Jak k danosti a akceptování reality se člověk dopracovává fakt dlouho a ve chvíli, kdy se tam dopracoval, obvykle nemá problém o tom mluvit sám.
Přesně v tomhle vidím ten problém, ono dokud to mimino neřve doma v postýlce, tak člověk neví, jestli ho bude mít nebo ne, a vůbec to nesouvisí s tím, jak moc chce. A třeba se s tím stavem sám i smíří. My máme syna spoustu let po svatbě a teda taky po spoustě let snažení. Setkala jsem se vždycky s tím, že známým a kamarádům stačilo jednoduše odpovědět, ale když se ptal někdo osobně zainteresovaný, takže rodina, absolutně tu informaci neuměli zpracovat. Hodně lidí si myslí, že když jsou dneska "ty možnosti", bude mít dítě každý, kdo ho chce. A ono to tak prostě není. Já úplně fyzicky vnímám, jak malinký byl rozdíl mezi nic a tím zázrakem, co mám doma. A člověk prostě nechce poslouchat, jak to bude dobrý, jak to se to určitě jednou povede a pořád to někomu vyvracet, ať se netěší, protože... Akceptovat realitu zrovna v tomhle dialogu musí všichni.
