Pro MIAW91: Ono chlapi taky hrozně špatně nesou, když jsou opuštění. Tedy když vztah ukončí žena. Ono obecně ten, kdo "je ve vleku událostí", jak tu bylo už trefně napsáno, to vždycky nese hůř - protože si žije ve svém světě, spokojeně, a najednou bác ho, tumáš čerte kropáč a je všechno jinak. Když k tomu připočteme chlapskou ješitnost (jak si to mohla dovolit, nechat MNE, tak úžasného, tak skvělého... atd, dosaď dle aktuálního stavu), tak z mých zkušeností (a že jsem toho jeden čas kolem sebe viděla, a bohužel byla i účastna, spoustu) chlap obecně nese mnohem hůř, že je opuštěn, než žena.

Radím nedat na citová vydírání, sliby jsou chyby, totálně změnit se nikdo nedokáže a špatné vlastnosti se věkem stupňují. Bude to pár nepříjemných týdnů, ale potom už bude fajn. Budeš se cítit jak bez okovů, jako by se ti otevřela klec. Držím palce.

zas nevím, jestli to ženy nesou líp, už jsem teda taky byla ta opuštěná a stálo to pěkně za pendrek.

Jako teď aktuálně? Tak to mě mrzí. 

Jinak vše důležité už padlo. Život je krátký. Pryč od něj, dokud jste si neublížili a máte na co hezkého vzpomínat. Na vztah na celý život nevěřím (pardon).

to je asi fakt výjimka, protože chlapi hlavně neradi něco řeší... i když ví že ten vztah už je z jejich strany mrtvej, tak to stejně nechávají hnít tak dlouho, až ten krok udělá ženská že už to tak nejde dál. to teda spíš ze zkušeností z okolí. jinak asi všechny svoje rozchody jsem iniciovala já a naštěstí to mám tak, že dlouho a hodně vydržím, ale ve chvíli, kdy učiním rozhodnutí, tak to prostě tak bude a šlus. nikomu jsem nezůstala nic dlužná a nakonec se mi asi vždycky ulevilo. i když párkrát jsem to dost oplakala, ale to už je dávno.

MiaW91 ad přechozený vztah: ono mi to spíš připadá, žes mezitím dospěla, kdežto chlapec se nějak nehnul, nebo jiným směrem. při tom klasickém průběhu chození-dítě-manželství... to funguje tak, že oba dospět musí a musí dělat spoustu kompromisů a společných rozhodnutí a když už to dál nejde tak je z toho rozvod, pokud to jen trochu jde tak spolu zůstanou.. no a pokud tahleta motivace není, tak je asi o dost menší šance, že jen tak bez přinucení vnějšími okolnostmi mají furt vůli a snahu být spolu a mít se rádi. a takový to že roky(!) ženská něco chce, prosí, žádá, navrhuje, trápí se... a von nic, a pak najednou "jeežišinku pročs neřekla že je to tak vážný, tak já to teda změním!" to je víc pravidlo než výjimka. oni jsou prostě za náma vždycky pozadu:P drž se a prosimtě, nech hocha ať se pro změnu o sebe postará sám. on to zvládne.

dzizisketa to je mi moc líto:-(

vztah na celý život býval asi ok, když ten život končíval prvním porodem nebo tak;-)

Kdyby byl zelený flakonek, dávám vám ho. Souhlas s každou krátkou větou co jste napsala. A taktéž zdůrazňuji, na vztah na celý život nevěřím (třeba teď jsem objevila babiččinu velmi osobní korespondenci - a popravdě, nikdy bych ji za to neodsoudila, život bývá spletitý).

vzala jsem si lásku z dvaceti... po 25 letech jsem měla pocit, že žijeme už jen vedle sebe...někoho jsem potkala a šíleně se zamilovala...poznala jsem to, co jsem předtím nikdy nezažila...po dlouhé době jsem se cítila šťastná...pak to doma samozřejmě prasklo...schyluje se k rozvodu...svého manžela mám velmi ráda, nikdy mi neublížil a je to hodnej a slušnej chlap...užírám se výčitkami svědomí, kvůli manželovi, dětem, tatínkovi (před rokem ovdověl a manžela má velmi rád)...skončila jsem na psychiatrii a beru antidepresiva...a pořád se sebe ptám...mám na to právo? s přítelem jsem šťastná, už si nedovedu představit život bez něho...ale ten pocit viny, že jsem ublížila, je a asi ve mně zůstane...

Já trochu přeruším vztahovou diskuzi, protože si potřebuju vylít srdce. Už nějakou dobu mě bolí koleno, dneska jsem byla u doktora. Čekala jsem něco namoženého, mastičku a pohoda...Jenže to jsem se dost spletla, mám se víceméně smířit s tím, že už to nikdy úplně nepřejde. Vůbec si to neumím představit, už jsem to teda stihla obrečet, ale připadám si jako by mi bylo 70 a ne 30 

Lituji vas, jsem na tom stejne. Uraz jsem nemela, jen to tak boli.

