viktorka_od splavu jasný! 

rasaNori Jo, konkrétně tento víkend to tak asi dopadne, muž má program jiný, jela bych s nima sama a k tomu potřebuji kooperativní děti. Mladší stejně není dobře, co nadělám.

Je spousta jiných kompromisů, někdy jsem jako alternativu nabízela víkend u babičky. Ale celkem málokdy jsem je nutila nebo manipulovala. Zas my jsme sice hodně cestovali, ale ten program jsme dětem i hodně přizpůsobili. Třeba jeden rok ve Slovinsku si mladší posteskla, že si tu jeskyni s vláčkem vůbec nepamatuje, tak jsme tam jeli znova. Nebo jsme zůstali o dva dny d ke v nějakém akvaparku. 

viktorka_od splavu mám je starší, ale domlouvám se s nima už velmi dlouho. Se starším šlo téměř odjakživa, mladší byla větší orisek. Mě se hrozně osvědčilo s nima nemanipulovat, ale jednat a rovinu. Já bytostně neznáším to cvičení s dětma typu budou tam zvířátka a Petříček odvedle se taky těší. 

Vždy sem vyložila, co je čeká ( včetně cesty) a jaké jsou alternativy. Typický ty dlouhé cesty, vedely, že k babičce je to na dlouho, ale nějak se tam dostat musíme, navíc měly v autě dovolené věci,co jinak ne. Zaprudit si trochu mohly za těch pět hodin, ale taky jsme třeba byli domluvení, kde si uděláme pauzu s obědem a na ten se těšily ( to je takové jejich oblíbené místo dodneška - máme jedno cestou k našim a jedno cestou ze Slovinska). 

Letadlo nevím, naše děti se cest letadlem aktivně dožadovaly, takže žádné brblání se nekonalo. Pokud mi je něco vyčítáno, tak to, že létají málo.

Já mám takové nefrflací děti, ale vlastně si uvědomuju, že jsem asi dost drsná, buď dělám věci kvůli nim (aquapark nebo něco takového) a pak si teda nějaké frflání vyprošuju, nebo kvůli mně (nám) a pak většinou slíbím nějakou odměnu (večer si zahrajeme karty, pak půjdeme na zmrzku), nebo prostě řeknu něco ve smyslu "to máš blbý, měl sis vybrat lepší rodiče", nebo tak něco.  Ale na druhou stranu, třeba když jsou otravní v letadle, to neberu jako frflání, já nebýt dospělá, tak tam prudím taky, vždyť je to děsná nuda!! Tak prostě hrajeme hry, koukáme na pohádky, čteme si a jsme svorně všichni vzpruzlí. A to jsem absolvovala 2x 12ti hodinový let sama, bylo to strašný, ne že by let, kdy mám k dispozici muže se sluchátkama v uších byl o něco lepší, možná i naopak. 

Garfie hehe, teď jsi mi připomněla jedny prázdniny, vracely jsme se se ségrou vlakem z východního Slovenska. Já jsem se hned za Kysakem zakousla do sedmi set stránkové detektivky a nerušeně si četla až do Prahy. Sestra se mohla ukousat nudou

Frflání je děsně otravny, stejně jako ostatní výrazně projevovaný (nejen) dětský emoce.

Ale s rozcapeností to moc nemá spolecnyho. To dítě neumí vůbec posoudit, ze Monako/Francie/whatever stojí nějaký peníze, plánování, čas, dovolenou, organizaci atd. Pro ne je to proste nějaký způsob trávení času a fakt moc nevidí rozdíl, mezi tím a hnojníkem na farmě v sousední vsi. A stejně jako někdy nechtěj do školky/k babičce, tak někdy nechtěj do Francie.
A to uvědomění si nějaký hodnoty prijde podle mě až hodně pozdě, az po pubertě, řekla bych.

Ja si živě pamatuju ten pocit, když naši vymysleli nějaký (podle nich) super program, třeba lyže. Taky jsem frflala, protože jsem třeba nejvíc touzila zalézt si s knizkou. A vůbec mi nedocházelo, ze naučit se to, je pro mě prospěšný, ze budu na čerstvém vzduchu, ze na to naši třeba půl roku šetřili a těšili se ... na to proste sere Bilej Tesák. 
Očekávat vděčnost (od kohokoli) je cesta akorát tak k vlastní nespokojenosti.

​Deset zelených.

To, co každý z nás dětem poskytuje, poskytuje podle svých možností a preferencí. Není to žádná oběť. Je to naše rozhodnutí, které děláme primárně pro sebe a podle sebe.

Garfie no, my když jedeme autem kousek za Paříž, to bych nejraději brblala už od Rozvadova takže na "Mami, já se strašně nudím" odpovídám "já se vůbec nedivím, já se taky strašně nudím", tak se pak trumfujeme, kdo se nudí víc

Dcera je ale takový nadšenec, neuvědomuju si, že by při nějaké aktivitě nějak extra protestovala. Jde se lyžovat, bruslit, na stěnu, do zoo, do muzea, na orloj, na hřiště, ke kontejneru - všechno super. Možná to má po mně, já byla jako dítě taky do všeho hrrr. Teď teda občas frflá, že by chtěla k moři, ale to pak opět frfláme spolu, že jet k moři by bylo taaak bezva.

