nejvíc těžké na tom pro mě je, že kdyby mě poslechl před pěti, čtyřmi, ještě i třemi lety, tak dnes je z něj stále normálně funkční člověk, které se o sebe sám postará a může třeba někam zajet. jenže on se mi smál a byl ke mně hrubý, protože si byl nevím proč jist, že jeho se nějaké zdravotní problémy týkat nebudou. pak začaly, ale ani první změny u něj nezměnily nic. až se staly nevratnými, konečně zjistil, že jsem si opravdu nevymýšlela a neříkala mu to, abych mu zkazila den, a že je už navždy bohužel v .... dodnes to tedy nahlas neuznal. ale ani když byl na smrtelné posteli, ze které jsme ho heroickou snahou s matkou dostaly, tak nedokázal svůj ubohý životní styl změnit déle než na dva měsíce.
vím, že se s tím nedá nic dělat, ale potřebuju si aspoň ulevit.
jestli se z té nemocnice vrátí se všemi dosavadními údy a žádný si tam nenechají, tak tentokrát prostě na to rehabilitace apod. pojede, už na něho a jeho směšné lži a výmluvy nemám nervy ani náladu.
v autě má asi tři snickers, v kanceláři čokoládu. zatím totiž stále nepochopil, že na nízký cukr opravdu není snickers ideání volba. 
