continuity ve školce to ale určitě dělali. Psát se neučí, akorát to jméno.

Pinot Noir ta školka je ideál, i u nás

Já na to viděla i různý cvičení, jakoze se davaj pod obrázek kamínky podle počtu slabik, to u nás nehrozí, ale u vás už by třeba mohlo? 

Mohučanka affenzahny jsme měli všechny, sle teď se jí ta noha nějak rozplácla a má z noch sedřené Malíčky do krve

Evaeva ve školce to dělaly, ale bylo to tak 20-25 papíru celkem za celý rok. Na každém jeden úkol. 

To jsou tak dva ty časopisy. Pokud není jiný problém, ja bych ty deti hlavně podporovala ve volné hře - čmáráni, kreslení, modelování, stavění. 

Pokud dítě ty časopisy baví, proč ne, ale celkem nevidím žádný důvod je nutit a nějak "motivovat".  

Moje děti ty časopisy nedelaly nikdy, ve škole to nemají úplně blbé, tak snad to není zcela nutné. Navíc neuměly, o hrůzo, ani číst než tam šly. Starší uměla nějak nakreslit svoje jméno. 

​Jo mě přijde, že je to takový tlak jakoby ted hrozně na tu přípravu dětí. Moje velkámála má jako dělat určitě sama se sebou dost, ale co se týče přípravy, ví/zná určitě o mnoho víc než já v první třídě...prostě v té školce to fakt dělají hodně. 

continuity oni toho nebudou mít o moc víc, mají tři sešity ("matika", grafomotorika, "prvouka") po těch 25 stranách cca a na konci roku byla hotová možná půlka. Mně to nevadí, jsem spíš ráda, doma bysme to nedělali, syn si taky nestěžuje, akorát to odbývá. Pro mně je důležité to zjištění, že se mám psychicky připravit na to, že psaní a pečlivost nebudou jeho silné stránky

​Jo mě přijde, že je to takový tlak jakoby ted hrozně na tu přípravu dětí. Moje velkámála má jako dělat určitě sama se sebou dost, ale co se týče přípravy, ví/zná určitě o mnoho víc než já v první třídě...prostě v té školce to fakt dělají hodně. 

​Tohle já říct nemůžu, myslím, že jsme na tom byly podobně. Sluníčko jsem měla předplacené a ty časopisy na chalupě ještě jsou (mně to bavilo), znalosti jsem, myslím, taky měla podobné (jiné, ale na stejné úrovni) a například jsem uměla hodiny, což je u nás fakt ještě daleko.

Moje dite se naucilo strihat levou i pravou rukou. Nuzky drzi dobre. Ale mluvit porad nechce. Klidne bych tu mozoriku vymenila za mluveni. Nase konverzace je ve stylu "Mami caj", mami voda. Slova pridava malo a to jen ty, co potrebuje. Oblibene slovo je bubák. "To já ne, to bubák ". Jinak ty casopisy u nas pomalu zacinaji, sice vubec neplni ukoly, ale naznaky tam uz jsou. 

Karja Asi jsem stejný typ mámy jako je ta máma kamarádky velkémalé. Dceři bych neřekla, že nechci, aby s někým seděla, ale asi bych řekla, že se mi to nelíbí, pokud bych si to myslela. A dovedu si představit, že by to moje dcera pak reprodukovala jako že máma nechce. 

Vůbec neumím ty věci zaonačovat, vymyslet strategii, jak dosáhnout něčeho nějakou jinou cestou apod. A když už jsem se o to někdy pokusila, stejně mi to nevyšlo. A nemyslím jen ve vztahu k dceři, ale všeobecně k muži, kamarádkám, běžném životě. Takže prostě mluvím přímo.

