Zhruba před čtrnácti dny jsem si zde stěžovala na celkovou rozladěnost, které nepřidávala ani obava z dovolené. Nyní je po dovolené a mé obavy se potvrdily do puntíku. Měly jsme jet na dovolenou s rodiči manžela, kteří už nejsou nejmladší, což by asi nebyl takový problém, kdyby cílovou destinací nebyl Island. Ale já to manželovi říkala, že třeba Řecko jo, ale Island pro naše důchodce zkrátka není. Naštěstí celý den mi zabralo nadávání, takže jsem se všeho zbavila a nyní zbyly už jen ty příběhy pro zasmání, i když v danou chvíli mi do smíchu nebylo. Bude to dlouhé a předem se omlouvám za své výlevy.
Dali jsme stařečkům instrukce: bude tam pršet, hodně pršet, takže nepromokavé boty, čepice, pláštěnky, bundy, hlavně BOTY. Tchýně vyrazila v semiškách, které měla ihned durch, jen co vylezla z letiště. Její náhradní boty byly plátěnky a crocsy. První zastávkou bylo místo, kde muž ještě nebyl a chtěl ho vidět. Moje zděšení, kam jsem se to dostala následovalo velice rychle, kdy jsme projížděli 70 km měsíční krajinou, kde nebyl jediný strom, stéblo trávy, dům, člověk nebo aspoň ovce....zkrátka nic. Třetí den mi ruplo v koleni, že jsem nechodila. Tchýně měla už mokré naprosto všechno oblečení a vylezlo z ní, že má fobie ze schodů a mostků. Samozřejmě všechny vodopády, výhledy atd byly přes můstek nebo po schodech. Tchán si ustavičně stěžuje na déšt a zimu. Čtvrtý den přestává topit karavan. My s manželem spíme celou dobu ve stanu, který je od prvního až do posledního dne dovolené neustále mokrý, což naštěstí nám dvěma ani nějak nevadí. Přijíždíme k teplým pramenům, kde tchýně oznámí, že se nebude za žádných okolností koupat před lidmi. Karavan stále netopí. Manžel proto shání novou plynovou bombu, kde mu zdatně asistuje otec, který řve česky na obsluhu benzínky, proč jim ji rovnou nevymění v karavanu. Ostudy kopec. Karavan topí, tchán je do večera spokojený. Večer v krámu opět česky nadává na ceny zboží. Tchýně odmítá vycházet ven i na malé procházky. Karavan opět přestává topit. Uprostřed noci v kempu nás budí tchán, že moc fouká a hází jim to s autem a obávají se, že nám spadnou na stan, aby jsme ho postavili jinde. Manžel nakonec popojede s karavanem. Další den mě manžel vyšle se stařečky na pozorování velryb. Je mi z houpání lodě na zvracení a už nedokážu stát na jedné noze. Koleno, ve kterém křuplo neohnu ani nenarovnám. Velryby jsou mi ukradené a jen se modlím, aby už loď otočila zpět do přístavu. Manžel se hádá s rodiči, já jsem vyčerpaná a na všechny řvu ať už sakra zmlknou, že nemám náladu poslouchat jejich věčné hádky. Všichni konečně mlčí a míříme do dalšího kempu. Špatně odpočujeme a z cesty, která měla trvat hodinu a půl je rázem čtyřhodinová cesta, protože jedeme po prašné silnici maximální rychlostí 15 km/hod. Bolí mě noha, je tma a my jsme 100 km od kempu. Naštěstí jsme narazili na jiný, v tu chvíli můj nejoblíbenější kemp. Všichni jsou konečně spokojení, karavan opět na chvíli topí, já usínám nadopovaná léky. Manžel i tchán už se nehádají...konečně dobré vyhlídky. Kemp v Rejkjavíku: nějaký blbec uprostřed noci rozrazí dřevěné zábrany u stanového městečka a najede nám na stan. Manžel naštěstí reaguje pohotově a začal řvát tak nahlas, že se řidič asi lekl. Než jsme vylezli, byl řidič pryč. Nic nám naštěstí není. Hledáme nějaký personál pro zajištění zábran. Nikde nikdo. Ve tři ráno přesouváme stan na jiné místo. Ráno vstáváme, odevzdáváme karavan a čeká nás 24 hodin do odletu bez auta, s důchodci, kteří odmítají chodit po městě, někam si sednout do baru nebo třeba jen sedět ve společenské místnosti v kempu. Odjíždíme na jejich žádost na letiště o 12 hodin dřív než bylo v plánu. Varujeme je, že letiště není místo, kde se dá pohodlně vydržet takovou dobu. Podle nich v klidu dá. S manželem sedíme na zemi, tchán si ze sezení na nepohodlných lavičkách skřípnul záda. Prášky má samozřejmě někde v kufru. Rozbalujeme kufry s mokrým, špinavým a smradlavým prádlem na letišti před lidmi. Už je nám to s manželem jedno. Jsme vyčerpaní, unavení, nevyspalí a snažíme se rozchodit otce, aby vydržel v letadle. Po dvanácti hodinách nás konečně odbavují. Mě a manželovi zabaví pohory kvůli výskytu nebezpečných látek. Vysvětlujeme, kde všude jsme byli, kde jsme pocházeli. Boty nám po hodině vracejí zpět. Tchýně třikrát pípá v rámu, protože do ní otec pokaždé strčí, aniž by byl kdokoliv z nich vyzván k průchodu. Tchánovi zabavují krém z batohu a dožaduje se finační náhrady. Konečně zbývá do odletu jen hodina a půl. Tchán už chodí a je zvědavý, proto otevírá nouzový východ na letišti. Způsobuje poplach a seběhne se značná část ostrahy. Manžel vysvětluje, že se jedná o omyl, že otec netušil, že tam nesmí. Co na tom, že jsou všude cedule jak pro neandrtálce. Naštěstí nás nechávají být, vysvětlení jim zřejmě stačí. Konečně v letadle. Tchýně odmítá sedět u okénka, vyměňujeme si s nimi místa. Manžel dá instrukce, ať si neobjednávají žádné jídlo, že ho objedná sám, zaplatí za všechny a letuška jim pak předá celé menu. Tchán objednává u letušky jídlo, aniž by měl peníze. Letuška pak chudák dohledává účty, aby manžel mohl zaplatit i za ně. Konečně v Praze. Důrazně žádáme naše stařečky, aby si zašli na záchod. Prý si dojdou až doma. K nim domů je to ještě tři hodiny cesty autem. Po třech výzvách jdou konečně na WC. Tchán nastupuje do špatného autobusu, naštěstí ho manžel včas vytáhne. Přijíždíme autobusem k našemu autu. Auto netopí a mlží se zevnitř. Jedeme se staženými okénky, tchýně chce na záchod. Konečně je vyhazujeme u nich doma a jedeme s manželem domů. Celou cestu si nadáváme, jak blbý to byl nápad, nicméně shodli jsme se, že Island je překrásná země a vrátíme se tam určitě znovu. Islanďané jsou neskutečně houževnatí, moc milí a ochotní. Jejich země je nádherná, ale velice drsná a nepoddajná.
To nevymyslíš.
