemy Můžeš. Protože další krok může být manipulace přes vnučku a to nechceš. Je to smutné.

nonemy uplne v klidu. staci rict ze jste se s babickou nepohodly, na tom prece nic neni. na to je zivot kratky, aby ses nechala takhle tyrat

rasaNori viktorka_od splavu Děkuji, udělám to.

Sweet Potato Děkuji. Přesně toho se bojím taky. Zatím to tedy nedělala, aspoň doufám.

Ještě že si tu můžu postěžovat a nechat si poradit, jsem z toho úplně hotová. Děkuju Doufám, že mě to nikdy nepotká, abych takto ubližovala svým blízkým. Že kdybych někdy měla deprese, že na to nahlídnu zavčasu a začnu se léčit. Trochu se bojím, aby to nebylo dědičné, moje babička, matčina matka, byla podobná.

nonemy Vím, že je to strašně těžký. Všechny ty rady a příručky ti pomůžou, jak se vypořádat s cizím člověkem, ale matka je pořád matka.

Sweet Potato přesně tak, mám ji ráda, o to víc to bolí. Mozek mi nebere, že může tak týrat vlastní dítě, přestože si racionálně zdůvodňuji, že o tom neví, že to nedělá účelně. Mám ji ráda a chvílemi ji nenávidím.

nonemy

nonemy No teda... Ale taky to nevidím moc jinak, než donutit k návštěvě odborníka. Možná nějakou společnou mediaci, pokud bys to vydržela? A pokud je to zlé a neustává to, bohužel ani kontakt s matkou nestojí za tvé vyhoření. Dcera to ve dvanácti určitě pochopí, k babičce může sama. A taky bych si asi promluvila s bratrem, pokud máte dobrý vztah.
A zcela určitě zkus nekomunikovat s matkou emailem a sms, tam věci vyznívají ještě hůř a babráním se v psaných zprávách se deprese a ublíženosti ještě víc prohlubují.

Ještě mě napadá - znáš ten cíl, kam tě chce dotlačit? Pokud jej budeš umět pojmenovat, budeš se moct líp bránit. 

Len si tu tak odlozim. Zateka nam do zimnej  asi sanieco pohlo pri prerabke a vcera sme stravili krasny vecer so zakryvanim a prd sme zistili kade tecie na nove oblozenie. 

Dnes ked pridem z prace mozno to bude hotove alebo najdem muza v zachvate zufalstva. 

Ze ja som chcela nove oblozenie

Sweet Potato Děkuji!

andulka01 Taky děkuji, jste hodné. K odborníkovi ji nedotlačím, zkoušela jsem všemi možnými způsoby, x let, marně. Raději mě několik měsíců neviděla a trvala si na své ublíženosti.
S bráchou máme skvělý vztah, je to kromě dcery a manžela moje nejbližší, nejmilovanější osoba na světě. Všechno to ví a je na mé straně, ale nemá mi jak pomoct.
Já už s ní raději nechci komunikovat vůbec. Po telefonu, nebo i z očí do očí to bylo ještě horší jak sms, to jsme na sebe nakonec většinou řvaly.
Nevím, myslím, že mě chce jen trápit, aby se sama cítila líp. Osočuje mě z úplně vylhaných, nepravdivých věcí, jako třeba, že ji nechceme na oslavě narozenin, nebo že dceři nechci koupit, co si přeje. Nic z toho není pravda, ale vysvětlit jí to nejde. Většinou si vymyslí něco, čím jí údajně ubližuji, hrozně se při těch výčitkách lituje. To že o ní nestojíme, je nejčastější výčitka. Přitom k ní jezdíme na víkend jednou za 14 dní a v sobotu se vrátila z rodinné dovolené, kterou jsme jí zaplatili. Člověk by si řekl, že se dožaduje pozornosti a lásky, ale ve skutečnosti za to můžou deprese, i když možná slabé. Dělá mi to celý život, dokud jsem neměla rodinu a žila s ní, tak jsem mohla i za 2 světovou. Když brala antidepresiva, tak nebyl žádný problém, chovala se normálně a hezky. Ale nemá je tak silné, tak ona to prostě nevidí a odmítá je užívat a cokoliv s tím dělat.