Ve školce měla dcera kamarádku, která mi byla svým chováním hodně nesympatická, ale nekomentovala jsem to. Ale když vymyslela hru, aby si moje dcera lehla na záda a ona jí skákala na břicho, řekla jsem napřímo dceři, že se mi její kamarádka nelíbí, protože se k ní chová ošklivě. Nic jsem nezakazovala, kamarádka k nám chodila dál. Ale já jsem názor na ni před dcerou nijak netajila a samozřejmě sdělila dcera té kamarádce, že ji nemám ráda a nelíbí se mi. Až se to doneslo k mamince té holčičky, určitě se jí to taky nelíbilo. Na druhou stranu já teda mám ráda, když takto se mnou jednají i ostatní, protože já ty zákulisní intriky neumím číst. Takže jsem byla ráda i v situacích, kdy za toho potížístu byla dcera, jakože taky samozřejmě někdy byla, a dozvěděla jsem se to od ní, že jí to někdo řekl. Příjemný to nebylo, řešili jsem to, ale pro mě jednoznačně lepší situace, než když nemůžu rozklíčovat, co a proč se děje.

Třeba v té situaci, kdy by holčička jen sdělila, že už s dcerou sedět nechce, bych já dceři řekla, aby se holčičky zeptala, jestli se něco stalo a může to nějak napravit a tak. Bych zbytečně ponoukala dceru k řešení. Takhle je jasno.

notna Nevím no, jenže já si myslim, že moje dcera žádné takovéhle hraniční chování k přátelům nemá, o tom mě vůbec nic nenapadá, naopak je taková nebojácná ke starším dětem, což na malotřídce jako když najdeš. Ale možná je to jen proto, že si myslí, že si spolu budou povídat nebo tak. Ale přijde mi ta situace taková wtf:-D (ale já jsem ráda, ta máma je hrozná řešitelka, já jí moc nedávám, takže jakoby bod pro mě, ale v životě by mě to nenapadlo v situaci za takovýchto podmínek takto řešit.

Třeba v té situaci, kdy by holčička jen sdělila, že už s dcerou sedět nechce, bych já dceři řekla, aby se holčičky zeptala, jestli se něco stalo a může to nějak napravit a tak. Bych zbytečně ponoukala dceru k řešení. Takhle je jasno.

​Tak tohle by mě třeba nenapadlo vůbec, to mi přijde běžné, když jedno dítě nechce, tak nechce. Nad tím by mě vůbec nenapadlo se pozastavovat:D

Karja Vůbec jsem nechtěla naznačit, že by tvoje dcera měla špatné chování. To vůbec ne. Jen jsem chtěla popsat situaci, že jsem při povídání před dcerou svoje názory normálně ventilovala a dovedu si představit, že by k takové situaci u nás taky došlo. Klidně třeba bych mohla říct, že holky budou víc kecat než se věnovat učení apod. a dcera to pak klidně odprezentovat, že máma nechce. Ale jen jsem nabídla jiný pohled, protože mi ta situace přijde normální. Ale možná je maminka opravdu řešitelka. 

​Tak tohle by mě třeba nenapadlo vůbec, to mi přijde běžné, když jedno dítě nechce, tak nechce. Nad tím by mě vůbec nenapadlo se pozastavovat:D

​Bych se sama o sobě nepozastovala. Ale zase znám svou dceru, ta by jen tak nepřijala změnu názoru bez udání důvodu. Takže bych jí poradila, ať zjistí, proč kamarádka změnila názor a jestli to může zase změnit zpět. Ale uznávám, u nás se od mala muselo a musí vše vysvětlovat. Pak je klid. Oznámit jen tak hotovou věc bez zdůvodnění by neprošlo hladce. Jednodušší je prostě všechno vysvětlit a objasnit. Pak se smíří celkem s čímkoliv.

notna No tam ten myšlenkový pochod k tomu vedoucí, nebude ani moc objektivně vypovídající o těch holkách. Sambo se nad tím taky pousmál, že ho to ani moc nepřekvapuje... No, ale přišlo mi to prostě celý takový zbytečný, asi takhle bych to shrnula:D

notna souhlasím s tím, že informace, kterou podává pětileté dítě, nelze brát za hotovou věc. To zkreslení tam bývá dost značné a taky si umím představit, že z nějakého pobaveného "ani si nechci představovat, jak vy dvě spolu klidně sedíte a dáváte pozor" vznikne "maminka nechce, abychom spolu seděly". Vidím to i v teď, v druhé polovině první třídy, skoro denně - děti někdy podávají doma úplně mimózní informace, a když si to chce nějaký rodič ověřit ve WhatsAppu, dojde se tam obvykle k nejmíň pěti verzím. 

