LONDON Tom Ford
Je mi pět, chodím do školky, je to těžký, protože malej Kraus mi pořád dělá samý naschvály /až na základce se ukáže, že to vlastně byla velká láska, mělo mi to bejt jasný, ty růžový fixy mi přece kradl jenom proto, abych si ho všimla, předpokládám, že z obdobného důvodu mě srazil z kolotoče a vzal mě po hlavě mou vlastní badmintonovou pálkou, kterou následně zlomil vejpůl/ - ale i tak bylo na co se těšit, protože po O /rozuměj – po obědě/ zasedne pančelka ke klavíru, začne hrát – a malý dětský nepěvecký sbor začne táhle pět London´s Burning. Milovala jsem tu píseň, to drama! Ale teda byla jsem ráda, když nám dotyčná učitelka sdělila, že ho naštěstí uhasili, že tam pořád je – a já věděla, že ho jednou musím vidět, přes to prostě hasičská stříkačka nejede! No a stalo se – a od té doby Londýn miluju. Nebudete se na mě, kamarádi, zlobit, když řeknu, že Londýn je vlastně taková ostrovní Praha? I o něm by klidně Kafka mohl napsat, že je to tatíček, co má klepeta. Já to tak vnímám. Já to tak cítím. Ano. Londýn bych poznala po čichu. A některá místa i po hmatu /ale to už je another story of the Bible/. A nevím, jak to ten Ford dělá /jasně, to nedělá on, ale jakože jo/ - jak se mu podařilo vtěsnat a vměstnat všechnu tu nádheru a špínu Londýna do jednoho temně kouřového flakonu?
Je tam prostě všechno tak, jak má být, jak to je. Na počátku to pěkné, líbivé, obdivuhodné, milé a posh – Národní galerie, Britské muzeum, Tate Modern, kavárny, butiky – ty jemné, sladké, unifikovaně univerzální vůně důstojných a decentních míst, stopy a otisky stovek různých parfémů, cigaretový kouř, aroma horké kávy v bělavém šálku, sladkost křehkých zákusků, velvet mood všude kolem, jako na fotce, kterou najdeš někde na vysoce sledovaném IG profilu...
Jenže… To je jen na chvíli, je to jen pozlátko, lehce a lehounce prýskavé /protože to vlastně není opravdové/. Pak se rozvoní ulice, ty hlavní, ty postranní, ten skutečný hmatatelný život. Jenže pro ten musíš vypadnout z centra. A musíš do metra, to zcela jistě – stát se jedním z těch statisíců lidí, co metro denně přepraví a vyplivne v jedné ze stovek stanic.
Kam chceš jet?
Co chceš vidět?
Zkusit…
House of MinaLima? Vážně? Ale to jsme pořád v centru, no nevadí, barvy, umění i trocha kýče, to k Londýnu taky patří, pak na chvíli do Cahoots, drink or two, ale pak už pryč, ano? Musíš vidět Barking, i to je ta šeď Londýna, lidi a kouř a fast food a pachy, které ani nechceš umět pojmenovat, to pak chceš pryč, někam dál a ven, vzala bych tě na Deptford Creek, Ravensbourne bude v tomhle počasí taky vonět tak nějak nonšalantně odležele…
Nebo kamkoliv jinam...
Londýn je améba a má všechny tvary, co město může mít.
Nebo si najdi ten flakon, co už dneska v žádné parfumerii neseženeš – a dýchej.
Dýchej zhluboka.
Všechno to tam je...
Tak… A teď se dostáváme k tomu opravdu pozoruhodnému. Požádala jsem Dru, která v Londýně žije, jestli by mi neřekla, jak jí voní Londýn. Měla jsem štěstí – napsala mi to. A napsala to tak, že jsem při čtení zase v Londýně, i když židle, na které sedím, se nachází v České republice. //Ano, vím, Dru napsala na London jako město i parfém zároveň mnohem lepší „recenzi“ než já – a já z toho mám velkou radost...//
„Mně Londýn "voní" po zážitcích a všem, k čemu tady mám blízko (no jo, já vím, to je překvapení! Lol) ... Voní mi podzimem a spadanýma listama, pivem rozlitým po chodníku davem City workers v oblecích, co se po práci baví okolo všech těch hospůdek v centru... Voní jako lehce upečená tráva v létě, když je krásnej slunečnej den a všichni jsou z toho tak šťastní a v pohodě, že celý město má úplně jinou energii... Jako kokosovej olej v afro vlasech dětí, který jsem učila... Jako košer pekárny, když během Chanuky přetékají koblihama (a v životě mě už nikdo nepřesvědčí, že existuje lepší bagel, než ten pravej židovskej), jako dobroty, co během ramadánu každej večer vaří sousedka... Jako knížky, klimatizovaný galerie, jako drahá kolínská a doutníky gentlemanů posedávajících v 200 let starejch klubech, jako levnej parfém, lak na vlasy a cigarety upištěnejch holek, co napůl opile vrávorají nádražím, naboso, pár bot s vysokýma podpatkama v ruce... Jako déšť... A tak dále a tak dále. Londýn voní jako x šíleností, který by dohromady neměly vůbec fungovat, ale fungujou. Asi tak.“
