Přiznání

Taky jsem mela dost striktni vychovu, ve ktere nasim hodne pomohlo i to, ze jsme bydleli na uplnem konci sveta, za den tam jely 3 autobusy, posledni v pet, o vikendu nic, a na pesky, nebo kolo to do mesta bylo daleko a lesem. Takze jsem nikam nechodila a i v ramci te minivesnice jsem musela byt brzo doma. Kdyz jsem ve dvaceti poprve prespala u pritele, ted meho muze (aneb to divoke mladi... ), tyden se mnou doma nikdo nemluvil - mama rozhodla a ostatni nesmeli.

Ta neduvera me vzdycky stvala a porad stve, ono to prekvapive neustalo, jenom se to premenilo do jinych temat. U spousty veci jsem uz pochopila, ze nasi delali to nejlepsi, co umeli, ale zrovna u toto mi moc zpracovat nejde. Snad casem. 

Já teda měla výchovu dost volnou, jen naši těžce nesli, když jsem se odstěhovala (nechali mě pochopitelně), je teda třeba přiznat, že jsem se stěhovala do sdílenýho bytu asi deseti lidí a obývala pokoj s cizím klukem  a taky mi rozmluvili odjezd do zahraničí asi ve dvaceti, což jim dodnes vyčítám (ale jen potichu). Tak mi přijde, že bych měla podotknout k tomu šmírování dětí, že já sice mám sdílenou polohu svých dětí, ale to neznamená, že jim do ní nějak zasahuju :-). 

Jinak moje mládí bylo hodně podobné tomu MP Meri, docela divoké. Vlastně bych ani nechtěla, aby moje děti prošly stejnou cestu, i když jsem si dost užila , ale pokud ano nenadělám asi nic. :-) Zpětně si říkám, že bych možná byla ráda, kdyby mě naši nějak víc tlačili a nedávali mi tolik volnosti, já jsem od přírody flink a je pro mě těžké vydolovat síly sama od sebe, navíc bych si odpustila pár nepěkných chvil, ale to už je jen takový pohled z daleka. 

Pročítám debatu o hlídání a mám dotaz do pléna, jestli to tak někdo má podobně: kdykoli se někdo z naší rodiny má vrátit domů, mám cca 10 minut před tím, než dorazí, záchvat paniky, že se mu něco stalo. Včetně toho, že se probudím v noci a 10 minut trnu, než příchozí klapne dveřma. Stejně tak, když je pryč na víc dní, tak zpanikařím chvíli před tím, než dojde SMS, že dotyčný je ok. Funguje mi to na muže i na dcery. Mobily si vzájemně nesledujeme. Říkají mi "matka Weasleyová".

Moje puberta byla poznamenaná tím, že moji mámu za mlada "škrtil chlap v Riegráku", takže moc nechtěla, abych se sama někde vyskytovala za tmy. Ale já byla solidní děvče, které to respektovalo, kromě výbuchu asi v 16 letech "To si mám kvůli letňáku najít kluka, aby mě vodil domů?" Kluka (nyní muže) jsem měla od 16,5... Máma si na nás počkala u večerní tramvaje, ujistila se, že kluk je ok a od té doby nebyl problém, pokud jsem byla s ním a dala vědět, kdy dorazím. Vandry, cesty stopem, voda. Posílala jsem domů pohledy, to stačilo. Když některé kolegyně vypráví, že nesměly nic a nikam, a nebo i některé příhody tady, tak rodičům zpětně děkuju.

Mně teda rodiče nevěřili vůbec, odjakživa, což byli dáno nejspíš zkušenostmi s mými staršími sestrami. Zvláště jedna provozovala takový sport, že rodičům lhala úplně ve všem. I v banalitách typu Co bylo dnes k obědu. Já jsem naopak nechápala, proč bych lhát měla, když podnikam samé skvělé věci takže jednou v 19, když jsem přišla domů někdy nad ránem (věděli, s kým jsem a v noci jsem nahlásila, že se zdržím), tak jsem říkala, jaké to v tom jazzklubu byli super a že nešlo odejít, a máma křičela, ať nelžu, že tam jsem určitě nebyla(!), tak bouchly saze a začala jsem na ní poprvé a naposledy v životě řvát taky, a ještě jsem po ní hodila reklamní cukr z toho klubu. Tehdy máma pochopila, že jsem dospělá a začala mi věřit

My taky nebydlíme v žádné pustině, jezdily k nám dvě noční tramvaje a pokud mě náhodou nikdo nedoprovázel, obvykle jsem v té "nočce" potkala nějakého místního kamaráda. Úplně se mi teď vybavila ta věta "Přijedu nočkou..."

notna seš dobrá :)

​Děkuji, ale já to tak nevnímám. Vím, že bych měla.  Racionálně to vím. Ale pocitově si přijdu neschopná, že mě v podstatě něco tak malého dokázalo semlít. Lidí zažívají hrozně tragédie a zvládnou to.

