Bože, úplně mě při čtení Tvého příspěvku zamrazilo.

Tak nějak jsem se cítila i osobně oslovena, jakože varování - vztyčený prst protože zrovna včera jsme o této rakovině mluvily s kamarádkou v rámci její pravidelné přednášky "nechceš s tím kouřením už přestat?" (jako já). Dříve bylo tématem jejích přednášek "smrdí to", teď přešla na těžší kalibr "umřeš"... Pár lidí v jejím okolí na to právě v poslední době zemřelo, i v ještě nedůchodovém věku. Prý se na tenhle druh rakoviny přijde většinou pozdě, nádor už může být obrovský a člověk do poslední chvíle vůbec nic nepozná... a pak to jde hrozným fofrem...

Já snad o tom nekouření fakt začnu přemýšlet...

zacni!

ja po deseti letech huleni prestala - napoprve na rok, pak jsem zas rok vypalovala a ted od minulyho leta znovu nekourim. je to fakt dobry. prestala jsem taky kvuli zdravi, jinej zasadni duvod jsem nemela.

To je mi veľmi ľúto.Viem,ako sa cítite.Vďaka tejto hnusnej chorobe, ktorá je často rýchlejšia,ako by sme chceli (a svojmu pobytu mimo SR) som sa nestihla rozlúčiť s niekoľkými mojimi blízkymi. Dodnes som sa s tým nevyrovnala.Buďte silná.

Taky mě zamrazilo. Někdy si říkám, jestli bych už s tou prací neměla fláknout a užít si aspoň pár let klidu, nemuset každé ráno vstávat, mazat do práce, trnout, co nadřízení, trnout, co podřízení... a pak, když by si člověk měl užívat zasloužený odpočinek, přijde toto a je vymalováno. Já mám svou práci docela ráda, a ráda bych těch pět let ještě dotáhla, na druhou stranu se mi čím dál tím víc nechce ráno vstávat, čím dál tím víc jsem ráda za každý volný den. A s rostoucím počtem vnoučat úměrně ubývá dnů dovolené, které věnuju sobě (respektive nám s manželem), protože si chci užít vnoučata, která jsou daleko, takže jediná možnost jak být s nimi delší čas než jednodenní návštěva jsou dny dovolené. A na druhou stranu mám tolik zájmů a koníčků, že mi ten zbytek dovolené na ně nestačí :).

Ale pak si řeknu - ty máš starosti... máš práci, dobrou práci? Máš. Máš bezva muže? Máš. Máš skvělé děti a vnoučata? Máš. Tak si vůbec nemáš na co stěžovat. A musím sama sobě uznat, že je to pravda... Jo, tak vyhrát pár melounů a moci tak zůstat doma... kruci, já si snad vsadím!

Ďakujem všetkým. Hneď ako som odpísala, prišla pre mna kamarátka, a tak sme si poplakali. Ona nikdy nefajčia a vlastne ani nepila. Ten typ starostlivej ženy o všetko a všetkých. Mrzí má to aj tá jej rodinu, veľmi sa tešili, že už bude doma s mužom a takto rýchlo to je preč. 

Este raz ďakujem za pekne slova.

To je mi líto. Zažili jsme to před rokem. V jedné chvíli tu teta byla, měly jsme velké plány na léto a pak najednou pohřeb. Během půl roku jsem ztratila dvě velmi blízké osoby a s nimi odešla celá jedna generace rodiny. 

Jak by řekla moje máma: „Stojí to za h..no!" 

To je tak strašně nespravedlivé! 

Vím,je to těžké,takhle mě zarmoutila podobná zpráva nedávno. I když se to dalo tušit,na to není člověk nikdy dost připravený. 

Je! Mne pred časom  zisťovali, prečo sa dusim a vtedy táto diagnoza bola vyslovená. Nepotvrdila sa. Ale akosi ma to nakoplo a dala som si niektoré veci "do poriadku". Takze menej riešim blbiny. Ale zas čoby človek robil, keby stále len čakal na zle?  

Proč nespravedlivé? Vždycky si v takových chvílích vzpomenu na slova herce Jana Potměšila. Kdysi se ho novináři ptali, jestli si pořád dokola neopakuje, proč zrovna on skončil na vozíčku. No a on jim na to odpověděl, že neví, proč zrovna jemu by se podobná věc stát neměla. Myslím, že na to kápl.... Je to samozřejmě strašně smutné, ale o spravedlnosti bych nemluvila.  

To je mi ľúto.

Neee....to je tedy strasna zprava. Mne behem dvou let na rakovinu zemreli oba rodice, taky si duchod vubec neuzili. A je to teda hodne nepekne. Je to hrozne  tezke, verim, ze kamaradce budete oporou. 

Mrzí mě to, takové zprávy člověka vždy vykolejí. Známé před týdnem tragicky zahynul snoubenec, nějak jsem neměla ta správná slova útěchy, protože mi každé přišlo poněkud "plané". Člověk si v takových chvílích uvědomí, že by si opravdu měl vážit každého okamžiku. 

Mate pravdu, samozrejme, ale samotne mne to slovicko (nespravedlive) prislo na mysl, kdyz jsem se dozvedela, ze moje maminka trpi nevylecitelnou nemoci zatimco muj deda, ktery ji (a vsechny blizke) cele detstvi fyzicky a psychicky tyral se dozil velmi pozehnaneho veku pekne v poklidu. Nikde jsem to neventilovala, ale myslela jsem na to, no. 

Ale to je vážne hrozné.  Slova sa hľadajú vždy ťažko a niekedy ich nie je treba.Je mi to ľúto, .......

Idem uspať prcka, prišli domov a hneď vo dverách zahlásil: musíš ísť so mnou spat, potrebujem ti niečo povedať . Miláčik. Toto zahojí.

Já Vám rozumím a při podobných událostech mě pravidelně napadá to samé a odpověď je vždy stejná, není to spravedlivé, ovšem nemá smysl v tom žádnou (ne)spravedlnost hledat. Nekoná se.

A to jsou právě ty okamžiky, které je třeba si užívat, vnímat je, a pro které stojí za to žít. 

Strasne - slova utechy se v takove chvili hledaji tezko a v podstate nic, co clovek rekne tu akutni bolest a sok nezmirni. Je mi to moc lito. 

Děkuji, také mi to bylo líto. Tak moc chcete dotyčné osobě v dané chvíli pomoci, povzbudit ji, přitom víte, že je to marné. Nedovedu si představit (naštěstí), jak bych v takové situaci reagovala, být na jejím místě. Asi, jak se říká, pomůže jen čas. 

Nevím,  jak jinak to říct.  Nefér? Já nejsem fatalista, neumím si  říct,  že to tak mělo být.