nonemy Pomuze fakt jen ignorace, mela jsem takovou babicku. Mela potrebu ridit, ovladat a emocne nicit lidi kolem sebe. Podle me to sama vubec tak nevnimala a vekem se to strasne zhorsilo. Kdyz nebylo po jejim (vyber meho partnera, prace, odstehovani), padaly slova jako ze mi preje abych nemohla mit deti nebo aby byly nemocne...A presne nekdriv to zkousela na syna (muj otec), pak na me. Takze si dejte pozor, co rika vnucce. 

nonemy ach jo, tohle je tak smutny:-( pokud ma s ostatnimi cleny rodiny normalni vztahy, tak zas se s klidnym svedomim muzes odstrihnout, opustena nebude, a treba se postesti a bude tim vse vyrizeno:-) jen bych dala velky pozor aby to nezavla prenaset na dcerku, to bych zakrocila okamzite razantne pri prvnim naznaku..

a mozna by bylo fajn v nejake vhodne chvili dceri o tom fakt povypravet, ne jako stiznost, ale proste vzpominku? deti rady poslouchaji "jake to bylo, kdyz jsem byla mala"..:-) a to, ze sis se svou maminkou nerozumela, a ze bys rada aby to mezi vami bylo jinak, plus ze kdyby se babicka chovala zvlastne, at se ti neboji sverit..

Jos To jsou příšerná "přání", hnus! Že musí být po jejím je taky typické, jen ona celý život neuměla říct, co chce. Takže ještě navíc musí člověk číst její myšlenky a běda, když se mu to nepovede.

viktorka_od splavu ona všechny vnoučata zbožňuje a chová se k nim hezky. Ale máš pravdu, musím na to dát pozor, protože v těchto chvílích už evidentně nepřemýšlí racionálně.

nonemy asi bys to dceri mela vysvetlit, ze babicka rika veci, ktere tak treba nemysli, ze je vlastne nemocna. Protoze kdyby zacala pred dcerou na tebe nadavat a vykladat ty lzi, asi by z toho mala byla nestastna a zmatena. A ze si matka bude hledat dalsi "obet", pokud se s ni prestanes bavit, je skoro jiste. Skoda, ze ty leky nechce brat, vyresilo by to spoustu veci. 

nonemy S dcerou bych o tom otevřeně promluvila a spíš se jí snažila vysvětlit svoji stranu problému s matkou, co tebe trápí, když matka dělá, jak se cítíš atd. Navíc mi přijde dost nepravděpodobné, že by si dcera nevšimla, že se něco děje.

Na mě matčino chování z tvého popisu ani nepůsobí jako projev deprese, ale spíš nějaká další přidružená patologie (na kterou možná zabírá stejná medikace). Předpokládám, že už sis s ní zkoušela promluvit o tom, co se v tobě děje, když se tak chová a jaké budou důsledky, když v tom bude pokračovat, tedy že s ní omezíš kontakt. Pokud vytyčení mantinelů nezabralo a matka není ochotná problém řešit, není jiné řešení než se, alespoň na nějakou dobu, odstřihnout.

Doporučuji také pár sezení s odborníkem terapeutem, aby ti pomohl vyrovnat se se situací a se vztahem k matce (a sobě). Řešit to, že ti ubližuje člověk, který by měl stát při tobě a podporovat tě, musí být strašně těžké, stresující a bolestivé. Přeji hodně sil.

Kokoska máte všechny pravdu, od rána přemýšlím, jak to dceři vysvětlím, bude to těžký rozhovor, ale říct jí to musím. Myslíš, že je vhodné, ji dát přečíst ty sms, co mi píše? To už je asi moc, ne? Ano, to je úplně k vzteku, když je brala, tak byla úplně jiný člověk.

Krehutka Moc děkuji Tady teď sedím a bulím a lituji se, protože máš pravdu, ubližuje mi člověk, který by měl stát při mě. Naštěstí mám svoji rodinu a po těch letech už mě to nepřekvapuje, i když zraňuje asi stále stejně, nesložím se. Vidíš, to mě nenapadlo, že by to nebyla přímo deprese, protože před lety byla, ale je fakt, že ona jinak funguje. Když měla depresi, tak seděla doma a brečela a přitom na mě útočila, teď si jezdí na kole a útočí v mezičase. Popravdě jsem jí asi nikdy víc nepopisovala, co to se mnou dělá a jak mi ubližuje, protože ona mě neposlouchá, nevěří mi. Mele si svoji, jak já jsem hrozná a jak já ji ubližuji a lžu a já nevím, co všechno ještě dělám. To nejhorší na světě.

nonemy Dceři bych sms a maily číst nedávala, nepotřebuješ z ní udělat soudce, který posoudí důkazy a dá za pravdu jedné ze stran. Jestli má babičku ráda, jen by jí to ublížilo, její vztah k ní bude asi úplně jiný než tvůj vztah k matce. Stačí, když porozumí, proč teď za ní nebudete jezdit všichni nebo proč se s matkou nevídáte. Jen bych si pohlídala, aby případně nepřesměrovala svou energii na dceru.