notna nejsem zastáncem žádných intrik, sama to neumím, ale dítěti bych teda neřekla, že nemám ráda jeho kamaráda. Řekla bych, že se mi nelíbí jeho chování, že si to nemusí nechat líbit. Nicméně u šestiletých holčiček v téhle situaci mi to přijde úplně úsměvné, kdyby jí rušila, řešila bych to až to nastane.

Evaeva Však já jsem řekla, že se mi nelíbí, jak se k ní chová. Že ji nemám ráda, už byla reprodukce dcery. 

Pinot Noir A s věkem se to nelepší

Asi jsem měla štěstí, s rodiči kamarádek a kamarádů dcery jsme se už v prvních konfliktech domluvili, že to necháme na nich a nebudeme se do toho plést, jen jim řekneme názor. Vzhledem k tomu, jak jsme každá rodina dost rozdílná, jsem překvapená, že jsme se na tom shodli a funguje to. A doufám, že jsem to nezakřikla. A jakože se ta děcka dokáží pěkně potrápit v každém věku.

notna jasně, ty děti se fakt musí brát s rezervou 

notna ale ty píšeš o úplně jiné situaci, o něčem, co se už děje - taky se ozvu, pokud se k mému dítěti někdo chová hnusně nebo mu ubližuje.

Ale řešit, že za půl roku možná bude Aničku rušit Eliška ve škole, protože je upovídaná, to je pro mě dost nefér a zbytečně to může pokazit kamarádské vztahy. Eliška může být v jiné třídě, Eliška si může najít jinou kámošku a bude chtít sedět s ní, paní učitelka děti posadí podle velikosti, Anička to za pár měsíců rozbalí a převálcuje Elišku breptáním sama... Vždyť je to tak daleko a ten "problém" je úplně potenciální a vůbec nemusí nastat.

A uvědomuju si, že jsem psala, že můj syn má přesně takovýho trochu ADHD kamaráda. Že bych nebyla nadšená, kdyby seděli spolu. Ale já jsem za ten jejich vztah fakt ráda a kamarádství podporuju, můj syn je spíš takovej hloubavej, možná někdy může lézt dětem na nervy, jak je furt takovej přemoudřelej. A divokej kámoš to skvěle vyrovná, s ním se nechá strhnout k lumpačení, odváží se dělat věci, ke kterým by se přemluvit jen tak nenechal. A přijde mi docela prospěšný, že se trochu otrká a nebude bulet pokaždý, když do něj Vašík strčí nebo mu Kuba sebere pero.

žluťásek Vyjadřovala jsem se k situaci, když holčička řekne kamarádce, že s ní sedět nebude, protože to maminka nechce. To je aktuální situace. Holky to řeší, ač je to vzdálená budoucnost. Tak to holt řeší i maminky. Jedna máma se asi vyjádřila nějak negativně, druhá máma Karja se potýká s tím sdělením. A k tomu jsem napsala, že si dovedu tu sitauci představit, kdy bych byla v situaci té matky, která se nějak negativně vyjádřila k tomu sezení spolu. Ač je to daleko, holčičky to asi řeší intenzivně a tak o tom mluví i doma. Máma té holky něco řekla a holčička už nechce s Karjinou dcerkou sedět. To je podle mě pořád aktuální situace. My jsme tohle plánování, kdo bude s kým sedět ve škole, v autobuse, kdo bude s kým spát na výletě měli doma taky často jako téma, které přinesla dcera. A klidně i dlouho dopředu. Ale jen jsem přidala svůj pohled a zkušenost. Karja tu druhou mámu zná více, potom psala, že je to strašná řešička. Tak můj pohled je asi zcela mimo.