Stěžovací vlákno

MP Meri jen se snazim o jogovy dech a u toho vzdycky opakuju nejakou vetu. Je vicemene jedno jakou, ale trochu se soustredis na neco jinyho no;)

viktorka_od splavu ja to teda řešila v pubertě jenom trochu ( díky pane Moody) a pak opravdu hodně v rané dospělosti.uplny filozoficky kroužek jsme měli.

Od té doby taky vím, že ač do kostela nechodím, jsem věřící

viktorka_od splavu taky v pubertě a pak od toho radši pryč, protože je to velká beznaděj. A čím jsem byla starší, tím méně jsem byla věřící a loňská sebevražda kamaráda, no, škoda mluvit.

Ja jsem se s umrtim nekoho blizkeho nebo znameho setkavala prubezne od svych asi peti let. Nasi me vzdycky na pohrby brali, mam to tak nejak jako soucast zivota. Sve smrtelnosti jsem si byla vzdycky vedoma, driv jsem se bala kvuli detem, co by s nima bylo. Kdyz uz jim bylo vic nez 18, byla jsem rada, ze by pripadne nemuseli do decaku. Ted si rikam, ze uz jsem si v zivote uzila celkem od vseho, tak co. Jen me stve, ze se nedovim, jak to bude dal, jak vnoucata dospejou a budou mit deti... a pak si rikam, mozna je to dobre. Ale stejne doufam, ze nejaky ty geny dlouhovekosti jsem podedila. Jen bych nerada zustala bezmocna a odkazana na cizi pomoc, toho se asi bojim vic nez umrit.

viktorka_od splavu Tak ne kazdy se bezprostredne se smrti setka v mladem veku a tak tohle tema neresi. Ale tahle v dospelosti je to asi fakt na psychologa, protoze zit v panice z neceho, co je naprosto nevyhnutelne, se proste neda. Samozrejme je rozdil blizky clovek a nekdo ,,cizi". Ja tohle tema taky resila spis v puberte, a v praci si smrt taky neberu moc k srdci, to je sama cerna kronika a clovek proste musi byt trochu cynik. Je zajimave, ze vlastni smrti se nebojim vubec (to spis umirani). 

Kokoska jo a racionálně víš, že nemáš proč mít výčitky, že nejsi špatná dcera, když tě některé věci se..., a stejně je máš

nonemy presne

Jos tak jasne, to si clovek srovna docela snadno, kdyz tady mebudu, neni o cem:D

podruhe me popadl strach jak se mi narodilo dite. ne o sebe, ale o ni, co by s ni bylo- jak pise Kokoska.

Mirka tak dulezite je zda to ma smysl, aspon pro me. ale netvrdim ze jsem s tim vyrovnana, to asi nikdo a me vsechny ty nejhorsi veci teprve cekaji. momentalne mam paniku z toho, ze tu budu prilis dlouho, dele, nez moji blizci.

nonemy Ano, stykam se s ni a musim dat za pravdu psycholozce, ze kdyz ty sama se "uzdravis", odpustis a zijes dal, tak najednou i ta matka se stava snesitelnejsi, protoze si ty jeji kecy nepripoustis. Dokonce se da rict, ze ji mam rada, protoze mela fakt peklo se svym otcem do posledniho dne a to zemrel v 89 letech!!! Ale jako vzor/moudrou radkyni/pruvodkyni zivotem/atd...ji proste neberu. Spis jako takovou znamou, co to nemela lehky. Vyslechnu, odkyvu, zaridim se po svym.

Kokoska Kdyz jsme u te matky, nikdy nezapomenu, jak ji zavolali, ze jeji otec zemrel. Ten vyraz v obliceji: Totalni uleva, klid, jakoby rikala: Jsem konecne volna. To me uplne desi a tohle proste nechci pripustit, aby se mnou moje deti mely.

Luna kdyz bohuzel si clovek nekdy nevybere, ale taky bych nerada nekomu zustala na krku.

Jos tak to nemusi byt bezprostředně setkání se smrti, mě dost zasáhlo poznání, že matka mého táty je vlastně jeho macecha. I když umřela v jeho 16letech, tak mě to vzalo dost. Ale kdyby nebylo tohoto, tak si myslím, že se najde něco jiného. Prostě jsem to jednu dobu dost řešila, taky v oddílu karate bylo těch ezoterických myšlenek dost. Dodneška si pamatuji, jak někde v rozhlase právě četli toho Moodyho, tak to mě zasáhlo jako blesk z čistého nebe, pak jsem četla i tibetskou knihu mrtvých a podobnou literaturu. 