Mohučanka hodila cukr

Můj táta v mých 18 prohlásil, že už mi nic zakazovat nemůže. Takže já pak vždycky nahlásila kde budu a kdy přijdu a on prohlásil No zakázat ti to nemůžu Ale nevím, co by dělali, kdybych nahlásila něco fakt nestandardního.

Evaeva no já jsem totiž strašně dlouho strašně klidná, ale když se jednou za 100 let rozohním, tak to stojí za to

Jinak já byla fakt strašně slušná, žádný kouření, žádný drogy, žádný experimenty s ničím. Jen pivo, víno, a veskrze slušná společnost. 

Jo, teď jsem si vzpomněla, že jsme před tím jazzklubem tehdy byli v čajovně, no to už mi doma nevěřili vůbec...

Evaeva No řekl by něco jako "dokud tady bydlíš a dokud tě živíme!":-D

Karja nevím, to by asi neudělal, přecejen by byl hned usvědčen ze lži. Asi by do mě tak dlouho hustil, až bych to vzdala sama.

Mohučanka možná to právě prohlásil, protože věděl, že na nějakou extra jízdu to u mě nevypadá

notna no tohle je ale dost subjektivní. To že někdo zažil něco taky hroznýho, nijak nesnižuje, věci, cos ty prožívala negativně. Já bych to vůbec nesrovnávala..

Ounz Vím to, ale bohužel jen v té racionální rovině svého uvažování.

Edit: původní příspěvek nedává smysl, moje paměť je jako moje ponožky s Darth Vaderem, spletla jsem si uživatelky. Kronikářka ani Archivářkaze mě nebude.

Jinak já měla taky nudný dospívání, v 17 jsem si našla kluka a jsme spolu doteď. Ještě k tomu sledování dětí - jednou jsem na hudebním festivalu utopila telefon a další 2 dny se rodičům neozvala, protože jsem si nepamatovala žádný číslo (měli nový) ani na nikoho, kdo by je zkontaktoval. Sice by jim to sledování polohy bylo k ničemu, ale úplně bych chápala, že by ho zkusili použít. 

Len mně by zajímalo (myslím obecně, ne přímo na tebe), co by v takovém případě rodiče udělali? Telefon jim hlásí tvoji polohu na festivalu, kde máš být. Možná jí hlásí naposledy před dvěma dny a pak už nic. Ty jim nebereš telefony. Chápu, že by to zkusili, ale klidu by jim to nepřidalo.

Evaeva Naši vždycky chtěli telefon na někoho dalšího ze skupiny, právě kdyby se telefonu něco stalo. A dobře tak, protože jsem třeba byla dvakrát s kamarádkama v Anglii a dvakrát mi okamžitě po příjezdu tam umřel telefon. Jinak když jsem někam jela jako mladší, tak jsem vždycky od našich dostala kartičku s napsanýma telefonama, abych kdyžtak věděla kam zavolat :o)

DruI mne se tohle stalo ted jako dospely, sambo byl pryc na vikend, ja sla parit a vybil se mi telefon. Prespala jsem u kamarada a ten nemel nabijecku, protoze ma iphone. Prisla jsem domu ve 3 odpoledne a tam uplne zelenej sambo, ze kde jsem a proc se neozyvam. Jako pripadala jsem si blbe, no...od ty doby si pamatuju aspon jeho cislo

My se dost často vyskytuje na místech, kde není moc signál nebo elektřina,nebo oboje. Ale i tak vždy vím,že kde muž je a že nebude volat a proč.

Děti jsem naučila naše čísla zpaměti, já vím číslo na muže. Mi to připomnělo jak se ztratil malý kluk ( asi 10-11 let) na skautském táboře v Krumlově. zmermomocnil kolemjdoucího, prinútil ho najít stránky oddílu, kde bylo číslo na vedoucího. Dostal sprda za to, že se ztratil a zároveň pochvalu za to, jak to vyřešil. 

continuity Mi se takhle ztratilo dítě na výpravě na Ivančenu, resp. zbytku skupiny se ztratilo. Dalo se do řeči s nějakým oddílem děvčat, rychle vygooglili telefon na vedoucího a do čtvrt hodiny byl problém vyřešen. Naštěstí teda.

DruI jasně, naši právě taky vždycky chtěli telefon na někoho dalšího. 

Když to tu čtu, tak jsem měla dost veget. Jsem z generace, kdy jsem měla mobil až ve dvaceti nebo později. Na cesty do zahraničí jsem ho stejně nevozila, jenom jsme poslali mail z internetové kavárny, že jsme dobře doletěli nebo zavolali z telefonní budky. Někdy ani to ne a po třech týdnech jsme se zase vyloupli v ČR.