Jakou má matka konkrétní diagnózu je celkem nepodstatné, pokud s tím stejně nehodlá nic dělat. Podstatné je, jak se její chování odráží na tobě. Jestli jsi v tom vyrůstala a i po letech obviňování a útoků z její strany dokažeš mít funkční vztahy se svým okolím a zdravé sebevědomí, budeš asi hodně silná osobnost, ne každý by to dal. I tak bych zvážila nějakou formu pomoci pro sebe, i kdyby tě to mělo jen utvrdit v tom, že ty nejsi ta špatná. Vzhledem k tomu, že i kvůli dceři třeba budeš muset s matkou nějak komunikovat, mohl by ti někdo poradit, jak se v některých situacích k matce chovat.

nonemy Úplně bych dceru nezasvěcovala, detaily nejsou nutné. Mohlo by to hodit špatné světlo i na tebe, člověk se dá snadno vyhecovat a aby si dcera četla i tvé naštvané reakce....

Postačí obecně, že nemůžete najít společnou řeč, rozdílné názory, které vyvolávají  spory apod. Zdůraznila bych, že ji ráda máš, ale ničí tě to.

nonemy Pokud Ti můžu poradit, najdi si psychologa nebo někoho přes komunikační dovednosti, nejlépe oba. Situace je pitomá, ale mámu nezměníš. Co můžeš změnit, že se naučíš tomu čelit. A možná, když se naučíš ty manipulace odrazit, že to i zlepší vaše vztahy. Tohle je vždycky na hovno, když ubližujou ti nejbližší, který většinou nechceme úplně odstřihnout. Držím Ti palce, ať se s tím popereš.

Edit: koukám, že Krehutka to napsala dřív a srozumitelněji :)

Když už je tu to psychookénko, tak si dovolím ... Po úmrtí v rodině trpím něčím, co bych asi sama laicky diagnostikovala jako úzkosti. Je to docela síla, chodí to v návalech a kromě té psychické roviny mě drtí i ta fyzická. Je mi špatně od žaludku, zrosolovatí mi nohy, roztočí se hlava ... k tomu nihilistické černé myšlenky ve stylu nic nemá smysl. A obrovskej strach, kterej mě úplně fyzicky ochromuje.  

V životě jsem nic takového nezažila, z rodiny na to taky nikdo netrpí, my jsme takový dost flegmatický sluníčkáři, takže ani není moc s kým to probrat. Nemáte někdo osvědčený tip na nějaký čaje, přírodu atd.? Já znám jenom třezalku, pro tu si asi nekam zajdu, meduňka na mě nemá moc účinek. Jinak moc nevím, co s tím (kromě vydržet). Trochu jsem omezila allkohol, jinak piju každej den už roky a roky, ale tak nějak mám pocit, že když se nepije pro radost, není to nějak ono Zatím odolávám vrátit se k cigaretám, marihuanu se mi taky shánět nechce, ale když bude nejhůř ... Nebo nějaký tip na selfcare? 

Krehutka Ty bys mohla být psycholog, umíš to skvěle shrnout a vysvětlit, ještě jednou děkuji. Zdravé seběvědomí asi nemám a k psycholožce jsem před léty chodila, semlelo mě to dost. Ono matčiným depresím předcházelo otcovo pití, takže nechci teď se sebe dělat chudinku, ale říkám si, že to nejhorší musím mít za sebou, že jsem si už vytrpěla dost. Ale začalo to až na prahu dospělosti, když jsme byli malí, tak byla skvělá máma. O to je to smutnější, jak ta nemoc, nebo co to je, člověka změní. Proto jí to celý život asi stále promíjím a hledám ten pěkný, ztracený vztah, vím, že za tímto hnusným chováním je v jádru moc hodný člověk.
A máš pravdu, dceři to číst nedám. Musím si to vždy uvědomit a moc mi v tom pomáháte.

rozarka Taky děkuji, máte pravdu, sms ji číst nedám.