ja si sem s dovolenim odlozim:

prave resim strasne neprijemnou vec a uplne nejvic me sere, ze jsem si ji zpusobila sama.

Jsem v predsednictvu v jednom spolku pro kulturu, kterymu patri klub a pravidelne se tam poradaji akce. je to kolektiv deseti lidi, ale formalne sdruzeni s predsednictvem, ktery tvorim ja a kamarad, ale oba dva uz tam tak tri roky nejsme aktivni. 

nekolikrat jsem chtela po zbyvajicich lidech, aby si zvolili novy predsednictvo, ktery nas nahradi, ale je to holt volnocasva cinnost, na vsechno bylo dost casu.

ted se ale ukazalo, ze spolek ma dluhy na danich, ktery vznikly castecne v dobe, kdy jsem tam jeste byla aktivni, ze tri ctvrtin v dobe, kdy jsem tam uz vubec nebyla, panc pak na vsechno zacali kaslat jeste vic /odesla jsem mimo jine i kvuli tomu, ze jsem nebyla srozumena s rozvolnujici se organizaci). a sdruzeni se ted na nas obratilo s tim, ze jako predsednictvo za to rucime a ze to teda budem muset nejak vyresit.

v soucasne dobe nemam vubec prehled, kdo v tom zkurvenym sdruzeni vsechno je, v podstate to je tak, ze tu je provozovanej klub, za kterej formalne rucim, ale nemam na nej vubec zadnej vliv.

jsem nastvana hlavne na sebe, protoze to je predevsim moje chyba, ze jsem se o to nepostarala. a ted to budu muset resit. mam chut je vsechny z toho klubu vyhazet, sebrat jim klice a otevrit si tam neco svyho, vydelat nejaky prachy a tim zamaznout ty dane. mozna to tak i dopadne, kazdopadne je to tahanice na dlouhy lokte, do ktery jsem se dostala svou vlastni blbosti.

Tak tomu se rika silny zazitky!  Promin, musel to bejt ocistec, ale napsala jsi to velmi ctive a vtipne, zasmala jsem se nahlas. Griswoldovi na cestach. 

Kterej debil mi furt smejvá z Petriho misek jejich hmotnost?!

Je nás tu valstně pět a půl, tak není tak těžké si to zjistit, ale na druhou stranu když si tu misku teda omyju a za týden si ji zase vezmu a zase je na ní napsáno nějaké číslo, tak mi asi dojde, že ho někdo z kolegů k něčemu potřebuje neasi.

No, pěkný. Jako brblající turisti nepřekvapěj... ale co mi nejde na rozum, že poměrně mladý lidi (ehm, skoro moji vrstevníci ) o tý destinaci nic nevědí! Že si nezjistěj, do čeho jdou  Přece jen, nejeli do Drážďan nebo na Šumavu... 

Kdybych se chovala jak popsáno, asi bych měla na Islandu hrobeček, manžel mě nutí do sportovního oblečení málem i když jdeme na plavbu parníkem po Vltavě. Že jsem chodila na Menorce na výletě v balerínách a přešla v tom ó hrůzo i 50m po kamenité cestě, to se mi připomíná dodnes. 

To mi připomíná, jak děda vyprávěl o první společné dovolené s babičkou v Tatrách. Děda, zdatný to sportovec vybaven pohorkami a babička v šatech a lodičkách. Samozřejmě se naštval a koupil v prvním obchodě babičce tenisky. Ale jak babička nikdy nenosila placaté boty, neuměla v nich chodit, způsobila si výron, nohy samý puchýř a zbytek odpajdala v lodičkách. Placaté boty začala nosit až po sedmdesátce.