A ještě bych podotkla, že když čtyřleté dítě "frflá", že nechce Francii, ale Itálii, ta slova pro ně mají úplně jiný obsah, než si dokážeme představit. I kdybyste jeli znovu do Itálie, ale jinam, může frflat, protože to nenaplní nějakou konkrétní představu, vzpomínku. Itálie může být konkrétní ubytování, pískoviště, nebo třeba první punpa, u které se po cestě probudilo...

Jenže tohle člověku často dojde, až když poporostou. Obvykle teda už s mladším sourozencem. Nebo s mladšími dětmi v rodině.

Sweet Potato  Přesně tak. Myslím, že na to se tady dost lidí snaží poukázat, jen jinými slovy. 

Mohučanka  Taky se občas trumfujeme, kdo se nudí víc a kdo je větší chudák! Většinou to vyhraju, heč...

Garfie Jo máme stejné děti. Nebo stejné rodiče?

Včetně průpovídky, měl sis vybrat lepší rodiče. Normální chudáci jsou to.

continuity  Podnikneme společný výlet!!! 

A ještě bych podotkla, že když čtyřleté dítě "frflá", že nechce Francii, ale Itálii, ta slova pro ně mají úplně jiný obsah, než si dokážeme představit. I kdybyste jeli znovu do Itálie, ale jinam, může frflat, protože to nenaplní nějakou konkrétní představu, vzpomínku. Itálie může být konkrétní ubytování, pískoviště, nebo třeba první punpa, u které se po cestě probudilo...

Jenže tohle člověku často dojde, až když poporostou. Obvykle teda už s mladším sourozencem. Nebo s mladšími dětmi v rodině.

​To je přesné. A podle mě naprosto zřejmé, docela se divím, že člověk, který ty děti už nějakou dobu má, tohle nechápe. 

Připadá mi, že

rasaNori pořád vnímá děti jen jako malé dospělé.

​Deset zelených.

To, co každý z nás dětem poskytuje, poskytuje podle svých možností a preferencí. Není to žádná oběť. Je to naše rozhodnutí, které děláme primárně pro sebe a podle sebe.

​No víš co, třeba takový příklad. Děti chtějí do IQ landie. Já to pro ně řada udělám, protože to považuji za prospěšné. Ale: strávim tím cely den, řídím 200km, spolehlivě mě tam chytne migréna, takže mám zabitou i neděli a ještě v pondělí mi není dobře.

Takže ano, já to ráda udělám, neberu to jako oběť, ale zároveň očekávám, že nebudou neúměrně zlobit, prudit a o hrůzo, budou alespoň  rádi, že jsem je tam vzala. Ony to vědí, že je to pro mě složité. Nevidím teda na tom nic hrozné si to takto na rovinu říct ( upozorňuji, že poprvé jsme tam byly, když bylo starší 6 let). 

Mě se zdá, že se tady řeší dva extrémy: ztrhana matka oběť, vyžadující vděk od celé rodiny a pak dělám to pro děti, je to moje vec, a teda nemůžu od nich na oplátku nic chtít. 

Podle je každý extrém špatně. 

continuity To máš určitě pravdu. Ale to mluvíš o starších dětech, kterým jsi splnila přání.

Já o batolatech, kterým organizuješ život podle svého uvážení.

continuity Jezis ne, ale tem rasinejm holkam jsou dva a čtyři, ty to porad srovnavas s vasima holkama, šestiletý je ctyrletymu imho vzdálený světelný roky 

Sweet Potato Potrefenáhusa

A přání batolat je třeba brát s ohledem k jejich věku.

Posloužím odstrašujícím případem. Skoro do 14 mne máma mučila klavírem, jsem fakt hluchá, co jsem se nenaučila nazpaměť, to jsem nezahrála. Nenáviděla jsem to.

Máma měla neprůstřelný argument: Ale my se tě tenkrát zeptali a ty jsi CHTĚLA hrát!

Byla jsem hodná holčička, která rodičům vždy chtěla vyhovět. A byly mi TŘI. 

Garfie Asi už to tu zaznělo, omlouvám se za ozvěnu. Byla to spontánní reakce, nečetla jsem vše.

continuity jestli tohle tvoje holky chápali už v šesti, tak jsou dobré. Já se taky snažím vysvětlovat, ale stejně klidně v bazénu, kam chtěli budou hučet, že chtějí ještě kakao. A druhý den na pěším výletě budou hučet, že chtějí zase do bazénu. Je to otravné, ale podle mě je jediné řešení to ignorovat.

Sweet Potato Jo. Teď už obecně - nevím, kde se v nás bere představa, že je někdo povinnej nám bejt vdecnej za něco, o co se neprosil. To je taková variace na "já tě živim a šatim, tak koukej bejt rád a šoupej nohama". A vůbec přenášet si to do dospělýho života je imho chyba. Pak vznikají takový ty frustrace typu "vysmejčila jsem celej barák, tak jakto, že to sakra nikdo neocení". To je cesta do pekel.

Čímž neříkám, že to občas nemá každej. Ale já se to teda snažím cíleně omezovat a když něco nechci dělat kvůli sobě, tak to radši nedělat vůbec.

Jo a nezaměňovala bych to se situacema - dítě si vydupalo, že chce do ZOO a nakonec tam frflá. To je hodně nanervyjdoucí a v závislosti na věku je potřeba vysvetlit, že tohle je potřeba si příště lip promyslet