andulka01 tys toho už taky od života schytala... Takže teď už bych ti přála jen trochu "nudy".

Moji předkové byli/jsou suchaři, takže žádné interesantní historky k dispizici nejsou. Jen jedna smutná.

Děda byl umučen Němci týden před koncem války. Mému tátovi byly dva měsíce, strejdovi dva roky. Babička zůstala sama na statek a dvě děti. Nikdy jsem nesebrala odvahu se jí zeptat, jak to mohla zvládnout. A ona sama o tom nikdy nemluvila. Ted už se nezeptám....

Dědečkova sestra zůstala celý život bydlet se svými bratry.  Zamilovala do nevhodného mládence, který to tenkrát táhl s více děvčaty a musel se oženit někde jinde. Už se nikdy nevdala. Jeden bratr se neoženil ze stejného důvodu, jeden tělesně postižený se zamiloval snad až po 60, jeden prostě jen nechtěl, dost pil a byl takový samorost a o jednom si myslíme, že byl gay, jenže ta doba tomu vůbec nepřála a ještě byl hodně věřící. Dědeček měl 12 sourozenců. Všechny sestry se vdaly, až na tuhle jednu a naopak on jediný z kluků se oženil. 

Připojuju se s historkou k nerovným sňatkům. Akorát ne z historie 80+ let. Páč výbornou hereckou ne etudu, ale poloromán předvedli rodiče mně (ještě mi

nebylo 40). O povodních 2002 jsem se seznámila s drahým, dobrovolničili jsme při odklízení následků. Láska jak trám, pro mně první velká a opravdová, podlomený kolena, ročník na VŠ jak ve snu (protože zamilovaná), on pracoval a pracuje jako zdravotní bratr, v tý době studoval ještě evangelickou teologii. 6 let jsme spolu chodili, když přišel požádat. Chudáka jsem ho zlanařila, aby přijel s kytkou, naši jsou odjakživa takový "starý-mladý", nějak jsem je nechtěla ranit, že jim to nějak oznámíme, abych pak dalších x let poslouchala, jak to nebylo správně (provedeno). Upekla jsem bábovku a vyjevila rodičům, co se jako chystá. Takovou scénu o tom, jak je drahý nastávající k ničemu, jak nemám chodit plakat nikomu na rameno a jak si zkazím život, by nevysekli ani v prvorepublikovým bijáku. Byla jsem natolik šokovaná, že jsem nezvládla snad ani zavřít pusu. Víc si nepamatuju, paměť je milosrdná. Drahýmu jsem po příjezdu vyposunkovala, že se teda žádný kulturně-společenský úzus neodehraje, ten zcela zmaten odjel. Pak jsme je dvakrát pro forma pozvali na svatbu, na které nebyli, což bylo jejich nejlepší rozhodnutí, protože jsme si bez stresu a bez nich užili jeden z nejkrásnějších dnů v životě. Dva další roky s náma nemluvili, skoro to vypadalo, že se budem muset omlouvat, ale nějak se to zlomilo. Od té doby je svatba tabu, aby nikdo nemusel přiznávat jakoukoliv chybu. Jednou jsem to zkusila nadhodit a otec mě setřel, že

to celé byla naše chyba- oni, že nebylo pozváni. Moje matka neviděla ani fotky ze svatby. Nikdy nepřiznala, že to udělala kvůli otci, aby s ním následně vydržela (což bych brala jako polehčující okolnost). S mužem se známe 18 let, 12 let máme od svatby a zatím mě - přes bežný provozní trable- nepřesvědčilo nic o tom, že bych si vybrala špatně.

marieu  teda smekam, ze jste to ustali takhle se cti

marieu tvl, ale tohle je hrozně kruté, já nechápu, že se tak rodiče k dětem můžou chovat.

marieu To je strašný. Do té doby se k němu chovali normálně? Já si vůbec takovou situaci nedovedu představit!! 

marieu ufff 

viktorka_od splavu Já nevím, jestli se ctí. Spíš je to moje submisivnost vůči rodičům. Celý život se strašně snažím, abych "obstála". Z 50% zcela bez efektu, z druhých 50% s efektem, který se ke mně neodráží, asi abych si nemyslela. Takže v tý době jsem se ještě opravdu snažila. Ještě i dokud jsme měli první dítě. Pořád a pořád a pořád. A až pak jsem si všimla, že jsem sama, kdo se o něco snaží atd atd atd, běžná rodinná story. Myslím, že začínám zvládat odstup (čtyřicítka na krku). 

tv možná, že ano. To taky nevím. V první chvíli jsem byla opravdu v šoku, pak se mi to rozleželo a nakonec jsem pochopila, že to nemohlo být zřejmě jinak, protože oni neuměli a neumí bylt jiní. Nezapomenu jim to, co jsem si tehdy prožila (na druhou stranu do šatů jsem byla enormně šlang), ale už se tím netrápím. Zenovýho klidu vůči rodičům asi jen tak nedosáhnu (zvládli i pár dalších kousků), ale jsem na lepší cestě, než jsem byla. Doufám.

Garfie máti nadstandardně dobře, otec s takovým sarkastickým odstupem, ale zdálo se, že ho berou.