Od 25 jde fyzický stav do hajzlu, je třeba s tím počítat! Co operace, nedoporučoval? Ortopedi hrozně rádi operují!:-D 

Jeste OT k parkovani: vam aspon nejde podelne parkovani....   Ja zacouvam na misto i do garaze, podelne vpravo i vlevo v pohode (pokud nejsem unavena). Ja neumim pekne prosim parkovat cumakem napred. Musim to nekolikrat srovnavat a i tak to mam na jednu stranu nebo sejdrem cele.   

Díky a nápodobně :( Já jsem taky neměla úraz...no, pořá ještě doufám, že to bude něco jiného

Karja no, to je přesný, jde to do háje. Jenom jsem netušila, že tak brzy :-D Operace se dělá, ale jako poslední řešení a moc prý nepomáhá

tohle je hrozně těžký. píšeš o dětech.. faktem je, že děti jsou jen na určitý čas, pak odejdou a ty budeš po zbytek života sama za sebe. takže první otázku kterou si kladu/jsem si položila ve velmi mírně podobné situaci: chci s tímto člověkem zestárnout? no a za b) když se jedna vdává dřív než tomu porozumí, snadno dojde k tomu, že si nevybere toho správného po fyzické stránce - a ať si říká kdo chce co chce, ono to JE důležité. hodně důležité. držím palce

No je to opruz, já řešim něco podobnýho a jako nedá se to ničím jiným než opruzem nazvat. Protože žít se s tím v klidu dá, ale opruzuje to značně a předpoklad, že se to do budoucna bude dosti kurvit tomu jen napomáhá. Člověk nemůže jen tak chodit třeba do posilky, dělat dřepy, začít bez rozmyslu nový sport, při delší procházce se cítí pomalu jak důchodce, propařená noc i ofouknutí dá o sobě vědět. Prostě velký skok z bezstarostného mládí, že:-D .

Podstata ale je, že žít se s tím dá a toho bychom se měli asi držet:-D.

bohužel, od 25 už to jde, sice pomalu ale jistě, z kopca dolu:-/ ono je to nepříjemný ale je dobrý se na to adaptovat zavčasu, protože do těch 30 jsem si tak trochu myslela že jsem superman - prostě cokoliv se stane, nemoc, úraz... nějak se to překoná a dem dál.. no tak ne. už ne, tak to nefunguje. je třeba dávat si trochu pozor a starat se o sebe. a ještě hooodně dlouho to bude dobrý. jen to není jentak samo sebou.

Máte především právo na to, dělat si život hezký. Věřím, že situaci s dětmi jste zvážila a bezprizorní nezůstanou.

viktorka_od_splavu Jo, popř. muž umřel při prvním lovu mamuta ... :) Já mám pocit, že ta promiskuita je v lidech dost zakořeněná. Mnohem více, než monogamie. Zrovna nedávno jsem nad tím přemýšlela. Vždyť litaratura, umění, historie - všechno je toho plné. Od od starověku a antiky je to samá milenka, orgie, hoomsexuální vztahy ... Kde se vlastně vzalo tohle - s jedním na celý život? Křesťanství?

Já na to nevěřím. Ale věřím na lidskou úctu, vzájemný respekt a racionální řešení. A taky slušnou dávku velkorysosti. Velkou inspirací jsou mi rodiče, kdy rozvod znamenal fyzicky odloučení asi o sto metrů a po letetch si myslím, že i psychicky jsou si naši blížší, ne6 kdejací manželé. 

a viktorka_od splavu 

Díky za útěchu. Je to hroznej vopruz, já jsem navíc dost akční, takže to je ještě horší. Budu se s tim muset holt nějak smířit. Ale jako fakt nechci vidět, jak budu vypadaz v šedesáti, jestli se toho věku vůbec dožiju :-D

já se třeba teď, na půl cesty k padesátce, cítím mnohem líp než v těch třiceti. takže klid:D

ani bych úplně neřekla že to je o promiskuitě, i když to samozřejmě nemá každý stejně (mezi muži a ženami naproti tomu zas takový rozdíl nevidím). asi většina lidí hledá tělesnou přitažlivost a zároveň spřízněnou duši, chceš-li tak lásku. jenže samospádem to funguje jen po určitý čas, asi přírodou vyměřený, abychom se stihli rozmnožit a toho potomka z nejhoršího vypiplat, protože u lidí je matka málo na tu dost náročnou péči o děcko. jakmile to je schopno přežít samo (nějakých těch 5-7 let) kouzlo pomine... a pak buď jsou oba zodpovědní nebo fakt dobří přátelé nebo mají štěstí nebo nevim... ostatní se rozejdou.

Alespoň nějaká pozitivní zpráva