Zitra me ceka pracovni udalost, kde je po celodennim programu i spolecensky vecer, na ktery musim jit taky. A ja mam asi chripku. Vazne nevim, jak to tam byt jenom preziju, natoz jak u toho budu vypadat. A jak budou ostatni asi nadseni, az na ne budu prskat bacily. A to jsem se na to tak tesila 

Ty dovolené jsou vždycky hrozná krize. Mi treda leze na nervy i partner. Teším se na to samozřejmě x měsíců dopředu, ale pak mám pocit, že bych se nejraději zabalila do kufru a odeslala sama sebe na konec světa  Většinou v hlavě spřádám plány na rozchod a v duchu už vybírám garsonku, kam se přestěhuju hned po návratu. Když pak jedeme domů, chce se mi plakat a když se pak podívám na fotky, mám pocit, že to byla nádhera a nechápu, proč jsem si to takhle vlastně kazila. Svatosvatě si pak slíbím, že příště už to neudělám, budu milá a sluníčková .... no a jak to dopadne, že ... pořád dokola  Za měsíc mě čeká top dovolená na Srí Lance a TENTOKRÁT! si fakt slibuju, že budu na partnera jako med a ani slovíčkem si nepostěžuju 

Jinak takovou tu "nevybavenou" kamaradku mam taky, je schopná jít na turu v balerinach ... jenze ona to ujde, ani necekne a jeste bavi celou cestu spolecnost veselymi historkami. Nechapu 

Teď jste mě potěšila tím popisem dovolenkových pocitů, mám to skoro vždycky podobně. Alespoň jeden den v sobě přežvykuju křivdu, kazím si dovolenou a ten člověk se tím vůbec nevzrušuje. A už teď plánuje, kam pojedem příště.

+ Kokoska 

deti na vás!!!

a Kokoska

dekuji, dekuji. Nejsem v sama.

A stezuji si na manzela. Ja byla dnes v praci do 8, po ceste vyzvedla dceru z treninku a jeste jsme mely psat ukol a on do tech 8 nedal mladsi ani veceri, nevykoupal ji, cumeli jen na TV. A zacal az jsem prisla.

Výživné dovolené s dětma už mám naštěstí za sebou. I když od doby, kdy byly malé a zlobily, že je bolí nožičky a chtějí to a ono, to pak pár let docela šlo. Ke krizi došlo v roce, kdy staršímu bylo asi 15 a mladší 11, byli jsme ve Švýcarsku a já byla jak mezi mlýnskými kameny.

Manžel: "jak to, že nechtěj tamhle na kopec?"

Haranti: "Proč pořád musíme na nějaký debilní kopce?"

Já: "Vlezte mi všichni na záda a nechte mě žít!"

Manžel: "Tak proč teda jezdíme na společnou dovolenou?"

Haranti: "Tak proč nás teda furt taháte na nějakou debilní dovolenou?"

Od příštího roku jsem jezdila s dětma sama a s manželem taky sama a byl boží klid. 

Vladimír Renčín zemřel..

Ach jo.

Děti se nás zatím netýkají, ale podle toho, co popisuje Kokoska, to asi bude to samé, jen znasobene poctem deti  diky, nechci. Přesto samozřejmě dovolené zbožňuju a nic me od toho neodradí. 

Ja mam ale obecně pocit, ze jsem zalozenim sólista a nekdy si říkám, jestli si svymi pokusy o partnerské vztahy jenom neco nenalhavam. A muj tajny tip je, ze takhle to ma spousta lidi a ze by moderní společnosti prospělo, kdyby konečně opustila tu chimeru "tradiční rodiny", mnoha lidem by se ulevilo, ale pssst 

mozna jsi jen nepotkala nikoho, komu by ses prizpusobila rada, nebo spis s kym by to nebylo potreba. ja taky netusila do pokrocilyho veku ze to je mozny. tim vubec nerikam ze musis hledat nebo ze nutne najdes, mozna ne, kazdopadne jde to, existuje:-)

toto presne som mala na mysli

ono to jakosi chce nielen prispôsobenie sa z oboch strán, ale aj pochopenie z oboch strán. Trebárs ja som si musela ťažko vybojovať, kým manžel - ťažký extrovert - pochopil, že potrebujem byť pravidelne sama, inak šaliem, že to nie je nič proti nemu. Ale keď to pochopil, už to ide. A zase ja keď si predstavím, že kvôli svojmu samotárstvu ba som nemala mať tých svojich malých opičákov, tak sa zas prinútim k spoločným akciám.

Podľa mňa to príde samo.

pokud upravim vek deti, plati to na 100 % i pro nas. O rozdelenych dovolenych muz nechce ani slyset - pry je s nimi malo. Ale kdi to pak ma vydrzet.