Zarinya to teda bylo, ufff. Zvláštní, ten paměťový optimismus. Tehdy jsem byla týdny do svatby úplně vystreslá. Den před jsem strávila s kamarádkou, co mi šla za svědka. Ráno jsme na snídani pily Wedding tea od Harney's. Svatba byla low-costová, free, bez pravidel, u Martina ve zdi v Praze. Oddával nás manželův spolužák z fakulty, udělal nám kázání na Shakespearův sonet 66 na naše přání. Měla jsem bílý lněný letní šaty z Camaieau, nahoře na tělo, drobný ažurový pásek, dole tulipánová sukně. Stály 300,-, doteď si to pamatuju. Měli jsme oběd v Dynamu za Národním divadlem, tehdy do byla designová pecka. Co jsem ušetřila na šatech, to jsme s přáteli propili v šampaňském. Kamarádka- svědek- mi dala jako dar svatební dort Savoy, vřele doporučuju. Byl to kouzelný den na přání a moji o něj přišli, protože si to tak vybrali. A my si ho o to víc užili.

marieu posílám potlapkani. Vypadá to, že je tvůj muž fajn chlap a že se spolu mate dobře. Rodiče se moc nepovedli, ale tvá vlastní rodina ti to snad aspoň částečně vynahradí.

Děkuju za všechny reakce, teď doufám, že jsem nevyzněla jak zoufalá chudinka. Mně ta naše storka po těch letech přijde už jen tragikomická. Taková "malá". V každé druhé rodině se najdou  nejrůznější špatnosti, pokřivený vztahy atd... jen jsem chtěla ilustrovat, že ty nerovný sňatky jak z červený knihovny nemusí být notně prostarobylý

tv Děkuju moc hezky! Teď se zas nechci vychloubat, ale můj muž.... můj muž- to nejde napsat jedním slovem, ani větou. Prostě láska. No a teď zas naše dvě malý škeble učí mně, jak být obstojným rodičem, tak doufám, že je nezklamu. Je to krásný, je to jedinečný, je to těžký, někdy hrozný, ale asi takový, jak to má být.

andulka01 Taky rozumím. Dům mého dětství sice nikdo nepropil, ale následkem mě neoochopitelného majetkového vyrovnání po rodičích se definitivně rozešel otec se strýcem, o dům se nikdo nestará, a protože se jedná o vilku z 20. let, která nikdy neprošla zásadní rekonstrukcí a teď je už 10 let neobývaná a nevytápěná, dívám se neustále na její postupné chátrání. A to teda bolí fest- jak píšeš, domov v pravým smyslu.

marieu " Myslím, že začínám zvládat odstup." Tak v tom ti moc fandím. Nic jiného si tví rodiče nezaslouží. 

Můj vztah s otcem byl vždy problematický, hlavně z jeho strany. Před 23 lety (teď jsem to pracně spočítala) jsme měli poslední kontakt. Byla jsem ochotná vše odpustit, zapomenout. No, nedopadlo to. Nechci už o něm slyšet, ani ho vidět. Vlastně ani nevím, jestli vůbec ještě žije. A hlavně jsem dospěla k tomu, že je mi to úplně jedno.

marieu to je tedy historie, uf. Moc ti přeju super chlapa a rodinu. Holt rodiče si nevybíráme, co už.

crazydaisy To je taky síla! To je u nás slabý čajíček... doopravdy. Mně teda otec svým pokřiveným způsobem měl asi dost rád, ale když jsem to věděla, tak bohužel jen z doslechu od babičky a ještě v náznacích. Jinak na mě nenechá nit suchou a teď to začal trénivat na mých dětech. A to byla konečná. A s tím jak stárnou, otec tráví posledních 20 let doma (aktivní, pracující, nicméně bez širšího kontaktu s lidmi- nekoriguje názory, ztrácí zbytky empatie, kterou kdy měl atd) a máti mu víc a víc ustupuje, začíná být opravdu na hranici snesitelnosti. Ještě před 5 lety jsme tam i s miminem trávili víkendy, protože zahrada a psi,  teď se vidíme společensky tak 1x za měsíc (jen krátká návštěva potěší). Děsím se, co s nimi dvěma podniknu na stáří (což si oba zjevně vůbec nepřipouští). Zvažovala jsem před časem i psychoterapii, nějakou dobu mě ty vztahy s oběma, všechny ty křivdy, nevyřčené pravdy, absence jakýkoliv katarze, žraly zaživa. Ale teď jsem to prostě vyřešila minimálním kontaktem, kdy není čas, aby se ta návštěva zvrhla nežádoucím směrem. On se na nás v podstatě i těší, rád si i popovídá (ačkoliv dřív ty konverzace byly nabitý zajímavýma věcma, je vš strojař, ale má neskutečný přehled o všem možném, poslední dobou je to kolikrát snad jen o drbech nebo margináliích). Ale kdo ví, jak tohle všechno skončí. Každopádně ten odstup, pocit, žes udělala všechno a jsi s tím srovnaná, je asi osvobozující- a to ti moc přeju!

Torrah Děkuju, naštěstí si můžem vybrat skoro všechny ostatní

marieu no teda tyjo... Obdivuji že jste to takhle dali. A přeju vše krásné.

marieu tyjo, docela mi upadla čelist, když sem to četla. Si dobrá, že si to dala (ste to dali)