A jak píšeš vlastní smrti se nebojím, dokonce,co mám děti me úplně opustilo to vědomí vlastní konecnosti nebo jak to říct.  spíš se bojim toho umírání a mám velké pochopení pro lidi, třeba s rakovinou, kteří se odmítnou léčit. 

Luna

To je přesně ono. Ja se muzu změnit, ti ostatní teda taky, ale to je jejich boj, s kterým já nic nemám. 

Luna Moje to měla taky hodně těžký, ale nějak to nevnímám jako odpustku, aby se chovala hnusně ke mě. Nevím, jestli jí někdy dokážu odpustit, i když to je asi podmínkou "uzdravení". Jsi dobrá, i když jsi chodila k psycholožce, tak jsi musela udělat šílený kus práce sama na sobě. Zatím si to neumím představit, jak bychom mohly fungovat za stávajícího stavu, kdy mi neustále vyčítá, uráží a osočuje. Něco po sobě můžu nechat stéct, ale to jsou konkrétní věci k řešení, které vyžadují odezvu, ale zároveň jsou výčitkou. Např. obvinění, ...řekli jste, že mě nepozvete na oslavu, tak... (realita = slíbila jsem jí, že ji zavolám, až budu vědět konkrétní termín). Samozřejmě vysvětlování, že to není pravda nepomůže.

nonemy tak snad radsi nevysvetluj, ale zeptej se, proc si to mysli. V tomhle pripade Kdo ti rekl, ze te nepozveme, kdy ti to rekl, myslis, ze ta oslava uz byla? 

nonemy Haha, skoro bych rekla, jestli nejsi me ztracene dvojce. Moje mati by jeste vsem koho by potkala vykladala, ze ji nechcem pozvat na oslavu a nejspis u toho i fnukala, protoze miluje, kdyz ji nekdo polituje. Taky si schvalne prikrasluje tragedie, aby to jooo vypadalo.

K psycholozce jsem zacala teda chodit z jinyho duvodu, coby onkologicky pacient a tam jsme zas pekne probraly tu smrt, takze dve mouchy jednou ranou. (Je mi jasny, ze posledni vete se ne kazdej zasmeje).

MP Meri docela dobrý mi přijdou kozlíkový tablety Kozlík plus od Kneipp. Mají je i v DM a Tetě. Vysaď kofein, kup si nějaký voňavý čaj a zkus jógový dech Nádí šódhana. Návody jsou na youtube nebo v různých článcích, není to těžké a je to účinné. A dlouhé svižné procházky v zeleni. Aspoň v parku. Když to nebude pomáhat, tak běž k psychologovi, ten pomůže určitě. :) 

Co o mně moje matka vykládá, to  nechci vědět, povědomí mám a je mi to jedno. Ovšem jednou jsem byla u toho, když mluvila o mých dětech, moc špatné to bylo.

Její historky jsou pověstné, pokud někdo z rodiny byl u toho, vypráví ne jiný příběh, ale příběh z jiného století. 

Člověk si často myslí, že je s něčím srovnaný. Já v tomhle věřím tělu, nejlíp okamžité reakci  na nečekanou zprávu. A to jsem si, myslím, nedávno potvrdila, že jsem se s ní nějak vyrovnala.

nonemy ja kdyz to tak ale vezmu, tak se mam lip, nez vetsina lidi. A to je na tom to hrozne, ja proste nic necitim. Netesim se ale ani se nad nicim netrapim. Vsechno beru jako odskrtnutou polozku - a je mi jedno zda s radosti nebo smutkem. Proste stalo se a jedeme dal.

Museli jsme opustit nektere zivotni plany a to je to divne, ze mi to je jedno, i kdyz jsme na tom roky pracovali.

Coz zase mne perfekcionistovi nekdy prospiva, ze neco neresim.

Moji rodiče žijí oba, ale manželova maminka zemřela ve 44. To nám bylo loni a kluci jsou zrovna stejně staří, jak on se sestrou v té době, 14 a 18. Dost to pořád probíral, co by bylo a jak oni to měli těžké. Snad už ho to trochu přešlo a zase teď pořád říká, že teď už je tu dýl než si myslel. Asi to zanechá doživotní stres ze smrti, když ti někdo blízký zemře moc brzy.

Renusatko kamarádka to má taky tak. Rodiče jí zemřeli mladí, pak rychle ovdověla a pořád se bála, aby děti nemusely do děcáku. Když bylo staršímu synovi 18, tak to z ní spadlo a začala si užívat mnohem víc života. Teď se jen směje, že přesluhuje. Je báječná, doufám, že bude přesluhovat hodně dlouho.