Skat další velký rozdíl je v tomto:
( Norský) Zákon ale jasně vymezuje, kdy je úřad povinen zasáhnout v případě, že hrozí podezření, že prostředí, v kterém se dítě nachází, vážně ohrožuje jeho zdraví nebo výchovu. Rovněž vymezuje, že pokud návrat pro dítě zpět do rodinného prostředí z péče, kam bylo umístěno, znamená zpřetrhání nových vazeb a tedy duševní strádání, nemá být dítě (v jeho zájmu) původním poskytovatelům péče o dítě vráceno.
toto je v Česku řešeno jinak a pokud lze, má se vždy usilovat o navrácení dítěte do původní rodiny. Třeba pokud bylo dítě odňato z důvodu sociálních podmínek, měla by sociálka podporovat původní rodinu a ve chvíli, kdy se situace upraví, pracovat na navrácení dítěte. Zbavit rodiče rodičovských práv není v Česku vůbec snadné a teda nevím o tom, že by se to nějak dělo. I děti v dětských domovech nemůžou k adopci, pokud pošle rodič alespoň dva pohledy ročně.
Je to prostě úplně jiný přístup a z toho asi i plyne i ten dojem, že je Česko hysterické. Z pohledu českého je stav v Norsku úplně nepředstavitelný, nehledě na chyby, které se tam třeba dějí.